Mýty a legendy bezesporu byly a jsou inspirací mnoha literárních děl, jsou pojítkem různých kultur a právě z nich vychází kulturní osobitost různých oblastí. Hatoumova kniha Sirotkové ráje však přímo vznikla se zadáním „ze současného pohledu a nezapomenutelným způsobem převyprávět pro moderní dobu některý ze starých mýtů“ (tak je uvedeno na přebalu českého vydání). Projekt Mýty zahájilo v roce 2005 britské nakladatelství Canongate a v jeho rámci oslovilo významné spisovatele po celém světě. Spolu s Miltonem Hatoumem, Brazilcem libanonského původu, se projektu účastní například Karen Armstrongová, Margaret Atwoodová, Viktor Pelevin, Michel Faber či Miloš Urban.

Příběh o zakletém městě
Milton Hatoum zvolil jako výchozí mýtus své novely amazonský příběh o Zakletém městě a propojil ho s legendou o Eldoradu. Tu jako první přinesli do širšího povědomí Španělé, poté co ji slyšeli od obyvatel právě objevovaného Nového světa. Skutečný původ legendy a všechna nedorozumění, kulturní či jazyková, která její zrod provázela, se zřejmě nepodaří vypátrat, a ani to není důležité. Mýtus Eldorada, původně jako příslibu bohatství, představovaného nejcennějším z kovů, zlatem, a posléze symbolu věčné touhy, nedostižného cíle, se dnes zdaleka neomezuje na místa, z nichž vzešel.

V doslovu ke své novele autor zmiňuje Zakleté město a vysvětluje propojení tohoto amazonského mýtu s legendou o „zlatém městě“: „Mnozí domorodci a obyvatelé břehů Amazonky věřili a ještě věří, že na dně některé řeky nebo jezera existuje nádherné město... vzor harmonie a společenské spravedlnosti, kde lidé žijí jako zakleté bytosti... O několik let později jsem četl vyprávění evropských dobyvatelů a cestovatelů o Amazonii a pochopil jsem, že mýtus o Eldoradu byl jednou z možných podob onoho Zakletého města...“

Hatoum nevyužívá zvolený mýtus jako scénu svého příběhu, nesnaží se ho převyprávět, ale nabízí příběh, jehož protagonisté ten mýtus žijí, mají jej, stejně jako další stručně zmíněné mýty Amazonie, vrytý do své osobnosti a jednají v jeho duchu.

Tradice vypravěčů
Již samotná forma Hatoumovy novely, příběh vyprávěný jednou osobou jednomu či více posluchačům, souzní s podobou, jíž se mýty a legendy tradičně šířily. Tím vypravěčem je Arminto, dědic úspěšného rodu Cordovilů, jehož dědeček a otec patřili k nejbohatším obchodníkům z Manausu. Jeho předci žili hnáni svými sny o vybudování obrovského rodinného sídla ve městě uprostřed Amazonie, o němž snil Armintův dědeček, či o dalekých trasách svých nákladních lodí, jako Armintův otec Amando. Ten při uskutečňování svého snu dal jméno Eldorado i jedné ze svých lodí. Oba muži patřili k těm, jejichž Eldorado se podobalo snu evropských konkvistadorů o zlatém městě. V době, kdy Arminto vypráví příběh náhodnému kolemjdoucímu, který jej požádal o vodu, nežije jako bohatý dědic obchodního impéria. Je to starý muž, dny tráví sám v chudé chatrči. Z vyprávění je patrné, že jeho vysněným Eldoradem nikdy nebylo bohatství, další rozšiřování rodinné firmy. Jako chlapec vyrůstající bez matky trávil mnoho času s dětmi v indiánských osadách a s přítelkyní a chůvou Floritou, z jejíhož vyprávění převzal jinou podobu svého Eldorada, zakletého města, nabízejícího harmonii a lásku. Jeho nedostižný sen postupně nabude ještě další podoby – indiánské siroty. Dívka Dinaura je sice skutečná lidská bytost, s níž se Arminto nějakou dobu setkává, ale která pak z jednoho dne zmizí a pro Arminta se změní v předmět věčného hledání a snů o štěstí. Ona se stane Armintovým Eldoradem a on, stejně jako evropští hledači města zlata, postupně obětuje svému pátrání naprosto všechno.

