První strana útlého románu portugalské spisovatelky Any Teresy Pereirové nabízí popis dvou filmových scén. Oba zdánlivě nesouvisející střihy jsou vizuálně velmi přesné a obsahují mnoho detailů. Ty dvě scény, uvedené jako vzpomínky na konkrétní filmy, Viscontiho Le notti bianche (filmový přepis Dostojevského novely Bílé noci, v češtině uveden pod názvem Natálie) a Black Narcissus Michaela Powella a Emerica Pressburgera, přitom napovídají mnohé o způsobu vyprávění celého románového příběhu. Ten je totiž plný narážek a odkazů na filmová, literární i výtvarná díla, až občas působí, jako by byl poskládaný jen z nich. Čtenář by měl popis těch dvou filmových scén číst pozorně, protože obsahují mnoho vodítek k příběhu, který následuje. Navíc se s tímto textem v mírně pozměněné podobě setká v románu znovu, stejně jako se situacemi či předměty, které ve dvou krátkých popisech figurují.

Příběh vypráví mladá malířka, která se jednoho rána neprobudí ve svém londýnském ateliéru, ale v ložnici jakéhosi velkého domu. Nedokáže si ale vzpomenout, jak se sem dostala. Uvědomuje si, že je zraněná, ale nevzpomíná si, jak ke zranění přišla. Na nočním stolku spatří rámeček s fotografií mladé ženy, která má její tvář, a druhý s fotkou velice přitažlivého muže, jejž nezná. Ale když chvíli nato vejde ten muž do místnosti, vůbec se netváří překvapeně, že ji tam vidí. Dokonce ji osloví jménem, Karen. Z rozhovoru následně vyplyne, že dívka Karen, za niž ji muž považuje, ošklivě upadla, když procházela vodopádem. Při pádu si vymkla kotník, uhodila se do hlavy a odřela si obličej. Zachránil ji on, její manžel. Tuto verzi událostí navíc bez zaváhání podpoří i dvě další osoby, které se v domě vyskytují: poněkud strohá a uzavřená hospodyně Emily a její pomocnice, prostořeká vesničanka Carol. V rozhovorech s nimi si pak vypravěčka postupně skládá obrázek dívky Karen, za niž ji všichni považují. A nejen to. Jako ulité jí i padnou Kareniny šaty, na krku jí visí Karenin šperk, luxusní obdoba jejího řetízku s hvězdou, kterou si sama koupila na bleším trhu v Portobellu. Snaží se vzpomenout si na to, co o Karen druzí říkají, snaží se přijmout jejich vzpomínky za své, protože se obává, aby nezjistili, že ona Karen není. Cítí jakési neurčité nebezpečí, které by jí hrozilo, kdyby úlohu Karen odmítla. Přitom si vůbec nemyslí, že by ostatní skutečně věřili, že je Karen. Připadá jí, jako by všichni hráli divadelní hru, v níž i ona musí dostát přidělené roli. Navíc ji stále víc zajímá, kdo Karen vlastně je a co se s ní stalo.

Od Emily a (Karenina) muže se nechává usměrňovat tak, aby byla stále více přesně tou Karen, jakou očekávají. Nicméně občas se proti některým Kareniným zvykům či vzpomínkám, jež jí přisuzují, vzbouří, protože se jí zdá, že sama ví, že to bylo jinak. Sama si však přestává být jistá, co prožila ona nebo Karen nebo co jen někde četla nebo viděla ve filmu či v divadle. A podobně i čtenář, kterému by určitá situace nebo scéna připadala povědomá, může uspět, když zapátrá v paměti. Na některá zejména kinematografická díla odkazuje text přímo, počínaje klasickými snímky Lucina Viscontiho nebo Alfreda Hitchcocka a konče třeba televizním seriálem Inspektor George Gently. Kinematografičnost románů Any Teresy Pereirové je zcela vědomá a sama autorka opakovaně mluví o tom, že si postavy svých románů představuje s tváří a gesty konkrétních herců v konkrétních rolích.

