Jan M. Heller

Zdokonalená variace na předchozí Rijneveldův román? „Reinterpretace Lolity“? Rijneveld opět upoutal pozornost.

Je to válečný román, bildungsroman, venkovská próza? Nebo snad román o zrodu spisovatele? Vlámský literární velikán Hugo Claus nabízí čtenářům na bezmála tisícovce stran dostatek materiálu k tomu, aby našli odpověď na tyto otázky. Čtyřicet let po vydání je čeština třiadvacátý jazyk, do kterého byl tento román přeložen.

Khollovu knihu můžeme číst jako román o krizi středního věku či krizi maskulinity. Přestože je ale vidění samotných postav silně polarizované a často se soustředí na to, v čem se ženský a mužský svět odlišují, ve skutečnosti tu jde spíše o to, co máme všichni společné.

Stěhování do nového prostředí a mateřství – dva milníky, které rozdělí život na období před a po. Jana Turzáková skrze zkoumání nitra své protagonistky podniká výpravy za hranice každodennosti, formované pomalým tempem života na vesnici i rodičovskými pochybnostmi a nejistotami.

Možná si leckdo řekne: zase válka na Ukrajině? Ano, ale… Oceňovaný ukrajinský prozaik prostřednictvím putování dvou mužů – jednoho na začátku dospívání a druhého, který by už konečně dospět měl – ukazuje, jak vypadal Donbas zmítaný ozbrojeným konfliktem v době, kdy jsme my, Středoevropané, měli pocit, že se nás tamější události vůbec netýkají.

Vnitřně provázané povídky patří do žánru válečné literatury. Druhá světová válka je v nich viděna z pohledu zapomenutého kouta maďarsko-chorvatského pohraničí, kde nesoupeří ani tak nacismus se zbytkem světa jako místní četníci s provokatéry, maďarští honvédi s partyzány a každý za sebe s vlastním strachem, naivitou nebo špatným svědomím.

Bída Maďarů – titul knihy, kterou se chystá napsat jedna z hlavních postav, ale také téma v maďarské literatuře téměř odvěké. Réka Mán-Várhegyi k němu přistupuje originálním způsobem, když ho zpracovává částečně v žánru univerzitního románu. Přitom podává řadu důležitých svědectví, mimo jiné o vztahu mezi východním a západním křídlem sjednocující se Evropy.

Poslední próza Ondřeje Štindla může leckoho překvapit – postapokalyptický svět ani groteskní putování v ní oproti jeho předchozím knihám nenajdeme, pohybujeme se (víceméně) ve známých kulisách každodennosti. Pro Štindla typická (sebe)ironie, s níž nahlíží závažná témata, i jazyková a vypravěčská propracovanost tu ale nechybí.

Když pohlédneme na mapu Segedína, v němž se odehrává Szilasiho román, zjistíme, že město disponuje neúplnou okružní třídou. Tu protíná řeka Tisa, na níž se nacházejí dva mosty. Přesně v místě, kde by se okruh měl zacelit, však třetí most chybí. V románu je tato symbolika nějak přítomná, ale autor nám s jejím nalézáním pomáhat nehodlá.

Lisa Weeda nedávno představila v Praze český překlad svého románu Aleksandra. Při té příležitosti jsme s ní pohovořili o příběhu její ukrajinské babičky, o jejím osobním vztahu k Ukrajině, ale i o probuzeném zájmu Západu o postsovětskou tematiku v literatuře, o paměti a zapomínání či o jevu zvaném „westsplaining“.

Rodinná sága ztvárněná pomocí filmových a herních postupů popisuje pohnuté osudy obyvatel východní Ukrajiny – nejen v posledním desetiletí, ale napříč historií – očima nizozemské vnučky, tedy třetí přistěhovalecké generace. Kniha upoutala v Nizozemsku pozornost hned po vydání na podzim 2021, vypuknutí války v únoru 2022 zájem o tuto tematiku ještě umocnilo.

