Portugalský literární časopis Jornal de Letras nabídl výběr deseti nejzajímavějších knih domácích autorů, které vyšly v roce 2010. Tento výběr je pokusem předvídat to, co s jistotou prokáže až čas – najít knihy, které zůstanou v paměti čtenářů i poté, co jejich obálky zmizí z reklam a výkladních skříní knihkupectví.

Desítka knih proto představuje pestrou škálu titulů, počínaje Pessoovou Knihou neklidu a konče například souborem esejů e fejetonů Por outras palavras (Jinými slovy) básníka a spisovatele Manuela Antónia Piny, který patří k nejoblíbenějším a nejosobitějším glosátorům aktuálního dění v portugalských denících.

Fernando Pessoa má mezi desítkou vybraných autorů samozřejmě mimořádné místo, například i proto, že mimořádnost a hodnoty jeho díla prověřil už i čas. Proto se mi zdá vhodné k tomuto vydání Knihy neklidu doplnit jen informaci, že vychází v rámci kulturního projektu portugalské Státní tiskárny cenin. Tato instituce vedle své hlavní činnosti, jíž je tisk bankovek, cenin a dalších dokumentů pro státní orgány, pečuje i o to, aby klasická díla domácí i světové literatury zůstávala přístupná veřejnosti v co nejvyšší kvalitě.

K literárním událostem minulého roku v Portugalsku patřilo vydání očekávaného románu Antónia Loba Antunese. A i tento autor si již bezpochyby může přizvat čas za svědka svých spisovatelských kvalit. Lobo Antunes si pro název posledního románu Sôbolos rios que vão (Při řekách, valících se v dál) vypůjčil citát z Luíse de Camões. Po řadě rozsáhlých románů se vrátil ke stručnější podobě vyjádření i hutnějšímu výrazu, soustředěnému na jediného vypravěče. Román se zrodil v době, kdy autor v nemocnici prožíval to, co prožívá člověk s diagnózou rakovina – ale knižní podobu dostal až o dva roky později.

I jména dalších autorů zastoupených ve výběru Jornal de Letras se již několikrát objevila na seznamu laureátů prestižních literárních cen. Gonçalo M. Tavares získal poslední ocenění, francouzskou literární cenu za nejlepší zahraniční knihu, za román Aprender a Rezar na Era da Técnica (Učit se modlit v technickém věku), na seznamu jej však zastupuje jiné dílo. Nejnovější Tavaresova próza Uma Viagem à Índia (Cesta do Indie) se prezentuje jako „moderní epopej, tedy anti-epopej“. Autorovy ambice vůbec nejsou skromné. Inspiruje se dvěma literárními zdroji: Camõesovými Lusovci a Joyceovým Odysseem. Člověk jménem Bloom se po řadě nepříjemných až tragických událostí vydává na cestu z Lisabonu do Indie (Indií), vnímané jako bájná země, v níž snad “nalezne poznání a zapomene”. Text však nepatří k románu cesty, ale osciluje mezi prózou a poezií, nabízí alegorické prvky a nesmírnou řadu prvoplánových i skrytých odkazů. Román si již vysloužil řadu kladných hodnocení, z nichž některá působí až přemrštěně (Vasco Graça Moura: „Tato kniha se bezpochyby zapíše nejen do dějin portugalské literatury, ale pravděpodobně do celé evropské kultury.“ José Eduardo Agualusa: „Kafkovská zápletka, jak by ji zpracoval Bernardo Soares.“ Eduardo Lourenço: „...plavba postmoderní duše“).

(Nejen) v Portugalsku stejně známý José Luis Peixoto ve svém posledním románu nazvaném prostě Livro (Kniha) zpracovává téma emigrace, konkrétně portugalské emigrace do Francie. Vychází přitom z vyprávění vlastních příbuzných i z obecně známých historických faktů. Příběh začíná v 50. letech minulého století a pokračuje až do současnosti.

Novinář a autor čtenářsky úspěšné i kritiky oceňované novely Baía dos Tigres (Zátoka tygrů) Pedro Mendes Rosa čerpá ve svém posledním románu Peregrinação de Enmanuel Jhesus (Putování Enmanuela Jhesuse) z osobní zkušenosti dopisovatele tiskové agentury Lusa ve Východním Timoru. V textu spoje historii a mýty, realita se prolíná s fikcí o bývalé portugalské kolonii „tesknící po Portugalsku, k němuž se nechce vrátit, zbavující se své staré totožnosti bez jasné představy o nové identitě“. Autor však svou knihu charakterizuje mnohem stručněji, jako „podstatný střípek portugalské paměti“.

Již samotným názvem „a máquina de fazer espanhóis“ („stroj na výrobu španělů“, přičemž výraz „španěl“ tu znamená cizí či odcizený, ten, který nikam nepatří) zaujal román dalšího z osvědčených spisovatelů mladší generace, valtera huga mãe (malá písmena jsou dlouhodobě součástí autorova obrazu na veřejnosti). Příběh z domova důchodců patří k řadě knih, které za svůj ústřední motiv zvolily stáří, aniž by šetrně obcházely to těžké a negativní, co vysoký věk přináší. Kniha má působit jako léčba drsnou pravdou pro zlhostejnělý svět nejen v Portugalsku.

Poněkud překvapivě se na prestižní seznam dostal i titul, který jednoznačně patří do kategorie cestopisů. Viva Mexico novinářky a cestovatelky Alexandry Lucas Coelhové nabízí čtivý a velice informovaný obraz tohoto středoamerického státu. A snad právem se v edici řadí po bok například jedinečným Našincům na cestách Marka Twaina.

Afonso Cruz vydal v roce 2010 román A Boneca de Kokoschka (Kokoschkova loutka) a získal za něj literární cenu Camila Castela Branca. Afonso Cruz je mimo jiné výtvarník a autor animovaných filmů a snad i to jej přivedlo na myšlenku čerpat námět pro svůj román z příběhu malíře Oskara Kokoschky a jeho vztahu k Almě Mahlerové. Po jejich rozchodu si malíř prý nechal vyrobit Alminu loutku v životní velikosti. Občas jej s ní pak vídali v drážďanských ulicích. Tato bizarní peripetie milostného příběhu tvoří hlavní námět Cruzova románu. Dalším jsou Drážďany a jejich obyvatelé o generaci později, v době náletů za druhé světové války.

Jedinou spisovatelkou na seznamu je Hélia Correia s románem Ochořet (Adoecer). Vypráví příběh Elizabeth Siddal, malířky, básnířky, ale především múzy a modelky prerafaelitů: její éterická postava se nesčetněkrát objevuje na jejich obrazech. Autorka přiznává hluboké pochopení pro ženu, která svým způsobem života nebezpečně dráždila mravy viktoriánské Anglie. A příběh románu vděčí za mimořádnou sílu a hloubku zřejmě i tomuto pocitu vnitřní spřízněnosti.