Brazílie je velká země, mimořádná otevřeností, s jakou přijímala a přijímá nejrůznější kulturní vlivy ze všech koutů okolního světa. A jen shodou historických náhod dnes mluví víceméně stejným jazykem, mají stejného prezidenta (či teď právě prezidentku) a platí daně v rámci stejného systému obyvatelé amazonského Manausu, pestrobarevného Salvadoru de Bahia, přelidněného a hektického São Paula nebo třeba jihobrazilského města s německy znějícím jménem Novo Hamburgo.

Přesto existují určité rysy tradičně vnímané jako typicky brazilské (byť je mnozí Brazilci považují za zjednodušující klišé). I v překladech z brazilské literatury, z jednoho z hlasů, jimiž se Brazílie navenek představuje, se tyto rysy objevují. A čtenář pravděpodobně pocítí uspokojení, když v románech Bahijce Jorgeho Amada nalezne krásné mulatky, erotické zápletky a afrobrazilskou magii, protože podobně si tu jihoamerickou exotiku představoval. Stejně tak jej v představě o násilí a autonomní přelidněnosti brazilských megapolí utvrdí povídky a romány zakladatele brazilského „brutalismu“ Rubema Fonseky. K vžitým představám patří i společenské intriky s nádechem dekadence jihoamerických měst 19. století: jeden z velikánů brazilského i světového realismu, Machado de Assis, nabízí ve svých románech právě takovou tvář brazilské městské společnosti. A příběhy a legendy Amazonie, jak je shromáždil a upravil spisovatel a historik Hernâni Donato, doplňují chybějící kamínky do mozaiky představ – indiány, divoký prales a takzvaně primitivní výklady světa a jeho zákonitostí.

Když potom čtenář otevře román dalšího brazilského autora a hned v první kapitole se vyskytují jména jako Omar či Halim a jedna z klíčových postav promluví arabsky, aby jí rozuměly její nejbližší přítelkyně i dcera, pochopí, že s vžitými představami o tom, jak má vypadat Brazílie, nenalézá mnoho společného. A přesto je Milton Hatoum, brazilský romanopisec s libanonskými kořeny, představitelem jednoho z nejcharakterističtějších rysů Brazílie, a to právě její otevřenosti vůči různorodému, schopnosti přijmout a nechat žít odlišné kultury paralelně vedle sebe.

Manauský rodák Milton Hatoum říká, že vnímá národní identitu v přímé vazbě na mateřský jazyk, a protože jeho mateřštinou je portugalština, on sám je Brazilec, i když by se stejně dobře mohl označit za typického amazonského Araba. Hatoumovi předci pocházejí z oblasti Blízkého východu, jež dnes nese jméno Libanon. Ovšem v době, kdy odtud kvůli turecké nadvládě odcházel větší počet emigrantů, to byla Velká Sýrie a pro většinu vzdálenějšího světa osmanská říše. V důsledku toho byli přistěhovalci, kteří odtamtud přišli, v Brazílii chybně označeni termínem, jenž určoval jejich identitu vůči úřadům nové vlasti: v dokladech se u mnohých z nich objevilo v položce národnosti slovo „turco“. Ironií osudu a neznalostí úřadů se tedy pro Brazílii stali těmi, před nimiž prchali. Oni sami sebe mnohem spíš vnímali jako židy, maronity, katolíky, sunnity či šíity. Odlišovat národnost nebo ji pojmenovávat slovy, která vytvořila takzvaná západní civilizace, nebyli zvyklí. Příbuzní Hatoumovy matky patřili k maronitským křesťanům a v Brazílii skončila jejich cesta, vynucená koncem 19. století, neúnosně vysokými daněmi a také brannou povinností, kterou Osmané ve své říši nově zavedli i pro nemuslimy. Otcova muslimská rodina přišla ve dvacátých letech 20. století ze stejné země, v té době už nazývané Velká Sýrie. V poválečné době tam muslimskému obyvatelstvu značně komplikoval život fakt, že území připadlo pod francouzskou správu.

Z rodinných příběhů, stejně jako z vyprávění sousedů a přátel z Manausu, původem však stejně tak z Portugalska jako z pobřežních osad kolem pralesních přítoků Rio Negra či z blízkovýchodních zemí, čerpá Milton Hatoum inspiraci pro své romány. Píše pomalu, s rozvahou a hloubkou. Věty, kterými vypráví osudy lidí i města – Manausu, kam většinu svých příběhů umisťuje –, jako by ležely ve vrstvách, které pozorný čtenář odkryje jen při pečlivém či opakovaném čtení.