Nejvyšší karta zachycuje život uznávané spisovatelky, ale nejde o román autobiografický. Vypráví o stárnutí, ale bez příkras, bez pocitů naplnění, zato se všemi jeho těžkostmi a trapnostmi okolo hledání vlastního místa v osobním i pracovním životě. A protagonistčinými ústy tne do současného stavu snah o ženskou emancipaci, naštěstí však bez kýče a agitace.

Jana Bodnárová i ve své poslední próze potvrzuje svou pozici jedné z nejoriginálnějších autorek slovenského jazyka. Zpracovává v ní příběh života jedné ženy a výsledek je úsporný, poetický a hlavně silný.

Oceněný irácký román svým názvem poukazuje k mýtu o umělém člověku. Jeho vyznění je však mnohem komplexnější a sám román výrazně barvitější. V Bagdádu po pádu husajnovského režimu, ale ještě před odchodem americké armády, to po všech stránkách vře a na chaos doplácejí v důsledku všichni. Frankenstein z Bagdádu nabízí také podobenství o kořenech zla.

Zima, tma a déšť – to je v Pánkově podání norský Bergen a jeho obyvatelé nejsou k českému výzkumníkovi o nic vřelejší či přátelštější. Zprvu lákavá zahraniční pracovní zkušenost neotevírá ani tak dveře do ciziny, jako především do hlubin jeho duše a ke stínům, které ji obývají.

Soutěž Poviedka proběhla na Slovensku v loňském roce již po šestadvacáté. Sborník deseti nejlepších textů nabízí hlavně bezútěšný obraz násilí, šílenství, frustrací a nefunkčních vztahů, velkou porci výsměchu a sarkasmu, ale i světlejší tóny.

Pátrání v osudech rodin sousedů i jejich domů odhaluje nejednu křivdu a zlo, tentokrát ovšem nejsme v Sudetech. Jestliže se do podobného hledání pustí žena na životní křižovatce, může být i jakousi terapií – a hlavně říct cosi podstatného o věcech, o kterých donedávna platilo, že o tom se nemluví.

Osobní výpověď mladé ženy, jejíž život formují či formovaly tři poměrně výrazné mužské postavy – gambler, intelektuál a pragmatik. Ačkoli některé drobnosti upomínají na autorčinu úspěšnou prvotinu, jinak současná kniha za debutem zaostává.

Lastočka neboli Vlaštovka je dívka, která se z dětského domova dostane do péče sběračky prázdných lahví. A protože jsme v Kišiněvě osmdesátých a devadesátých let, musí se kromě hojení vlastních jizev zabývat i tím, co se děje s její zemí, nacházející se na cestě k nezávislosti na sovětském panství. Na jeden život docela dost.

Drobná a útlá knížka s podtitulem „pět povídek“ nabízí ve skutečnosti pět nijak zvlášť dějových próz spojených typem protagonisty – stárnoucího muže – a tématem, jímž je neuchopitelnost času. Nejen v titulní podunajské Kremži, ale také v Terstu, autorově rodišti a objektu celoživotního zájmu.

Ani Rudišův první původně německy napsaný román se nevyhýbá středoevropskému prostoru a cestám železnicí. Originálně ztvárňuje konflikt velkých dějin a individuálního příběhu člověka, kterého historické události formují. Dějiny však nutí devětadevadesátiletého Winterberga k útěku kupředu: před vzpomínkami, před oživlými mrtvými i před sebou samým.

Jak odolává třináctiletý kluk životu na okraji společnosti, v rodině s problematickým otcem a postiženým mladším bratrem, v prostředí, kde přísloví „s poctivostí nejdál dojdeš“ budí leda smích? V češtině vyšel další příběh nizozemského spisovatele Jaapa Robbena, v němž se snaží stírat rozdíl mezi knížkami pro děti a literaturou pro dospělé.

Podtitul publikace s lapidárním názvem Terst zní Identita na hranici. Právě hraniční identita je nepochybně nápadným rysem přístavního města, které za své pokládali či pokládají Italové, Slovinci a Rakušané, a právě na ni se zaměřila dvojice navýsost povolaných autorů. V knize popisují dějinný proces, jímž se přístavní město proměnilo – zhruba řečeno – z několikanásobné výspy v několikanásobnou periferii.

