João Luís Barreto Guimarães je básník a lékař. Pracuje jako chirurg v nemocnici ve Vila Nova de Gaia a básně píše od studentských let, poezii také překládá. První autorskou sbírku Há Violinos na Tribo (Kmenové housle) vydal v roce 1989. Dnes má v autorském portfoliu básnických sbírek jedenáct, sbírka Tulák z roku 2018 je v tomto pořadí desátá.

Poezie a medicína nepředstavují v jeho životě oddělené světy. Naopak se navzájem prostupují, ovlivňují a doplňují. Posledním velmi konkrétním projevem této symbiózy je kurz nazvaný Úvod do poezie, který Barreto Guimarães nabízí budoucím lékařům v rámci výuky na Institutu biomedicíny Abela Salazara Univerzity v Portu. (Mimochodem i profesor a chirurg Abel Salazar, jehož jméno institut nese v názvu, byl sám osobností se širokým záběrem a výrazným přesahem do umění, v jeho případě výtvarného.)

Pro básně Barreta Guimarãese, které jsou často spíše mikropříběhy, je charakteristická úspornost, soustředěnost na jediné téma, okamžik, detail, kolem kterého se onen drobný příběh rozvine. Nenajdeme v nich sentimentální tón, spíš záblesky ironie. Ačkoliv působí nenuceně až hravě, víc než spontánní emoce jim vládne přesná logika. Ve svých čtenářích však rozhodně emoce probouzejí, protože vyprávějí o jim důvěrně známé každodenní zkušenosti. Autor svými postřehy a svou interpretací na pohled obyčejných, tuctových jevů dává všednosti (naší všednosti) hlubší smysl. Běžné situace zachycuje do slov bez příkras, otevřeně, ale s velkou dávkou uklidňující, lidské empatie.

Tulák

Sbírka Tulák vychází ve dvojjazyčném, portugalsko-českém provedení, a v nádherné grafické úpravě.  

V básních zařazených do této sbírky putuje autorův Tulák spíš časem než prostorem. Sbírku tvoří šest částí, lapidárně pojmenovaných číslovkami od jedničky do šestky a uvedených citáty autorových oblíbených básníků. Před první kapitolou tak stojí citát z básně Jaroslava Seiferta Věneček šalvějí. Tento oddíl obsahuje některé básně s odkazy na dobu dětství. „Když jsem byl malý / stoupal jsme si zády ke stěně / a tužkou dělal vodorovnou čáru / která označovala moji výšku jak plyne / čas : věk / stoupající po zdi…“ píše se v básni Růst času. Stejně jako v těch dalších i v ní obsažený příběh zahrne delší čas, nakonec se však vrátí k původnímu postřehu v překvapivé pointě: „čas je neúplatný: ryje / ty čáry do mé tváře / za trest / jen proto, že jsem upustil od zvyku, který mu dával tvar / (že jsem přestal měřit kosti / na zdi, kde si čas ověřoval svůj / vlastní růst)“. 

V dalších kapitolách najdeme texty se vzpomínkami na mládí, jako třeba v básni Ty dubnové roky, kde i název básně je skvělým příkladem autorova úsporného vyjadřování, vtipu a schopnosti výmluvné zkratky. „Duben“ je pro určitou generaci Portugalců tím, co u českého čtenáře evokuje název „Listopad“. Duben byl měsícem portugalské karafiátové revoluce v roce 1974, zlomového okamžiku v novodobých dějinách země, a s ním spojených nadějí, začátků, mládí (a podobných klišé): „… To se musí zažít. Nemohli jsme z nich spustit oči / (ze žlábku mezi jejich ňadry) byla Revoluce / a my tak mladí…“. Ovšem zdání patosu vymizí okamžitě v následujících verších s hravou slovní hříčkou: „Ty nevinné časy / (touha buňky po buňce) / iluze politiky…“, kde je jasné, že kromě označení biologického materiálu je tu skryta i narážka na některé portugalské revolucionáře, organizované ve stranických buňkách.

Další fázi života, v tomto případě blízké autorovu věku, se věnuje báseň nazvaná výmluvně Autoportrét (v padesáti): „Přátelé mi telefonují / a stěžují si na nemoci (jak hasnou dny / všichni / ztrácejí součástky) / kdo z nás nikdy nezemřel, ať hodí / první hrst hlíny.“ A znovu mistrná úspornost výrazu, propojení s autorovou profesí lékaře, empatie a hravost, byť obalená do trochu funerálního hávu. Ale není v tom závěru snad řečeno, že zemřít někdy nemusí znamenat zemřít napořád?  

Eros a Thanatos

Jestliže platí, že Barreto Guimarães píše o každodennosti všem dobře známé, je přirozené, že jedním z jeho témat je láska. Ovšem u tohoto autora není třeba se obávat šťastných vzdechů, tepajících srdcí či romantických dostaveníček. Všechny básně „o lásce“ (a autor sám by nejspíš upřesnil, že o lásce jsou všechny jeho básně) připomínají, že „Eros a Thanatos navštěvují stejná místa“, jak výslovně stojí v básni Ponaučení. Téma lásky v Barreto Guimarãesově pojetí nabízí spíš sled otázek: „Co jiného je / láska než bolest založeného požáru? Čím to je / že ti dva / (díky dokonalé náhodě) budou chtít / zůstat spolu / přežít zklamání / (a přát si empatii) jak to, že je / možné opakovat u stejného stolu dva životy / každý den / každý z nich se svojí knihou / každý z nich se svojí barvou vína…“ až po odpověď na závěr: „Láska není nic jiného / (nevysvětlitelná chiméra) / láska si nevolí mezi dvěma / neubírá: láska / násobí.“ 

Jestliže Tulák putuje v čase, Barreto Guimarãesovy verše čas násobí, zvěčňují tím, že zachycují všední pomíjivé okamžiky a povyšují je na univerzální děje. Násobí čas už jen tím, že ukazují momenty, které by jinak uplynuly kolem nás, aniž bychom si jich všimli, a ony tím pro nás vlastně ani neexistovaly. 

Zatím poslední básnická sbírka Joãa Luise Barreta Guimarãese se jmenuje Movimento (Pohyb). V dedikaci ji autor věnuje „Všem kostem / všem svalům v těle. Každému / nejnepatrnějšímu / pohybu.“ A říká, že sbírka je oslavou života, jehož první známkou je vždycky to, že se tělo hýbe. Pohyb tu pochopitelně není redukován jen na čistě fyzický projev zmíněných kostí a svalů, ale je v básních přítomen i v abstraktnějším pojetí a v různých podobách.