Vyprávění začíná lehce tajemnou náladou zimní krajiny dlící v tichu sněhových závějí, mezi řekami znehybnělými v ledu. Obraz vytvořený několika málo řádky má v sobě dětsky pohádkové kouzlo i napětí absolutního počátku těsně předtím, než se rozběhne čas. Místo „bylo nebylo“ pohádkového bezčasí tu máme minulost před mnoha staletími. Místa „za sedmero horami“ mají podobu hlubokého lesa blízko moře, na severu Evropy, v Dánsku. Tam žije rytíř se svojí rodinou.

Za dlouhé chladné vánoční noci
Uprostřed pravidelného rytmu ročních období plyne stejně pravidelně jejich život a v něm opakující se rituály, z nichž tím hlavním jsou vánoční svátky. Pak ale bezpečnou pravidelnost naruší něco nevídaného. Rytíř rodině oznámí, že příští Vánoce s rodinou nestráví, protože se chce vydat na cestu. Po vzoru biblických pasáčků, tří králů a všech dalších, o nichž dosud slýchal v pravidelně se opakujících příbězích, se rozhodl putovat do Svaté země a za rok touto dobou být v Betlémě. Zaskočené rodině slíbí, že nejdéle na den za dva roky budou zase všichni pohromadě. Díky slibu, ale hlavně proto, že „chce-li se poutník vydat na cestu, nikdo mu v tom nemá bránit“, mu ostatní úmysl nerozmlouvají. Rytíř se pak vydá na cestu do Palestiny, která je, zřejmě, plná dobrodružství, o nich se ale čtenář mnoho nedozví, protože tím podstatným je příběh dlouhého návratu domů.

Putování jako návrat
V obecnější rovině je rytířovo rozhodnutí vydat se sám na cestu začátkem dospělé cesty životem, kdy člověku přestanou stačit stále se opakující bezpečné rituály dětství. A zdánlivě pohádkový příběh je také příběhem iniciační cesty, pozvolna přecházející ve strastiplnější cestu životem. Dánský rytíř putuje do míst, kam mířili poutníci v raných časech křesťanství, až do dobytí Jeruzaléma muslimskými vládci, a pak ve větší míře znovu v pozdním středověku. A stejně jako renesanční poutníci z Evropy ani on nemíří do Palestiny po souši, kudy to tehdy bylo nejen mnohem nebezpečnější, takřka nemožné. Jeho cesta vede po moři, nejspíš z Flander na jih Evropy, kde hlavním východiskem pro plavbu do Palestiny byl některý z italských přístavů. V Palestině pak navštěvuje, nikoliv nepodoben docela modernímu turistovi, místa spjatá s novozákonními i starozákonními příběhy. Čtenář si s ním ty nejznámější může připomenout nebo získat chuť se s nimi seznámit. A pak, po několika týdnech, nastává čas na návrat. Ten už ale neprobíhá hladce a podle plánu, protože loď poškodí divoká bouře a v italské Ravenně je třeba počkat na nové plavidlo. Tady začíná ústřední část vyprávění a poutníkova cesta se nenápadně mění ve zjednodušeného průvodce dějinami Evropy, její kultury a umění. Učí vnímat krásu v okolním světě nejen poutníka, ale i čtenáře. Z Ravenny se poutník, okouzlený jejími mozaikami a architekturou, vydá na radu italského kupce do Benátek. Hlavní zastávky v Itálii jsou nakonec tři: Ravenna, Benátky a Florencie.

Po večeři přišly na řadu příběhy
V každém z trojice italských měst se však zdrží mnohem déle, než původně očekával, celé tři měsíce. Symbolická trojka se ve vyprávění opakuje často, přirozeně a nenápadně zakomponovaná do příběhu. Těm zvídavějším nezůstane skryta hlubší symbolika trojice; v odkazu ke křesťanské číselné symbolice, ve významu trojky v architektuře nebo v propojení se stěžejním renesančním literárním dílem, Božskou komedií Danta Alighieriho. A podobných nenápadných vodítek, která text daleko přesahují, je tu mnohem víc.

Nesmírně významnou součástí putování je navazování nových přátelství a mezilidská komunikace, která obohacuje, a nakonec pomáhá přežít. Význam slova, schopnosti vyprávět, sdělovat, vysvětlovat, přesvědčovat, ale i modlit se nebo slovem zavazovat je dalším ze sdělení, které z příběhu zůstane ve čtenářově po(d)vědomí.

Do příběhů vyprávěných za večerů s přáteli u krbu se skryjí legendy i příběh Božské komedie, osudy dvou osobností italského výtvarného umění, Cimabuea a Giotta, ale i dobrodružné a tragické zážitky portugalských mořeplavců.

Příběhy, vypravěčství a poznání nového, ať už prostřednictvím pouti nebo ze slov jiných cestovatelů, patří k základním potřebám člověka, jako jídlo a pití, jsou nezbytným předpokladem přežití lidského společenství a naší civilizace.

Vypravěčka Sophia
Sophia de Mello Breyner Andresen psala pro děti příběhy bez sentimentálních klišé, laciných zdrobnělin a falešné naivity, zato plné barvitých popisů, přesných ryzích pojmů a lyrické poetiky. Učila krásu světa a slov, která ten svět dokážou zachytit, nejen vnímat, ale i vyžadovat a vytvářet.

Dnes se s jejím jménem a texty, povídkami i básněmi (byla především autorkou osobité ryzí poezie), seznámí všechny portugalské děti už ve školním věku. Autorka sama byla matkou pěti dětí a literatura pro děti vznikala primárně především pro ně. Čerpala přitom ze zážitků a míst spojených s vlastním dětstvím i z pozdějších zkušeností. Například rytířův původ v trochu tajemném vzdáleném Dánsku dodal příběhu v očích autorčiných dětí na autentičnosti, protože jejich předek, Sophiin dědeček Jan Andresen z Dánska skutečně pocházel. V příběhu dánského rytíře lze nalézt i prvky řecké mytologie (návrat komplikovaný zastávkami, kde na poutníka číhají různá pokušení, může připomenout třeba epos o Odysseovi), související s tím, že Sophia Andresen studovala klasickou filologii a obsahový i formální vliv antické kultury je nepřehlédnutelný v celé její autorské tvorbě, z řečtiny také překládala. Tytéž prvky ale současně odkazují na antické prameny kultury evropské. Totéž platí i pro křesťanské motivy, které souvisejí jak s autorčinou katolickou vírou, tak s křesťanskými základy evropské civilizace obecně.

První knihou Sophie de Mello Breyner Andresen určenou dětem byla novela A Menina do Mar (1958), následovala A Fada Oriana (1958), A Noite do Natal (1959), O Cavaleiro da Dinamarca (1964, č. Dánský rytíř, 2020), O Rapaz de Bronze (1965), A Floresta (1968), O Tesouro (1970) a po delší odmlce A Árvore (1985). Pro děti také uspořádala básnickou antologii portugalské poezie Primeiro livro da poesia (1991).