Třetí kniha (z toho druhá beletristická) Petra Šestáka nezakrytě aspiruje na to, čemu se někdy říká generační výpověď. Zčásti se snaží být po formální stránce novátorská, třebaže vězí v tradičních způsobech literární reprezentace hodně hluboko. Což nicméně není špatně. Ještě podstatnější je však to, co říká o české periferii a kořenech její současné mizerie.

Barvitá freska současného stavu Evropy v podání nizozemského spisovatele usídleného už léta v Itálii vzbudila v roce 2018 širokou čtenářskou pozornost, protože náročné téma podává s dávkou ironie i sebeironie a odlehčuje ho prvky vypůjčenými z populárních žánrů. Ani množství literárních ozvěn či narážek pro zasvěcence nesnižuje čtivost tohoto objemného románu.

Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.

Ve své nejnovější sbírce nabízí Adam Borzič poctivou lyriku, tišší a civilnější než v předchozích sbírkách. Při četbě přicházejí na mysl představy celistvosti, inkluzivity a všeobjímajícího laskavého principu, který udržuje svět pohromadě.

V oceněném románu využívá Wiesław Myśliwski znovu metodu dětského vypravěče. Ze vzpomínek hlavního hrdiny vytváří obraz válečného a poválečného Polska, který ovšem nevzniká chronologickým řazením událostí, ale pomocí mikropříběhů a motivických uzlů. Postupem času tak vyniká další, skrytá dějová linka, zakódovaná v názvu románu.

Po rozhovoru v internetovém Knižním magazínu, v němž se vyslovila pro vyřazení dvou klasických děl maďarské literatury z povinné četby ve školních osnovách pro z dnešního pohledu neadekvátní zobrazení genderových rolí a násilí na dětech, čelí spisovatelka Krisztina Tóthová v Maďarsku denunciační kampani. „Jsem přesvědčená, že je to řízeno,“ řekla iLiteratuře.

Tom Lanoye patří k vlámským autorům, kteří umějí psát lehkým perem a čtenářsky atraktivně o vážných a morálně relevantních tématech. Českým čtenářům se představuje románem Třetí svatba, příběhem o fiktivním sňatku stárnoucího homosexuála s mladou Afričankou, líčeným s příslušnou dávkou cynismu a situačního i černého humoru.

Vlámská odpověď na Remarqueův román Na západní frontě klid, ale i splátka vnukova dluhu v podobě citlivého dědečkova portrétu, který zároveň podněcuje úvahy o tom, jak se během dvou generací proměnila Belgie, Evropa, svět. Román nominovaný mj. na Man Booker Prize přinesl autorovi v souvislosti se stoletým výročím konce první světové války široký mezinárodní ohlas.

Slovenské osídlení v dnešním rumunském Rudohoří pochází z doby, kdy bylo výchozí i cílové území kolonistů součástí jednoho státu – uherského království. Epistolární próza z konce 19. století, jejímž autorem je maďarský kněz sloužící mezi sedmihradskými Slováky, představuje dnes nejen zajímavý etnografický pramen, ale odkrývá způsob uvažování typický pro svou dobu.

Poslední román nobelisty Orhana Pamuka je kratší, sevřenější a v jistém smyslu tradičněji epický než jeho dnes již klasická starší prozaická díla. Přesto autor neopustil ani svou oblíbenou metodu hry s významy jednotlivých rovin příběhu, ani svá celoživotní témata protikladů starého a nového nebo Východu a Západu. K nim tentokrát přidává vztah otců a synů.

Deníkové zápisky, které si Péter Esterházy vedl, poté co mu byla diagnostikována rakovina slinivky břišní, se věnují introspekci, reflexím vlastního psaní a jazyka jako takového. Jak je u tohoto autora zvykem, mísí se v nich vznešené a vulgární, ironie a mystifikace, brilantní úvaha a blábol. Není to však intelektuální hra, ale zatraceně vážné svědectví o blížící se smrti. Esterházyho poslední kniha tak zůstává věrná poetice jeho celoživotního díla.

