Román Zero vyšel poprvé v roce 1974, překvapivě nikoliv portugalsky, ale v překladu v Itálii, kam jej tajně provezla znalkyně brazilské literatury a mimo jiné autorka dosud nepřekonaných Dějin brazilské literatury Luciana Stegagno Picchiová. Brazilské vydání se objevilo až o rok později, pod tlakem rozsáhlé recenze, která vyšla v časopise Veja a zdůrazňovala podivný fakt, že dílo, které uspělo u italské literární kritiky, nemůže najít nakladatele v autorově vlasti. Román ještě stačil získat cenu Kulturní nadace federálního distriktu a vzbudit pozornost čtenářů i literárních kritiků. Bohužel neušel ani pozornosti úředníků ministerstva spravedlnosti, kteří ho s odvoláním na Zákon 1.077 zakazující, aby v zemi vycházela díla „v rozporu s dobrými mravy a zvyky“, nechali stáhnout z veřejné distribuce.

Podle autorových vzpomínek šlo vlastně o nešťastnou náhodu, že se v obrovské Brazílii tato konkrétní kniha dostala do zorného pole cenzorů tak rychle. Manželka jednoho z tehdejších mocných generálů si v časopise všimla komentáře, který charakterizoval román Zero jako knihu zachycující typické prvky tehdejší vojenské diktatury. Podělila se o informaci s manželem, a ten upozornil ministro vnitra. Výsledek byl nasnadě: další čtenáři si v Brazílii mohli román koupit až v roce 1979. V mezidobí se na obranu cenzurou zakázaných knih ozvalo množství hlasů. Z nich nejsilněji zazněla výzva z roku 1977, která vzešla z veřejného protestu spisovatelů a dalších umělců. Od roku 1979 se román Zero dočkal dvanácti vydání v Brazílii a překladů v tak vzdálených místech, jakými jsou třeba Německo a Jižní Korea.

Spousta pachů a bláznů
Je to hodně zvláštní kniha. První dojem je rozporuplný, po padesáti stránkách má čtenář dojem, že těch bláznů, krys, zvratků a pohlavních styků už bylo dost, ale stejně nedokáže knihu odložit. A tak ji, už s vědomím, co ho čeká, otevře zase znovu na začátku a pokusí se vnímat obraz, který z té šílené, kolážovité skládačky vystupuje.

Někteří, jako Rildo Cosson, řadí knihu k reportážním románům. Ignácio de Loyola Brandão v letech 1964 až 1973 pracoval jako novinář a reportér a sám uvádí, že materiál ke knize sbíral v útržcích s cílem sestavit portrét doby. Tou dobou je míněna éra vojenské diktatury, která se v Brazílii dostala k moci po armádním puči v roce 1964. Generalita se s pomocí některých politiků rozhodla vnést řád do téměř rozvrácené ekonomiky země, a proto rázně ukončila vládu s levicí sympatizujícího prezidenta Goularda. Formou „institučních aktů“ pak ovšem rozpouštěla politické strany, rozšiřovala pravomoci vojenských soudů a brzo sáhla i k drastickému násilí a fyzické likvidaci nepohodlných.

José a Růža
Útržky ze života brazilského velkoměsta Latindiánské Ameriky, jak Brandão překřtil rodný kontinent, mají sloužit k rekonstrukci Brazílie proměněné v chaos, v zemi na bodě nula. Příběh, který chtěl autor z krátkých textů původně sestavit, měl být milostným příběhem, ovšem tahle nálepka se k výslednému dílu příliš nehodí.

