Chico Buarque získal za román Leite Derramado (Rozlité mléko) na podzim 2010 hned dvě prestižní ocenění: cenu Jabuti za nejlepší beletristickou prózu a cenu Prêmio Portugal Telecom de Literatura.

Tento Buarqueho román z roku 2009 žánrově patří mezi rodinné ságy, propojující osudy konkrétních avšak fiktivních osob s osudy země a historickými událostmi. V podání Chica Buarqueho však tento žánr prošel jistou úpravou pro netrpělivého čtenáře 21. století. Jeho „rodinná sága“ má pouhých dvě stě stran. Téměř stoletý vypravěč na smrtelné posteli vzpomíná na to, co prožil a co si pamatuje z vyprávění svých předků. Přitom však nepostupuje v čase jedním směrem, ale spíš hromadí příběhy propojené přes nejrůznější asociace a opakující se obrazy. Je jasné, že má-li se příběh zahrnující dvě století a s odpovídajícím počtem postav a míst vtěsnat do tak krátkého textu, potřebuje přesně volená, výstižná slova schopná zachytit obrazy, vyvolat pocity a sdělit informace bez zbytečného rozmělnění. To všechno kniha splňuje, nicméně právě proto klade i specifické nároky na čtenáře: neměl by vynechat jediné slovo, přehlédnout jediný obraz a ještě musí být stále připravený číst mezi řádky.

Cestu, kterou brazilská společnost za dvě staletí ušla, hodnotí autor dost pesimisticky, vidí spíš úpadek než pokrok. A katarzi nenabízí ani hlavní vypravěč. Žádné zmoudření starce, rekapitulujícího svůj život, žádné prozření k velkorysosti tváří v tvář smrti. Kdepak. Člověk zůstává se svými malichernými předsudky a nepodstatnou záští stejný, bez ohledu na věk.

Zdá se tedy stěží uvěřitelné, že i přesto zbylo v Buarqueho románu dost prostoru pro humor, pravda poněkud drsný, plný ironie a groteskních obrazů.

Platí to, co oceněný spisovatel ne právě skromně poznamenal těsně předtím, než s maketou stromku s korunou tvořenou písmeny – symbolem Prêmio Portugal Telecom de Literatura – opustil podium. Poté co se omluvil, že nečetl všechny konkurenční knihy, prohlásil, že „Leite Derramado získalo cenu naprosto oprávněně“.