Váno Krueger si ve sbírce Poslední Leninův polibek pohrává s obrazy komunistické propagandy. Ve stylu tzv. „nekrokomunismu“ je vkládá do nečekaných kontextů a spojuje je s dalšími motivy, třeba i pornografickými.

Ačkoli se pod názvem Chtěl jsem mlčet skrývají jen dvě kapitoly, patřící původně k celku Máraiho beletrizovaných pamětí a objevené při pořádání jeho pozůstalosti, za pozornost rozhodně stojí. „Kronikář měšťanské epochy“ narozený v Košicích se v nich zabývá mnoha otázkami týkajícími se uspořádání maďarské společnosti, jejího života před druhou světovou válkou a v jejím průběhu nebo historické odpovědnosti měšťanské třídy, k níž se celý život hlásil.

V kraji, kterým pravidelně otřásají nárazy velkých dějin, čelí jeden slovinský kněz nejen jim, ale hlavně vlastním pochybnostem a krizím víry. Děj je soustředěn kolem jeho postavy, inspirované skutečnou historickou osobností; vyprávění uplývá poklidně a chronologicky, až trochu fádně.

Svět ostravských a karvinských dolů byl tradičně vnímán jako svět výsostně mužský. Na otázku, kde byly ženy, nabízejí částečnou odpověď autenticky zachycené příběhy osmi žen, jejichž manželé přišli při výkonu povolání v dolech o život. Díky osobní perspektivě v nich ožívají dosud opomíjené stránky života „ocelového srdce republiky“ v dobách největší slávy hornictví i jeho postupného pádu.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Jak název napovídá, Němcův román nastavuje zrcadlo nejen jednomu milostnému vztahu, který sleduje od prvních okamžiků až do rozpadu, ale také vlastnímu procesu psaní. Autor si se čtenářem hraje, někdy až zahrává. Jeho sebezahleděnost se přitom místy pohybuje na hraně snesitelnosti.

Obrazy z dětství i současnosti, které propojuje pro každé dítě tak zásadní postava – otec. Protagonista lyrické prózy Tamáse Jónáse si vybavuje vzpomínky na otce nebo s ním v duchu rozmlouvá a odkrývá tak čtenáři různé stránky komplikovaného muže, který je jak barbar, tak seladon, jak násilník, tak milující krásný člověk.

V románu s dystopickým tématem David Zábranský vychází z poukazu na závislost dnešní společnosti na pozlátku módní značek, které se od „fejků“ ve skutečnosti téměř neliší, na bažení po úspěchu na sociálních sítích a na touhu náležet k následovníkům některé z trendy ideologií. Na pozadí však upozorňuje na tendenci, která se děje každodenně a mnohem nenápadněji – odcizování slov od jejich skutečných významů tak, aby právě v propagaci (propagandě) nejlépe plnila zamýšlený účel.

Terstský komparatista a germanista Claudio Magris, nositel Ceny Franze Kafky, se ve své poslední knize obrací ke dvěma tématům: k násilí v dějinách a ke spolehlivosti příběhů, které se o násilí vyprávějí. V celku Magrisova díla nejde o intelektuálně nejnáročnější knihu, ale rozhodně o jednu z nejpůsobivějších.

V temně laděném příběhu na pomezí filozofického románu a vědecké fantastiky nás Štěpán Kučera zavádí zároveň do budoucnosti i do té nejvzdálenější minulosti, kam až lidská paměť skrze mýty sahá.

Vlámská prozaička Griet Op de Beeck se ve svém třetím do češtiny přeloženém románu opět zabývá mezilidskými vztahy, tentokrát hlavně tím, jak břemeno z minulosti může tížit rodiče a děti. Celkové vyznění příběhu, jehož hrdinou je muž trpící na první pohled hlubokou krizí středního věku, není příliš optimistické, ale právě tím je – zdálo by se snad, že paradoxně – jeho sdělení autentičtější a uvěřitelnější.

