Camõesovu cenu získal hudebník – a také dramatik a romanopisec
Buarque de Hollanda, Chico (Camõesova cena 2019)

Camõesovu cenu získal hudebník – a také dramatik a romanopisec

Laureátem letošní Camõesovy ceny, nejprestižnějšího literárního ocenění, jakého se může dostat autorům píšícím portugalsky, se letos stal Chico Buarque (Francisco Buarque de Hollanda). V portugalském tisku se okamžitě objevila srovnání s udělením Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi, protože i Chico Buarque je v povědomí nejen brazilské veřejnosti mnohem víc hudebníkem než literátem. Nicméně literární ocenění jeho tvorby stojí na velmi solidním základě.

Porota Camõesovy ceny letos své rozhodnutí zdůvodnila mimo jiné tím, že laureát „zásadně přispěl ke kulturní výchově a formování několika generací ve všech zemích, které mluví portugalsky“. Na tom však skutečně mají zásluhu především jeho písňové texty, které lze vnímat i jako autonomní poezii. A mluvit o generacích posluchačů je zcela na místě, protože Chico Buarque je stálicí brazilské hudební scény a posléze i veřejného života již od 60. let.

Příjmení Buarque de Hollanda existuje v povědomí Brazilců, ale i evropských čtenářů, akademiků či intelektuálů dokonce již od 30. let minulého století, a to díky Chicovu otci, historikovi, sociologovi a novináři Sérgiovi Buarqueovi de Hollanda, autorovi několika stěžejních esejistických prací o zdrojích a vývoji brazilské společnosti, zejména Raízes do Brasil.

Zatímco však otec proslavil rodové jméno spíš v intelektuálních kruzích, jeho syn je pro veřejnost spojil s výraznou interpretací vlastních textů převážně v rytmu bossa novy, samby a osobitého propojení folkloru s elektrickými nástroji v duchu stále hektičtějšího životního tempa brazilských městských aglomerací. S nástupem vojenského režimu se tato tzv. música popular brasileira (MPB) stala hlasem protestu a svobody. V oblasti hudební tvorby má dnes Chico Buarque de Hollanda na kontě zhruba 80 skladeb a 17 alb.

Ale už od 70. let se tento skladatel, zpěvák a textař zařadil také mezi autory divadelních her. Jeho neznámějším a nejúspěšnějším divadelním textem je brazilská muzikálová verze Žebrácké opery s názvem Ópera do malandro (Floutkovská opera) z roku 1978. Nadmíru zajímavá a předvídavá byla už ale jeho „kritická hudební komedie o dvou dějstvích“ nazvaná stejně jako jedna Chicova slavná skladba Roda viva (Kolotoč života). Inscenace z roku 1968 naznačovala rizika popularity a ukazovala moc zábavního průmyslu.

V neposlední řadě je Chico Buarque oceňovaným romanopiscem. Příbuznému tématu jako zmíněný Kolotoč života se věnuje – v mnohem složitější struktuře, ale stejně chytře a s vtipem – třetí z Buarquových románů, Budapeste z roku 2003 (Budapešť, česky vydal TORST v roce 2009). Předcházely mu Estorvo (Zádrhel, 1991), „román o úzkosti člověka žijícího v novém brazilském velkoměstě“, jak dílo charakterizovala Šárka Grauová v doslovu k románu Budapešť, a Benjamin (1995), zhuštěná rekapitulace života, v níž se téměř neznatelně prolínají různí vypravěči a stírají hranice mezi vzpomínkou na prožitek a fantazií. K tématu rekapitulace, vzpomínek a účtování s vlastním životem se autor vrací v románu Leite Derramado (Rozlité mléko, 2009). Za tento román získal svou třetí cenu Jabuti, nejvýznamnější literární ocenění v Brazílii.

Jiný charakter má poslední Buarquova próza, O irmão alemão (Německý bratr, 2014). Propojení fikce a skutečnosti, využití příběhu vlastní rodiny a titul románu, který si brazilské publikum vykládalo jako „můj nevlastní bratr v Německu“, to vše bylo svého času příčinou nedočkavých spekulací a velké zvědavosti. Místo skandálního odhalení však kniha přináší příběh o smyslu a limitech zpětného hledání pravdy a o tom, že hranice mezi fikcí a skutečností je velmi tenká a nespolehlivá i ve vlastní paměti každého z nás.

Za dobu existence Camõesovy ceny, tj. od roku 1988, je Chico Buarque dvanáctým brazilským autorem, který toto ocenění získal.