Chronologicky první román z roku 1989, Relato de um certo oriente (Zpráva o jistém orientu), nabízí komorní příběh rozvětvené přistěhovalecké rodiny, do jisté míry již sžité s novým amazonským domovem. Sám Hatoum tvrdí, že arabský a amazonský svět se v mnohém podobají, a arabská společnost mu neformální strukturou hraničící s chaosem připomíná brazilský styl života. Ústřední postavou je matka, maronitka provdaná za muslima. Vzájemná tolerance i osobitý smysl pro humor jsou pevnou součástí rodinného života. Vícehlasé vyprávění velice autenticky zobrazuje, jak člověk skládá svůj svět (a přitom i sám sebe) z útržků vlastních vzpomínek. Konkrétním podnětem ke vzniku románu byla smrt autorova dědečka v době, kdy Milton Hatoum pobýval v Evropě: původně krátký evropský pobyt se nakonec protáhl na patnáct let ve Španělsku a ve Francii.

Ve druhém románu Dois irmãos, který vyšel česky pod názvem Dva bratři v roce 2012, je středobodem děje také rodina s výraznou osobností matky, ale jak už napovídá název, klíčovou dvojicí jsou bratři-dvojčata, jejichž osud kromě silného lidského příběhu o lásce a nenávisti ve všech možných podobách nabízí i přenesený výklad, kdy každý z bratrů představuje jinou etapu vývoje Brazílie. Nepřehlédnutelná je paralela s příběhy biblických bratrů (jak Kaina a Ábela, tak Ezaua a Jákoba), stejně jako je možné knihu srovnávat s románem Esaú e Jacó Machada de Assis.

Hatoum vydal druhý román v roce 2000, tedy po jedenáctileté odmlce, a třetí Cinzas do Norte (Popel severu) následoval po pěti letech. Autor se vrací s tématem dvojice protikladných a současně nevratně spjatých postav. V tomto případě to jsou přátelé Mundo a Lavo a znovu se zde vrací i téma cesty jako výrazu hledání a odcizení, téma mezigeneračních vztahů, které tu v Mundovi a jeho otci dostává dramaticky vyhraněnou podobu. A také téma otcovství, původu, nejasné identity s možností zvolit si, kým chci být. Nebo lze román číst prostě jako příběh o mladistvém vzdoru, o vzpouře proti předurčenému osudu, která tady stejně jako v předchozím románu má i tragickou podobu. Osudy lidí se prolínají s osudem autorova rodného Manausu a něco v nich v obou případech spěje k zániku. Z rozvalin města stejně jako ze střípků paměti se ale skládá nový život, který dostává jakousi věčnou podobu právě na stránkách románu.

V roce 2009 vyšla sbírka povídek Cidade Ilhada (Odříznuté město), v níž jsou i texty, které sloužily jako první podoba vyprávění, které se později rozrostlo do románu či jeho části. Připomíná to skicák malíře, který se proslavil velkými plátny a nyní nechává nahlédnout do tvorby, která jim předcházela. Krátké a hutné příběhy působí na první pohled křehce, ačkoliv řeší velmi závažné otázky. Na rozdíl od románů jsou blíž skutečným postavám, jejichž osudy se autor inspiroval.

Poněkud mimo Hatoumovu románovou tvorbu stojí námětem i zpracováním novela Órfãos de Eldorado (česky Sirotkové ráje, 2012). Podnět k ní dal projekt britského nakladatelství Canongate nazvaný Mýty, kdy v roce 2005 nakladatelství oslovilo řadu autorů z celého světa s nabídkou, aby ze současného pohledu a ojedinělým způsobem převyprávěli pro moderní dobu některý ze starých mýtů. Milton Hatoum vyšel z legendy o amazonském Ztraceném městě a z mýtu o Eldoradu.

V roce 2006 Milton Hatoum a brazilský filozof a spisovatel Benedito Nunes vydali útlý svazek nazvaný Crônica d duas cidades: Belém e Manaus. Každý po svém složili hold těmto dvěma brazilským městům propojeným tokem Amazonky, mezníkům všech poutníků, obchodníků a dobrodruhů, pro něž byl tento říční tok hlavní dopravní tepnou, i mezníkům významných etap brazilské historie.

Milton Hatoum se narodil v roce 1952 a v současnosti žije v São Paulu.