Román Hodiny z olova vzbuzuje ve čtenářích velká očekávání nejen díky vítězství v kategorii Magnesia Litera Kniha roku, ale především díky zvolenému tématu. Autorka se v rozsáhlém textu snaží na osudech několika bezejmenných postav ukázat stále rafinovanější represivní praktiky čínského režimu. V naplnění původního potenciálu však knize brání schematičnost a černobílé vidění.

V zasněně idylických kulisách Vukovaru, Pavličićova rodného města a častého dějiště jeho próz, se odehrává příběh o mladících z jazzové kapely a tajemném dirigentovi. Román nabízí čtení o hledání nesmrtelnosti v hudbě, které však není nikdy u konce. I proto, že končí bombardováním Vukovaru za jugoslávské války v roce 1991.

Velmi pozdní debut vyprávějící o vstupu dvou mladíků do dospělosti zaujme především svou upřímností. Líčí život na Ostravsku šedesátých let takový, jaký byl. Bez patosu, exotizujících klišé a hodnocení dnešníma očima.

Pocit vykořeněnosti, ztráta kontaktu s dříve blízkými lidmi nebo rozčarování při návratu domů – to jsou jen některá témata knihy, jejíž děj autorka částečně umístila do skříně, malého, stísněného prostoru, odkladiště věcí, které právě nepotřebujeme. Pro její hrdinku se ale stává východiskem z nouze – neobvyklý přístřešek jí poskytne čas, aby se mohla znovu usadit a pokusit se obnovit zpřetrhaná pouta…

Ve věku 70 let zemřel v úterý 18. prosince Lajos Grendel, významný představitel maďarské literatury na Slovensku, spoluzakladatel a ředitel slovensko-maďarského nakladatelství Kalligram a autor pozoruhodných próz, v nichž se v postmoderní poetice uhersko-maďarské reálie mísí s významovou otevřeností přesahující až k historickému a hodnotovému relativismu.

Erica a ta druhá – tak zněl původní název novely Strážkyně domácího krbu. Autorčino kolísání mezi důrazem na jednu nebo druhou protagonistku v titulu příběhu odráží i sérii dalších nerozhodností v jejich vztahu. Přátelství, láska, nebo něco mezi tím? Kdo má ve vztahu navrch? Kdo koho potřebuje víc? Kdo komu je oporou? Kdo koho drží v šachu? Jak zamíchá kartami hrozba nacistického pronásledování Židů?

Moskva, Petrohrad, východní Ukrajina, Kavkaz, Dálný sever, Kolyma, Střední Asie – místa v bývalém Sovětském svazu, jejichž většinou tragickou historii a v mnoha ohledech neméně pohnutou současnost popisují reportáže, shrnuté pod výmluvným názvem Impérium. Mají však co říct i k budoucnosti, protože problémy, kterým Sovětský svaz čelil, rozhodně neskončily s okamžikem, kdy tato obrovská říše zmizela z mapy světa.

Porozumění, hledání významů a komunikace. Chorvatský prozaik Pavao Pavličić se ve sbírce povídek Loď z vody zabývá neustálou a někdy zcela marnou snahou o pochopení – mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a věcmi, zvuky, krajinami. Postavy si nerozumějí, neumějí nalézt společný jazykový kód, nebo ho už zapomněly. A na pozadí těchto tragických lidských příběhů poklidně a neměnně plyne řeka Dunaj.

Na půdorysu „grand tour“, iniciační cesty do Itálie, se v románu odehrává hrdinovo nekonečné kolísání mezi spontaneitou a zodpovědností, tvůrčí silou a konvencemi, láskou a institucionalizovanými vztahy. Zda byl, či nebyl nakonec iniciován, ponechává autor otevřené; namísto jednoznačného vyznění příběhu a charakterů postav nabízí čtenáři téměř krvákovou, romanticky dekadentní pouť, na níž italský mýtus a nitro muže, který odmítá dospět, splývají v jediný, neustále unikající cíl.