Legenda o Manausu
Armintův osud však nelze vnímat jako příběh nešťastné lásky. Jeho život je mimo jiné metaforou skutečného dějinného vývoje města, které v Amazonii skutečně existuje a jehož pověst si v mnohém nezadá s pověstí o bájném Eldoradu. Tím městem je Manaus, Hatoumovo rodiště a město, kde se odehrává většina jeho velkých románů.

I v této krátké novele dokázal Milton Hatoum propojit příběh jednotlivých lidských osudů s mytickými příběhy Amazonie a skutečnou historií místa. Příběh vypravěče Arminta zahrnuje i vzestupy a pády Manausu, korespondující s cykly kaučuku, dlouho hlavního zdroje bohatství pro celou oblast. Skutečný Manaus je sám o sobě mýtem a Hatoum umí kouzla svého města mistrně využít.

Pocit osiřelosti
Nelze pominout ani téma sirotků, kteří se objevují i v názvu novely. Vypravěč Arminto je polovičním sirotkem od narození, protože matka zemřela při porodu a on si její tvář může připomínat jen díky bustě, kterou podle své manželky nechal vyrobit Amando a pak ji umístil do zahrady. Matčina hlava se v Armintově dětské mysli propojuje s dalším indiánským mýtem o ženě rozdělené na dvě části, který vypravěč v úvodu novely také zmiňuje. Sirotou je i Dinaura, která stejně jako mnoho dalších indiánských dívek, jež ztratily rodiče, žije v karmelitánském sirotčinci, a právě tam si jí Arminto všimne. I on sám vzápětí zcela osiří, aniž by mezi ním a otcem došlo k porozumění či sblížení. Otcův stín však Arminta pronásleduje dál a ovlivňuje jeho život. V závěru se cesty obou mužů protnou i s osudem Dinaury. Osiření je tu však především synonymem k opuštěnosti a zapomenutí. Tak se cítí celý Manaus v době, kdy skončila velká éra kaučuku, jako zapomenuté město, ponechané osudu.

A autor nabízí ještě jednu, tentokrát jízlivě hořkou podobu bájného Eldorada. Jmenuje se tak jeden z říčních ostrovů, kde údajně žijí nemocní leprou.

Stostránková novela je jedinečným propojením mýtu, současného fiktivního příběhu a historických souvislostí a čte se jedním dechem. Milton Hatoum plným právem patří k nejuznávanějším a nejpopulárnějším brazilským autorům současnosti. Jeho románové ságy nabízejí sondu do komplikovaných mezilidských vztahů uvnitř národnostně i nábožensky velmi různorodých manauských rodin. Spisovatel s libanonskými kořeny toto prostředí sám dobře zná. Rodilý Brazilec je synem křesťanky a muslima, jejichž rodným jazykem byla arabština. Společně s touto pestrostí dokáže zachytit i typické rysy fascinující Amazonie, historické souvislosti s osudy jednotlivců. Navíc své mnohovrstevnaté romány vypráví napínavě a velice čtivě, upřímně a srozumitelně.

Pravidelně za ně také získává literární ocenění. Nejinak tomu bylo i v případě Sirotků ráje: autorovi za ně byla v roce 2009 udělena jeho již třetí cena Jabuti.

Český překlad Hatoumova textu je velmi zdařilý. Jediné, co lze českému vydání vytknout, je volba názvu. Sirotkové ráje jsou zbytečně zavádějící. Název Eldorada je snad i českému čtenáři natolik známý: titul Sirotkové či Siroty Eldorada by mnohem lépe odpovídal originálu i symbolice, kterou bájné město v knize má.