Bernardo Carvalho, rodák z Ria de Janeira, který dnes žije převážně v São Paulu, je novinář, spisovatel a překladatel. V rámci své novinářské profese působil jako dopisovatel jednoho z nejčtenějších brazilských deníků Folha de São Paulo v Paříži a v New Yorku a dnes je pravidelným přispěvatelem jeho kulturní přílohy. V roce 1993, kdy zakončil magisterská studia v oboru filmové vědy diplomovou prací o díle Wima Wenderese, vyšla i jeho literární prvotina, sbírka povídek Aberração (Odchylka). Oceňované jsou však jeho romány, kterých dosud vydal jedenáct.

Carvalhovy romány působí na první pohled velmi různorodě, a to jak stylem vyprávění, tak lokalizací do nejrůznějších koutů světa. Současně v nich lze nalézt zřetelné společné prvky. Snad nejvýraznějším a současně velmi charakteristickým rysem je téma cesty a pohybu. Protagonisté románů jsou lidé, kteří jdou sice za konkrétním cílem, ale prostorem, v němž nejsou jasné hranice a pravidla se stále mění. Carvalhových románům je společné i to, že vyprávějí příběhy zasazené do současnosti či velmi nedávné minulosti. A nakonec je spojuje i osobitá struktura vyprávění. Děj se před čtenářem skládá postupně, tatáž událost je nahlížena z perspektivy několika subjektů, jednotlivé dějové linie se větví a posléze kříží v nových průsečících. Je to ale struktura přesně promyšlená, v níž oproti prvotnímu zdání není nic ponecháno náhodě, vystavěná tak, aby se v ní pozorný čtenář neztrácel, ale s rozkoší objevitele nadšeně odhaloval další a další zákoutí.

První Carvalhovy romány objevili čtenáři s odstupem až v roce 2002. Tehdy se situace autora, jehož jeden z literárních kritiků označil za „nejradikálnějšího a nejodvážnějšího z brazilských spisovatelů 90. let, kterému však chybí čtenáři“, zásadně změnila: po vydání odbornou veřejností i čtenáři velice ceněného románu Nove Noites (Devět nocí). Prostředí, v němž se odehrává příběh amerického antropologa Buella Quaina, mnohým připomínalo Conradovo Srdce temnoty. Carvalho o inspiračním zdroji tohoto románu řekl: „Knihu jsem psal v době, kdy mě rozčilovalo všeobecně se šířící přeceňování literatury faktu na úkor čistě fiktivních příběhů.“ Když v jisté recenzi na knihu z oblasti literatury faktu narazil na zmínku o mladém americkém antropologovi, který v roce 1939 pravděpodobně spáchal sebevraždu během pobytu mezi brazilskými indiány, začal po okolnostech údajné sebevraždy trochu pátrat. Téměř detektivní úsilí mu poskytlo materiál pro fascinující příběh o samotě, o temných stránkách lidské duše a o tíze jinakosti a nenaplněné či nenaplnitelné potřebě sdělovat a být vyslyšen. „Svými knihami chci vzdávat hold lidské jedinečnosti a představivosti a nechci, aby byly jen nástrojem plně poplatným skutečnosti,“ říká autor. „Chci, aby si čtenář spolu se mnou s realitou hrál, místo aby v ní byl uvězněný jako v pasti.“

Další úspěšný román Mongólia (Mongolsko) z roku 2003 vypráví příběh brazilského diplomata v Číně, který je pověřen, aby pátral po brazilském občanovi, jenž zmizel kdesi v Mongolsku. Kniha je vlastně jakýsi dialog mezi postavami, které putují po stejné cestě, avšak v různých dobách, přičemž jedna z nich promlouvá prostřednictvím psaného textu – cestovního deníku. (Obdobně jako u předchozího románu, kde jedna dějová linie příběhu byla tvořena sérií devíti dopisů a bylo na čtenáři, kdy odhalí totožnost pisatele a adresáta.) Románové Mongolsko je tím skutečným inspirováno jen vzdáleně, nicméně autor zde popisuje zemi, jež existuje pouze v jeho fantazii, naprosto přesvědčivě. Tento román vynesl autorovi cenu kritiků APCA a v roce 2004 i prestižní brazilské literární ocenění Prémio Jabuti. Podruhé získal Bernardo Carvalho cenu Jabuti za román Reprodução, jehož český překlad právě vychází.

Děj románu O Sol se Põe em São Paulo (Slunce zapadá v São Paulo) se podobně jako román O Filho da Mãe (Z matky syn) odehrává za hranicemi Brazílie. Vícehlasý příběh, v němž se hlavní dějová linka sofistikovaně splétá z mnoha souvisejících příběhů, v nichž se ukáže, že každý detail má nějaký další význam, autor zasadil převážně do válečného Čečenska a do Petrohradu. Kniha vznikla v rámci projektu Amores Expressos, kdy sedmnáct brazilských autorů strávilo měsíc každý v jednom ze sedmnácti měst s tím, že je pobyt inspiruje k jejich příští knize. Bernardo Carvalho si vybral Petrohrad, ale jeho románový Petrohrad je opět mnohem víc město jeho imaginace než místo věrné realitě. Román nabízí velice silné obrazy různých podob lásky ve válečných časech. V rámci projektu Amores Expressos byl hodnocen jako nejvýraznější a nejosobitější.

Po útlém románu Reprodução (č. Reprodukce, vychází v r. 2019) z roku 2013, který se sice odehrává v Brazílii, nicméně důležitou roli v něm hraje čínština a Čína, která možná ani Čínou není, následoval v roce 2016 zatím poslední román Simpatia pelo demônio (Slabost pro ďábla). Znovu se tu objevuje téma cesty, války, jinakosti a osamocenosti, nedorozumění. Bývalý zaměstnanec nevládní humanitární organizace je vyslán, aby zaplatil výkupné a přivezl zpátky osobu, kterou zajala skupina bojovníků Islámského státu. Protagonista se ale vyrovnává s mnohem intimnějšími démony, než jsou ti spjatí s válkou bez pravidel a nekontrolovaným násilím. Carvalhův poslední román je především o světě, v němž přestávají platit dosud samozřejmá pravidla.

Romány Bernarda Carvalha byly přeloženy do více než deseti jazyků, nejčastěji do angličtiny, francouzštiny a němčiny. Bernardo Carvalho je také autorem scénářů a několika divadelních her.

Dílo:
1993 Aberração
1995 Onze
1996 Os Bêbados e os Sonâmbulos
1998 Teatro
1999 As Iniciais
2000 Medo de Sade
2002 Nove Noites
2003 Mongólia
2007 O Sol se Põe em São Paulo
2009 O Filho da Mãe
2013 Reprodução
2016 Simpatia pelo Demônio