Letošní Cena Georga Büchnera, jedno z nejprestižnějších literárních ocenění (podle některých ohlasů dokonce vůbec nejprestižnější) v německém jazykovém prostředí, je částečně i úspěchem maďarské literatury: laureátka Terézia Mora (1971) je bilingvní spisovatelka a překladatelka z maďarštiny do němčiny. Porota ocenila její jazykové umění a „mimořádnou aktuálnost“.

Rozhovor s vlámským prozaikem Jeroenem Olyslaegersem se točil kolem jeho nedávno do češtiny přeloženého románu Vůle, ale došlo také na témata národní identity, renesančních Antverp a umírající Evropy, kterou možná zachrání smart cities.

Antverpy, druhá světová válka, němečtí okupanti se roztahují čím dál víc a jejich teror proti zdejším Židům přitvrzuje. Co v takové situaci udělá či neudělá řadový policista, který není nadán zvláštním sebevědomím, odvahou ani morálním kreditem, ale musí poslouchat rozkazy a zároveň si zachránit krk? A jak se s nastalými poměry vyrovnávají jeho spoluobčané? Překvapivě široké spektrum odpovědí nabízí oceněný román vlámského autora Jeroena Olyslaegerse, který se v češtině představuje poprvé.

„Obecně je úkolem dobré literatury poukazovat na věci, které v normálním životě přehlížíme, do nichž nepronikneme. Třeba co se odehrává v člověku. Když si přečtu dobrou knihu, tak mám aspoň pocit, že se můj pohled na danou věc nějak změnil,“ říká v rozhovoru nizozemský prozaik, básník a dramatik Jaap Robben, jehož románový debut Birk vyšel letos česky.

Čeští příznivci Arnona Grunberga už dobře vědí, že se jeho romány hemží svéráznými postavami, které se snaží udržet si kontrolu nad svým životem. Patologie a perverze však v Grunbergově světě číhají na každém rohu. Autorovo panoptikum podivuhodností nově rozšířil psychiatr Kadoke a jeho peripetie při péči o starou, nemohoucí matku – vylíčené jako obvykle s jistou ironií a černým humorem.

Nizozemský spisovatel Jaap Robben (1984) neuznává dělení literatury podle věku čtenářů. Jeho románový debut Birk je psaný z perspektivy dospívajícího chlapce. Dospělí čtenáři vnímají stísněnou atmosféru a líčení tragických událostí na odlehlém ostrově, obývaném jen třemi lidmi, na základě svých životních zkušeností a znalostí hrozivěji, než by je vnímali tápající Mikaelovi vrstevníci.

Rozsáhlý, poklidným stylem vyprávěný román zachycuje očima jednoho protagonisty, úspěšného fotografa Andráse Szabada, několik desetiletí v socialistickém Maďarsku. Andrásovo potýkání s uměleckou tvorbou, krutou politikou a osudovou láskou se spojuje ve výpověď o nadosobních silách, které nás buď drtí, nebo ženou vpřed.

V povídkách Dumitrua Crudua, které se odehrávají v nedávných letech v moldavském hlavním městě, hraje největší roli mezijazyková konfrontace. Rumunština a ruština představují zástupně dvě strany sporu o identitu země.

Vycpaný barbar není jen barvitý a poučený román z minulosti, ale svérázná variace na témata jinakosti, ušlechtilosti a barbarství, která jsou aktuální v každém století. Titulní postavou je černoch Angelo, který skutečně žil v 18. století ve Vídni a skončil jako vycpaný exponát v přírodovědeckém muzeu.

Románovou prvotinou Tání se mladá vlámská spisovatelka Lize Spitová zařadila k nové literární generaci: talentům, jimž nakladatelé i literární fondy vytvářejí od samého počátku optimální podmínky k tvorbě. Román se v roce 2016 stal „vlajkovou lodí“ nově založeného amsterodamského nakladatelství Das Mag. Širokým čtenářským ohlasem se blíží bestsellerům i u nás překládané Vlámky Griet Op de Beeckové.

Vlámská spisovatelka Lize Spitová (1988) představila v Praze a v Brně český překlad své románové prvotiny Tání. O knize, ale i o autorčině pohledu na vlámskou literaturu, na „ženské psaní“ či na situaci v nizozemském nakladatelském světě s ní při té příležitosti mluvil Jan M. Heller.