V doprovodné studii k českému překladu je této souvislosti věnována patřičná pozornost. Čtenář se tam mimo jiné dozví i to, že předobrazem postavy Karenina manžela byl Alain Delon ztvárňující postavu Toma Ripleyho ve filmu Reného Clémenta V plném slunci. Předlohou filmu je román Patricie Highsmithové Talentovaný pan Ripley, který si také pohrává s tématem záměny identit a života takříkajíc v kůži někoho jiného.

Kinematografické rysy románu Any Teresy Pereirové ovšem nespočívají jen v jeho propojení s filmovými záběry a postavami. Filmovému dílu se blíží i obrazností popisovaných scén. Děj je částečně vytvořen z výjevů, které ve čtenáři zanechávají podobný dojem jako fotografie nebo dlouhé filmové záběry. Přesný a detailní popis scény, kde každá věc, barva, vůně i uspořádání předmětů či rozmístění osob má své místo v celku atmosféry okamžiku, v níž může být napětí, tajemství, nebo naopak útulnost a klid, aniž by došlo k nějaké události. Vnější svět je často tvořen právě těmito náladovými momentkami, které vypravěčka teprve vzájemně propojí a vyloží je formou příběhu.

Kromě inspirace filmem je v románu jasná také interakce s jinými literárními díly. Sestáváme z příběhů, které jsme četli jako malí, uvádí vypravěčka Karen a tahle věta může být vodítkem pro jeden z možných výkladů textu. Vypravěčka je ve svém novém domově bohatě zásobována knihami. Ona a Karen naštěstí čtou stejné autory, například Edith Whartonovou. A také Richmal Cromptonovou, známou především jako autorku dětských „knížek o Jirkovi“ (jak byl v českých překladech přejmenován příliš britský William), k nimž se vypravěčka neustále vrací. V její knihovničce ale nechybí ani Henry James, s jehož perspektivou vyprávění mají romány Pereirové mnoho společného. Podle všeho trpí Karen amnézií od chvíle, kdy se pokusila projít vodopádem na druhou stranu, podobně jako Alenka Lewise Carrolla, která se dostala do světa „za zrcadlem“. „To musí být krásné… dívat se přes vodopád… Jako Alenka… za zrcadlem,“ říká vypravěčka alias Karen svému muži. „Alenka spadla do díry,“ opraví ji on suše.

S postupujícím vyprávěním je stále obtížnější, ne-li nemožné odlišit svět představ od skutečnosti. Nejblíže se skutečnosti nakonec zdánlivě přibližují scény z různých filmů nebo románů jiných autorů, které se stanou záchytnými body k realitě, kterou už čtenář zná. Bezděčně tím potvrzuje autorčino tvrzení, že sestáváme z příběhů, které jsme četli (nejen jako malí).

Ana Teresa Pereirová
Autorka (nar. 1958) se narodila a žije na portugalské Madeiře. Svou prvotinu, detektivní román Matar a imagem (Zabít obraz), vydala v roce 1989 a získala za ni ocenění nakladatelství Caminho pro kategorii detektivní literatury. Další literární ceny obdržela i za romány, které následovaly. Do roku 2021 jí vyšly téměř tři desítky románů, několik povídkových sbírek a několik knih pro dětské čtenáře. Kromě vlastní literární tvorby také překládá z angličtiny a pro nakladatelství Relógio d’Água, kde vychází většina jejích knih, také často píše předmluvy k detektivním románům jiných autorů.

Za román Karen získala v roce 2016 své zatím nejprestižnější literární ocenění Oceanos, které se v portugalsky mluvících zemích považuje za obdobu britské Bookerovy ceny.

Málokdo z čtenářů Any Teresy Pereirové však zná autorčinu tvář nebo hlas. Spisovatelka nevystupuje veřejně, téměř neposkytuje rozhovory, neúčastní se knižních festivalů. Kromě krátké epizody v souvislosti se studiem filozofie v Lisabonu, kam odjela, když jí bylo pětadvacet – pětadvacáté narozeniny jsou zásadním předělem i v životě románové Karen –, žije v hlavním městě zmíněného portugalského ostrova uprostřed Atlantiku.