Sbírka povídek A cidade ilhada obsahuje celkem čtrnáct textů. Šest se objevuje v portugalštině poprvé, zbylé vyšly již dříve v literárních časopisech. Překlady některých z nich byly zařazeny do povídkových výborů a knižní podoby se dočkaly dříve než originál. Nejčastěji překládaná a datem vzniku také nejstarší povídka se jmenuje A natureza ri da cultura, pod titulem Reflexão sobre uma viagem sem fim (Úvahy o cestě bez konce) ji poprvé zveřejnili v roce 1992 v časopise Revista USP. Povídkám, které se v recenzované sbírce dostávají ke čtenářům poprvé, lze přiřadit datum vydání sbírky, tedy rok 2009. Sbírka tak přináší texty, které vznikaly v průběhu 17 let, těch sedmnácti let, v nichž Milton Hatoum vydal i všechny tři své romány. Autor však v dovětku poznamenává, že před vydáním sbírky A cidade Ilhada všechny povídky přepsal.

Jednotlivé texty, podobné střípkům vzpomínek, tvoří mozaiku, v jejíchž motivech lze občas rozpoznat zápletky či postavy z Hatoumových románů. Z dat vydání jednotlivých povídek vyplývá, že jsou rozprostřené přes celé téměř dvacetileté období Hatoumovy dosavadní tvorby. Nejsou však seřazeny chronologicky, podle data vzniku (ačkoliv to není jisté, protože k dispozici jsou jen data jejich prvních zveřejnění). Může v tom být i záměr. Vyprávěné příběhy tematicky vycházejí z autorových vzpomínek a zkušeností, ale materiálem beletristického textu se, jak říká sám Hatoum, stávají až poté, co je člověk s odstupem transformuje do nové, současné podoby, kterou nelze považovat za přepis prožitého.

Milton Hatoum tu často vede skrytý dialog s díly jiných autorů, například Guimarãse Rosy, Machada, Borgese, Cortázara. Je to dialog nadmíru nenásilný, v odkazech, jejichž vliv nepřekračuje vhodnou míru a neruší autenticitu či originalitu vyprávěného příběhu. Pro Hatouma neexistují nepřekročitelné hranice ani mezi prožitkem a fantazií, ani mezi minulostí a přítomností. Jeho svět se podobá labyrintu, jímž lze porůznu procházet a pokaždé v něm objevovat nové cesty. Čtenáři může odkrývat souvislosti v textech, které ač plynou přirozeně a působí křehce, neobsahují nic náhodného a jsou uspořádány v ucelenou a předem perfektně promyšlenou strukturu.

Společným dějištěm převážné většiny textů je Manaus, buď přímo, nebo zprostředkovaně, v představě vystavěné na slovech, jako třeba v případě překvapivě objeveného dopisu Euclidese de Cunhy v příběhu nazvaném A carta de Bancroft (Dopis z Bancroftovy knihovny). Skutečný Manaus je tu víc než v románech však jen pouhou osnovou, udávající pár orientačních bodů v prostoru. Manaus Hatoumových vyprávění je výtvor fantazie, vzpomínek.

Moc slova se nepromítá jen do schopnosti vyvolat z rozvalin minulé zkušenosti obraz, s nímž se ztotožníme jako se vzpomínkou, která je součástí naší identity. Slova tu dokážou předvídat cíle, tvarovat touhy, sny, z nichž některé se dočkají naplnění. O tom vypráví například krátká povídka Oriental na vastidão (Orientálec v nesmírnu) o japonském profesorovi, jehož životním snem bylo plavit se po řece Rio Negro: její obraz slovy přenesený na druhý konec zeměkoule mu učaroval natolik, že s ní spojil svůj osud navždy. Nebo sny nenaplněné, například v silném příběhu s názvem Dois poetas da província (Dva básníci z maloměsta) o setkání starého profesora francouzštiny, který celý život snil o Paříži, již nikdy nemohl navštívit, a jeho studenta, kterému příznivé okolnosti cestu do onoho vysněného města básníků umožnily. I tento příběh lze svým způsobem číst jako text o naplněné touze, protože sny a slova starého profesora měly moc probudit touhu ve studentech, jimž šťastnější osud dovolil ji naplnit. Skutečnost můžeme znát, aniž bychom ji viděli či prožili, protože naše představivost, má-li dost podnětné zdroje, umí stvořit skutečnost stejně hodnotnou, jako je ta viděná. Miltonu Hatoumovi se i na omezeném prostoru povídky podařilo podat příběhy o více vrstvách, kde rozvážně a pečlivě volená slova skládají obrazy, z nichž žádný není náhodný.