Románová prvotina nizozemské spisovatelky Niñi Weijersové (1987) Následky až s postupujícím čtením odhaluje, že není tím, čím se zdá být. Ze společenského románu z prostředí současné umělecké scény se stane „román s tajemstvím“. Anebo je to všechno literární performance?

Loňský prozaický téměř debutant Michal Vrba nazval svůj první román Prak podle předmětu, který v jeho výstavbě zaujímá ústřední postavení. Neplatí to však jen pro tento prak: zdá se, že má tento autor v oblibě koncentrické budování děje – či spíše dějů – kolem věcí a míst. Zvláštního významu v románu nabývá také jedna chata na Vysočině a dva staré popsané sešity.

Druhý román jedné z nejpopulárnějších současných vlámských autorek nás opět uvádí do labyrintu rodinných vztahů, v jakém bloudí s jistými obměnami snad každý z nás. Tentokrát spleť lásek i nenávistí sledujeme očima Mony ve třech životních fázích: jako holčičky, jako dvacetileté dívky a jako mladé ženy-třicátnice.

Po osmileté pauze přichází s novou knihou jeden z nejoriginálnějších českých prozaiků Jáchym Topol (1962). V románu nazvaném Citlivý člověk víceméně bez podstatných změn pokračuje v linii své dosavadní poetiky: zpracovává závažná dějinná témata, soustředí se na spodní patra lidského společenství a užívá výrazově bohatý jazyk. Obohacuje ji však o nově mytizované prostředí – Posázaví. Zároveň je román pevně zakotven v aktuálních reáliích současnosti.

Doslov k českému překladu knihy Opozdilec od Dimitriho Verhulsta – na téma stáří, rodinné neshody, společenské konvence a jak tomu všemu uniknout.

Na pozadí přátelství mezi izraelskou spisovatelkou a palestinským aktivistou se odehrává příběh o dalším z marných pokusů o smíření obou znesvářených skupin. Naivita postav nechtěně koresponduje se způsobem, jak autorka jejich příběh zachytila na papíře.

Prozaický debut, soubor tematicky rozrůzněných, autobiograficky laděných povídek. Jejich autor ovládá umění zachytit podstatu okamžiku a těží také z poučenosti ruskou, ukrajinskou a polskou literaturou.

Izraelské tajné služby mají pověst nejlepších na světě. Bývalý zpravodajec izraelské armády ve svém románu líčí osud jednoho agenta, který ztrácí víru i nervy. A přistihuje se při tom, že obdivuje vnitřní sílu svých palestinských protivníků.

Kniha jménem Kniha potěší ty čtenáře, kteří si dokážou užít nesamozřejmou, unikavou podstatu literatury a mají rádi experimenty s textem. Ten Łozińského spočívá ve zkoumání toho, co unese detail. Pouze prostřednictvím detailů zaznamenává rodinnou historii, která je tak nutně fragmentární, ale tím také autentická. Zachycuje ji ve fázi ještě předtím, než se z ní stane příběh.

V pestrém a barvitém vyprávění pamětníků, příslušníků arménské diaspory v Rumunsku, se mísí tragično s fantazií. Se syrovou otevřeností jsou tu však popsány i ty nejsmutnější kapitoly dějin arménského národa ve 20. století.

Vítězkou jubilejního 20. ročníku slovenské soutěže Poviedka 2016 se stala Dominika Madro.

Držitelem slovenské ceny Anasoft litera za rok 2016 je Peter Macsovszky. Získal ji za román Tantalópolis.

V románu z roku 1945 líčí nizozemská židovská autorka Dola de Jongová (1911–2003) situaci evropských uprchlíků za druhé světové války v severoafrickém přístavu Tanger, přestupní stanici na cestě do bezpečí. Zvlášť se zaměřuje na postavení dětí: zdánlivě obětí válečných poměrů, v jejich nezdolnosti se však skrývá i naděje. Je to realistické svědectví o místu a době s klíčovou otázkou: kdo tu představuje dobré semeno, a kdo plevel?

