Brazilec Luiz Alfredo Garcia-Roza patří k autorům, kteří svoji literární prvotinu nabídli v poměrně pokročilém věku. Ovšem v roce 1996, kdy vydal svou první novelu, žánrově zařaditelnou do kategorie krimi, měl za sebou již bohatou publikační činnost v akademické sféře. Jakožto profesor filozofie a psychologie na Federální univerzitě v Rio de Janeiru vydal i několik odborných publikací zaměřených na psychoanalýzu.

Už jsem neměl čas napsat špatnou knihu
Když se v šedesáti letech rozhodl napsat první beletristickou knihu, byl si prý vědom toho, že už nemá čas na chyby a neúspěšné pokusy. A došel k závěru, že ideálním žánrem bude kriminální novela, rozsahem i pojetím méně komplexní než román. Úspěch novely O silêncio da chuva (I déšť mlčí) potvrdil, že to byl správný úsudek. Nejenže čtenáři celý náklad rozebrali tak rychle, že nakladatelství muselo vzápětí přistoupit k druhému vydání, ale ocenily ji i odborné poroty prestižní brazilské literární ceny Jabuti (1997) a neméně uznávané ceny Nestlé (také 1997). Úspěšný debut zahájil řadu, v níž Garcia-Roza v roce 2014 vydal již jedenáctý titul pod názvem Um lugar perigoso (Nebezpečné místo).

Espinosa
Jednotlivé tituly spojuje dějiště příběhu, jímž je téměř výlučně autorovo rodné Rio de Janeiro, a postava komisaře Espinosy. A vůbec ne náhodou připomíná jeho příjmení jméno slavného filozofa ze 17. století Barucha de Spinozy. Spřízněnost jejich jmen také naznačuje, že autor pojímá kriminální žánr velmi osobitě a občas si lehce provokativně pohrává s jeho pravidly. „Ze všeho nejdřív jsem musel vymyslet nějakého detektiva,“ řekl v jednom z rozhovorů Garcia-Roza. „Jak na to? Uvažoval jsem, která z osobností, jež znám, je nejvzdálenější představě policejního vyšetřovatele. A napadl mě Spinoza, jedna z nejúžasnějších postav západní filozofie, s mimořádnou vnitřní integritou, myslitel, který nikdy neustoupil žádnému nátlaku. A pokusil jsem se vytvořit postavu vyšetřovatele s podobnou mravní integritou, vnitřně pevného člověka, který ale vůbec nemusí připomínat Spinozu-myslitele.“ A tak se zrodil komisař Espinosa, Portugalec žijící v Riu, vnitřně vyrovnaný, trochu osamělý, nezkorumpovatelný muž, který ctí svobodu druhých i svoji a vášnivě rád čte. A z kvalitní literatury často čerpá i inspiraci k řešení případů.

Nejde o pachatele, ale o tajemství
Garcia-Roza po svém komisaři ani tak nechce, aby zjistil totožnost pachatele. Zločin jako problém není vyřešen v okamžiku, kdy se dedukcí dojde ke konkrétnímu jménu. Mnohem důležitější než pachatel je tajemná stránka zločinu, síť hluboko skrytých traumat, tužeb či děsů, z níž nakonec vyvře na povrch čin, jímž se musí zabývat policie. Bezpochyby se tu uplatňují i autorovy odborné znalosti psychoanalýzy, přestože tvrdí, že ve svých beletristických knihách se snaží od vlivu psychoanalýzy oprostit. Hranice mezi činy, které je většina ještě ochotna považovat za únosné a pochopitelné, a těmi, které se z těchto hranic vymknou, je velmi tenká. A to, co už je považováno za zločin, v sobě vždy nese prvek tajemství. Enigma zločinu je téma, na které se Garcia-Rozovy příběhy soustřeďují nejvíc. A právě záhadná, tajemná stránka zločinu nabízí prostor pro různé interpretace, jejichž bludištěm autor napjatého čtenáře vede.

Blafují všichni
Zločin, který je především tajemstvím, je samozřejmě i součástí syžetu oceňované prvotiny I déšť mlčí.
Mladý a úspěšný manažer se v zamčené kanceláři věnuje poněkud netradiční činnosti. Nanejvýš soustředěně a s mírnou rozkoší kontroluje každý detail revolveru, který schovával v zásuvce pracovního stolu. Ve vzduchu je cítit velké napětí. Nakonec muž spokojeně uloží zbraň do aktovky, výtahem sjede do podzemních garáží, nasedne do svého vozu, na sedadlo vedle sebe položí aktovku s dokumenty... a zastřelí se.
Když na místo činu přijede komisař Espinoza, je mrtvý stále ve voze, ale po zbrani ani tašce není ani památky. Ukáže se, že tam nebyly, už když mrtvolu v autě objevil majitel sousedního vozu. Případ je pochopitelně vyšetřován jako vražda, protože dlouho čtenář jako jediný (snad) ví, kdo skutečně zmáčkl kohoutek. Přesto vše obestírá tajemství. Ten, který zřejmě je vrahem i obětí zároveň, má v celém příběhu ještě další netušené role. I další postavy jsou někým jiným, než kým se zpočátku zdály být. Jako by každý z protagonistů hrál s ostatními vlastní šachovou partii a více či méně úspěšně se pokoušel předvídat protihráčovy tahy, aby se proti nim mohl preventivně zajistit. Jenže šachovnic je víc a jednání osob vedou různé úmysly.
Kromě bludiště vztahů, plných předstírání a falešných vodítek, je v románu ještě další labyrint – ulice a čtvrti Ria de Janeiro. V tomto labyrintu však žádná falešná vodítka nejsou, a kdyby si chtěl někdo po tomhle snad nejznámějším brazilském městě, zejména po čtvrti Copacabana, naplánovat netradiční prohlídku, může mu Garcia-Rozův román posloužit jako průvodce. Dokonce nechybí ani plánek na přebalu knihy.

Český čtenář může znát romány a povídky Rubema Fonseky, považovaného za zakladatele brazilského „brutalismu“, který se k detektivnímu žánru řadí především díky postavě soukromého detektiva Mandrakeho. S Garcia-Rozou jej spojuje městské prostředí, jež je dějištěm příběhů, i literární rozhled protagonisty, u Fonseky skrytý za cynickou fasádu detektiva chandlerovského typu. Vyšetřovatel Garcia-Rozy však nikdy nestojí tolik ve středu dění jako ten Fonsekův. Espinosovým úkolem je spíš interpretovat možná vysvětlení, než vypátrat sled příčin a následků. Jeho úkol zdaleka nekončí zjištěním totožnosti pachatele, ale daleko víc nalezením odpovědi na otázku „Co se stalo doopravdy?“. Jeho světem, také na rozdíl od světa Fonsekových hrdinů, je všední prostředí úplně obyčejných lidí, zcela prosté chladnokrevných zabijáků, psychopatů, deviantů. I tihle „slušní lidé“ se občas snad i sami diví, jakých myšlenek a činů jsou schopni. A právě ta uvěřitelná obyčejnost Garcia-Rozových postav a stejně tak uvěřitelný svět podezření, lží a svodů, jimž podléhají, patří k největším kvalitám jeho tvorby. Luiz Alfredo Garcia-Roza, byť srdcem i duší carioca (tento výraz označuje obyvatele Ria de Janeiro), vypráví příběhy, které by se mohly odehrát v kterémkoliv jiném, třeba i menším středoevropském městě.