Přetěžký úkol propojit fragmentární záznamy do příběhu naložil autor na bedra obyčejného sãopaulského Pepíka, jenž v české verzi zůstal brazilským José, a jeho ženy Růži, která pro českého čtenáře Růžou zůstane, ačkoliv k Josému by možná Róza padla lépe. José otevírá příběh jako „osmadvacetiletý normální chlap, který spí, čurá, chodí, běhá, směje se, pláče, baví se, rmoutí, šuká, vidí dobře na obě oči, občas ho bolí hlava, ale bere aspirin, pravidelně čte knihy a noviny, chodí pořád do kina, nenosí hodinky ani zavazovací boty, je svobodný, a když ho něco hodně vzrušuje – ať kladně nebo záporně – trochu kulhá“. José je (snad až na to kulhání) stejný jako většina Brazilců, žijících v chudých čtvrtích megalopolí, José je celý zástup, dav sobě rovných. Žije/žijí tak trochu ze dne na den, sice po svém, ale v rámci řádu, o kterém nepřemýšlejí a nějaký čas o něm ani nevědí, dokud ho/je ten řád nezačne tísnit, ohrožovat, dokud z něho/z nich všech nezačne vymačkávat duši. Ty tisíce dalších, za něž José prochází románem, zpočátku jen chtějí nějakou svou Růžu, pár kamarádů, najíst se a trochu pobavit. José z tužeb a přání postupně slevuje, nechce se o nic prát, touží zůstat neviděn, nepotřebuje vyniknout. Ale tlak neviditelné moci všechny ty nenápadné a docela nenáročné chlapy, jimiž José je, zahání stále víc do kouta. José cítí, že už není kam ustupovat. Nastává proměna. Ta proměna je postupná a příšerná. Z nenápadného Josého z davu se téměř proti jeho vůli stává zabiják. Je zoufalý, proto podlehne neviditelnému strachu a na všeobecné násilí, ať už fyzické, psychické či jen latentní, odpovídá násilím skutečným. Vraždí. Vzbouřil se, ale stejně úplně přesně neví proč. Přijal však názor, že stejně jako v diktátorské mašinérii nezáleží na něm, nezáleží na nikom jiném. Raději nezáleží na ničem. Jen násilí zplodí další násilí.

Stinné stránky
Z různých knih a filmů dostupných v českém překladu je zřejmé, že Brazílie není jen slunce, fotbal a samba, ale že pro mnohé má život v brazilských metropolích, mírně řečeno, četné stinné stránky. Za všechny lze uvést texty Rubema Fonseky – jeho sbírku povídek Šťastný nový rok cenzura zakázala zhruba ve stejné době a ze stejných důvodů jako Brandãův román – nebo Sérgia Sant’Anny, případně filmová zpracování literárních předloh (Město bohů, Elitní jednotka, Žluté mango). Ignácio de Loyola Brandão v tomto směru nabízí nejen skutečně velkou porci násilí, kopulací, bolesti a pachů, včetně pachu smrti, ale také zážitek hrůzy z beznaděje. Třeba prostřednictvím postavy zoufalého Carlose Lopese, který se snaží domoci ošetření pro nemocného synka. Tragédie otce se na chvíli zvrhne v černou grotesku, když nešťastník obchází úřady už jen s kostřičkou dítěte v náručí, aby získal všechna potřebná povolení ke vstupu do nemocnice. Nakonec je zatčen a obviněn, protože se nedokázal postarat o nemocné dítě. V knize tento příběh figuruje v podobě kratičkých, jaksi mimochodem umístěných výstřižků z novin. Je to pouze jedna z desítek epizod, jeden z desítek osudů, které se rozplynou do ztracena.

První literární videoklip
V rozhovoru pro sãopaulský časopis Shopping News Ignácio de Loyola Brandão uvedl, že nejlepší charakteristiku románu Zero slyšel od jednoho mladého čtenáře z Porto Alegre. Zmíněný chlapík prý označil Zero za první literární videoklip. Autora to přirovnání nadchlo a zcela se k němu hlásí.

Jednotlivé dílky románové skládačky opravdu defilují čtenáři před očima tempem soudobých videoklipů, překrývají se, některá témata se vracejí, a na pozadí, místo hudby, je sdružující myšlenka (a již zmíněná dvojice José a Růža).

Když v roce 1976 cenzura román zakázala, zdůvodnila zákaz mravní závadností díla, aby svému verdiktu poskytla oporu v zákoně. A zřejmě nemohlo být těžké vybrat některou z mnoha pasáží, které by dané rozhodnutí doložily. Skutečná příčina zákazu byla samozřejmě jiná. Kniha zhmotňuje svobodu a právo zaznamenat skutečnost, jak ji člověk skutečně vnímá, nikoliv jak by ji měl vnímat podle shora daných pravidel. Je to výsměch cenzuře, totální odmítnutí jakékoliv cenzury.

O zážitek z četby se bezpochyby zasloužil i autor českého překladu, který odvedl výbornou práci. Stejnou pochvalu zaslouží střízlivá obálka a precizní grafické provedení knihy. Románu by však prospěl obsažnější doslov, než je ten, který nabízí Jaroslav Mestek. Román Zero patří ke stěžejním dílům novodobé brazilské literatury, ale bez podrobnějšího zasvěcení do souvislostí geneze díla, případně bez představení u nás dosud neznámého autora to podle mého soudu mnozí nedocení. V tomto ohledu je tedy české vydání tak trochu promarněná příležitost.