V úvodní povídce Varandas da Eva (Eviny zahrady) se rozvíjí příběh čtyř mladíků, kteří si toužebně přáli udělat symbolický krok přes pomyslný práh mezi jinošstvím a mužstvím: navštívit proslavený manauský „Evin“ nevěstinec. Poměrně dlouho jim v tom bránila finanční nákladnost takového podniku, takže měli dost času, aby si návštěvu předem vysnili v představách. A když směli skutečně vstoupit, zdálo se, že přinejmenším jednomu z nich, vypravěči, se vysněné představy víc než naplnily. Po léta si sebou nesl představu toho zážitku, časem ještě zkrášlenou fantazií, o to víc však důležitou. Když se ale po čase vrátil domů, náhoda mu nabídla zkonfrontovat představy se skutečností a potkat ženu, s níž se kdysi marně toužil znovu setkat. Ale místo naplnění touhy se tím zbořily jeho sny, protože do minulosti se nelze vracet beztrestně.

O naplněném snu, o pomíjivosti věcí a trvání šťastných vzpomínek je povídka Dançarinos na última noite (Tanečníci o poslední noci), údajně jedna z autorových nejoblíbenějších.

Největší ohlas získala již zmíněná povídka Příroda se vysmívá civilizaci. (Autor ji věnoval Beneditovi Nunesovi, brazilskému filozofovi a spisovateli, s nímž v roce 2006 připravil útlou knížku Crônicas de Duas Cidades – Belém e Manaus; Kroniky dvou měst – Belému a Manausu). Vypravěčka vzpomíná na dětství, kdy vyrůstala v domě své babičky Emilie, jejíž postava je předobrazem či skicou budoucí protagonistky prvního Hatoumova románu. Jedním z klíčových témat povídky je jazyk, arabština coby Emilina mateřština, francouzština jako jazyk, do nějž promítala svou identitu, portugalština, jazyk země, v níž se příběh odehrává, a domorodé jazyky. Jazyky jako materiál, v nichž je obsažena historie osobní i celé komunity, jako nástroj komunikace i jako osobní charakteristika.

Kromě postavy vypravěčky a babičky Emilie tu vlastně vystupují už jen dvě osoby. Emilini přátelé Armand Verne, který „uměl několik řečí a byl odborníkem na domorodé jazyky“ a zakladatelem „Montesquieho amazonské společnosti, jejíž heslo znělo Vzděláním za osvobození“, a Felix Delatour, učitel francouzštiny. U něj se vypravěčka učí francouzsky, ale víc než s tímto jazykem se seznamuje s pohledem člověka, který se dívá na její rodiště očima někoho, kdo přichází z dálky. Zatímco z jejího pohledu je Manaus periferií, z níž odchází do světa, Felix Delatour přijel do Amazonie jako do vysněného cíle. Přicestoval z Bretaně, tedy z Evropy a ze země hovořící jazykem, jejž si tolik cení respektovaná babička Emilie. Koncem světa pro něj naopak bylo jeho bretaňské rodiště, z něhož je třeba vydat se někam dál. Říká:„Cesta nejen vede člověka k tomu, že méně mluví, ale také že jasněji vidí.“ Na rozloučenou dá své žačce text Cesta bez konce, který pomalu, sám sepisoval dlouhých dvacet let, pár slov každý den. Je to příběh či zpráva poutníka v cizí zemi. Pár vět a v každé některá ze zásadních otázek, které řeší ti, kdo odešli ze svého původního prostředí, vzdálili se svým původním kořenům. Kdy přestává být člověk cizincem v zemi, kde se nenarodil? Může něco takového vůbec nastat? Neznamená to, že už to pak není on, že se stal někým jiným? Kým?

Poutník přijíždí z jednoho zapomenutého bretaňského přístavu, podobně jako Delatour. A když na to místo vzpomíná, užívá slova, která jako by nepatřila do žádného ze známých jazyků, která jsou údajně překladem výrazů z domorodých nářečí amazonských indiánů.

Po deseti letech se vypravěčka do Manausu vrací a dozví se, že Delatour zmizel na jakési plavbě po Rio Negro. Jeho dům je v rozvalinách, jichž se zmocňuje příroda. A na jedné ze zbylých zdí je dětským písmem načmáraný nápis, jenž dal název celé povídce.

Literární kritiky cení jako nejlepší povídku sbírky Encontro na Península (Setkání na Iberském poloostrově). Milton Hatoum ji poprvé četl v roce 2008 v São Paulu na zahájení kongresu věnovanému Machadovi de Assis. V povídce vystupuje brazilský mladík, který se v Barceloně živí soukromými hodinami portugalštiny. Mezi studenty má ženu, jež se učí portugalsky natruc svému portugalskému milenci, protože mu chce dokázat, že Machado de Assis, autor románu Don Morous (kde jednou z hlavních zápletek je nevěra), je lepší spisovatel než Eça de Queiróz. V této drobné próze si autor pohrává s metajazykovým přesahem k machadovskému tématu manželské nevěry a současně se znovu zabývá rolí jazyka v budování osobní identity.

Sám Hatoum, který má po matce i po otci libanonské kořeny, říká, že je Brazilcem, protože jeho jazykem je portugalština. Jak se píše v jiné povídce: „Pochopil jsem, že nikoliv národnost, ale jazyk je tím, co určuje, kým jsme.“