Romanopisec, básník, šéfredaktor prestižního literárního časopisu, oddaný fotbalový fanoušek FC Porto, ředitel nakladatelství, ministr kultury, to všechno byl či je Francisco José Viegas, přičemž ani tento výčet není úplný.

Přesto je pro mnohé znám především jako tvůrce Jaimeho Ramose, zasmušilého a cynického inspektora kriminálky v Portu, který dokáže leckoho vyvést z míry svým klidem, případy řeší s nezdolnou vytrvalostí a stejně vytrvale si ničí zdraví různými neřestmi, miluje dobré jídlo a skvěle vaří.

Viegasovy kriminální romány jsou v rámci daného žánru komplikované a nestandardní stejně jako autorova vícesměrná profesní dráha a řada jeho společenských rolí. Přesto či snad právě proto patří v kategorii současné portugalské detektivky k nejčtenějším.

Zatím poslední z řady Viegasových románů s kriminální zápletkou se jmenuje O Mar em Casablanca (Moře v Casablance) – ačkoliv většina děje se odehrává v autorových oblíbených končinách severního Portugalska, v Portu a v kopcovitém kraji Trás-os-Montes. A také v bývalé portugalské Africe, protože Viegasův román je nejen detektivka, ale také výlet do historie malé západoevropské země, v níž stále přetrvává nostalgie po vlastní velké minulosti, rozkročené přes tři, vlastně čtyři kontinenty.

Casablanca však má v realitě blízké portugalskému čtenáři své místo. A příčinou není jen slavný Curtizův film, s nímž si Casablanku nejspíš spojí český čtenář. Marocká metropole, již od Lisabonu dělí necelá hodinu letu, vděčí za svůj zrod i jméno právě Portugalcům. Ti na ruinách starodávné Anfy, kterou o půl století dřív vyplenili, vybudovali v šestnáctém století pevnost a přístav Casa Branca. Přístav nesl toto jméno až do obrovského zemětřesení roku 1755, které téměř zničilo i samotný Lisabon. Podle Viegase není Casablanca cizí území ani pro dnešní Portugalce, kteří vyrůstali s vědomím vlasti rozložené na dvou kontinentech, byť bez společných hranic, a kteří pak na vlastní kůži zažili africkou agonii portugalského koloniálního impéria. V jeho pojetí nabízí iluzi neutrálního prostoru, kde snad lze setřást minulost, aniž by bylo nutné ztratit původ a zapomenout.

Historická fakta přicházejí ke čtenáři jakoby mimochodem, uprostřed vyšetřování dvou záhadných úmrtí. Mrazení v zátylku tu nevyvolá kumulace znetvořených těl či roztodivných úchylek: přivodí je náznaky děsivých tajemství v minulosti docela obyčejných lidí. Obyvatelé vesniček, zapadlých v magicky pochmurné krajině Trás-os-Montes, totiž nezapomínají na spáchané křivdy a pomstu umí chystat pečlivě i několik desetiletí. Jsou to nenápadní lidé, kteří neodpouštějí, ale urputně a s téměř nelidskou trpělivostí čekají na správný okamžik pro odplatu. Asi málokdo by mezi tamějšími téměř neviditelnými a málomluvnými muži hledal agenta, dokonce dvojitého agenta, který i v okamžiku, kdy je odhalení na dosah ruky, působí spíš jako stín než jako skutečný člověk. Před efektními honičkami dává přednost trpělivému spřádání plánů, pavoučích sítí, do nichž se má chytit ten, na koho zákony nestačí.

Vyšetřování vede inspektor Jaime Ramos, jako ve většině předchozích Viegasových detektivních románů. Jaime Ramos je skeptik, který na své okolí pohlíží s nedůvěrou a při setkání s optimistou propadá pesimismu až depresi, jak tvrdí autor. Svou skepsi zdůvodňuje zkušeností, smířeně snáší dlouhá období dešťů v milovaném Portu, trápí ho vysoké daně a zdraví devastované cigaretami a nedostatkem pohybu. Nebýt policistou, mohl by psát melancholické a moudré verše v baru na Ribeiře, kam chodí na whisky k jednomu starému Irovi, s nímž ho pojí dlouholeté přátelství. Jaime Ramos je také trpělivý jako slon. S vrahy vede dlouhé a zádumčivé souboje, v nichž právě díky své téměř nadlidské trpělivosti nakonec vítězí. V ní a také v intuici a velmi osobitém humoru tkví jeho hlavní síla.

Příběh začíná docela banálně. V lesíku nedaleko honosného lázeňského hotelu Vidago, jenž býval i oblíbenou destinací portugalských panovníků, je nalezena mrtvola muže. V hotelu se konala slavnostní večeře pro pečlivě vybrané hosty, jež měla být poslední akcí před nadcházející rozsáhlou rekonstrukcí hotelového komplexu. Zavražděný sice na seznamu pozvaných chyběl, ale jeho přítomnost nepřekvapila, protože jej mnozí znali. Byl to investigativní novinář, dočasně na volné noze, osoba s mizerným morálním kreditem, čmuchal, pro kterého jakákoliv informace znamenala jen lépe či hůře prodejné zboží. Mnohé z takových informací proto mohly být důvodem, proč by se ho někdo potřeboval zbavit.

Inspektor Jaime Ramos zpočátku nedokáže rozhodnout, která z afér, do nichž byla oběť zapletena, má určit směr pátrání. A pak je v domě na břehu Doura nalezena druhá mrtvola. Černoch, majitel realit, bohatý člověk. Ačkoliv nic v osudech těch dvou nenaznačuje, že by kdy měli něco společného, nějaká souvislost tu existovat musí. Byli totiž zabiti stejnou zbraní. Původ té zbraně vyšetřovatelům ukáže, jak daleko do minulosti mají zaměřit pozornost. A inspektor Ramos s hrůzou pochopí, že tentokrát jej s pachatelem nespojuje jen vyšetřovaný zločin, ale mnohem hlubší vazby.

Čím víc se daří rozkrývat příběh završený vraždami, tím větší respekt cítí inspektor k vrahovi, až ho to samotného zaskočí. Ten pocit je přitom vzájemný. S nejméně čistým štítem nakonec vycházejí oběti zločinu. Snad je to proti pravidlům řádné detektivky, ale Francisco José Viegas se pravidly obvykle nenechává omezovat. I díky tomu lze nad jeho knihami zažít napětí, pochopit díky nim méně známé kapitoly nedávné historie… i uvařit dobrou večeři a vybrat dobré víno.