Příběh z Leningradu poválečných let by obstál jen jako zachycení dialogu tří generací žen v zemi, kterou válka připravila o muže. Díky zápletce, ve které na sebe naráží absurdita režimu, těžká nemoc a vzdorovitá láska, však vypovídá o životě v Sovětském svazu mnohem víc a jinak, než podobné romány většinou činí.

Srbský autor próz z mafiánského prostředí, z města Niše 90. let minulého století, se po svém románu Hobo v češtině představuje výborem z povídek. Nutno říct, že spojení tohoto autora a krátkého prozaického žánru, v němž nemusí konstruovat složitý děj, ale může se soustředit na detail a náladu, je mnohem šťastnější.

Dystopická vize Maďarska v blízké budoucnosti: politicko-ekonomické mocenské kartely, organizovaný zločin ve spolupráci mafie s policií, cikánská válka, přiblblé reality show, které vymývají mozky celému národu. György Spiró ukazuje, kam by to mohlo vést, kdyby se všem současným problémům ponechal volný průběh. Ve svém románu tak útočí na hranici žánru fantastiky.

Ve věku 66 let zemřel 14. července 2016 na rakovinu jeden z nejvýznamnějších maďarských prozaiků, autor postmoderních románů Péter Esterházy.

Prvotina hebrejsky píšícího arabského autora Sajjida Kašuy přináší v řadě jednotlivých obrazů celistvý a věrohodný portrét antihrdiny ze současné Svaté země. Naskýtá se tak možnost nahlédnout do každodennosti země, která trpí snad nejsledovanějším konfliktem současnosti.

V dusivém bezčasí, které panuje v rozpadající se osadě kdesi na východě Maďarska, se schyluje k tragédii. Mnohem víc než o ni tu ale jde o každodenní život místních obyvatel, uvláčených a zvalchovaných rozkladem, beznadějí a alkoholem.

Ve věku 86 let dnes zemřel po dlouhé nemoci Imre Kertész maďarský spisovatel, nositel Nobelovy ceny, který ve svých prózách vycházel z vlastního svědectví o holocaustu.

Dne 11. září 1919 se na nově vytyčené demarkační linii mezi Maďarskem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců objevil mladý muž, který se dožadoval průchodu, neboť měl namířeno do Budapešti. Po krátké strkanici a výměně názorů se srbskými pohraničníky spolkl smrtelnou dávku pantoponu a na místě zemřel.

Sanderovy povídky nejsou lehké čtení. Přidržíme-li se přímořské symboliky, není to četba na pláž, ale spíš pro strážce majáku. V devíti krátkých prózách autor podniká studie o lidských osudech, o dávných ranách, o touze po lásce. To vše rámuje motiv Baltského moře.

Ve čtvrtek 28. ledna 2016 zemřel při dopravní nehodě ve věku 55 let slovinský básník, esejista, překladatel, redaktor a vysokoškolský pedagog Aleš Debeljak.

Zdrojem, ze kterého se napájí specifická Cypkinova poetika, není jen narativní technika proudu vědomí s promyšlenou kompozicí. Stejně důležité jsou geniálně vybrané jednotlivé motivy, detaily, jejichž pomocí je vykresleno prostředí jak napůl požitkářsky aristokratického, napůl ušmudlaně provinčního Baden-Badenu devatenáctého století, tak Leningradu-Petrohradu, města, jehož jedinečnou historickou kultivovanost a intelektuální atmosféru nepřekrývají ani vnější atributy sovětské doby.

Historie této knihy se začíná psát současně se vznikem monumentálního díla Harmonia caelestis zřejmě nejvýznamnějšího současného maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který v něm věnoval stovky stran svému otci a hledání vztahu k němu.

Krátká próza, která baví, ale zároveň vzbuzuje mnoho otázek bez odpovědí. Její hlavní antihrdina ostře a nepohodlně pojmenovává problémy, se kterými se potýká dnešní evropská společnost. Ale jsou to problémy, kterým má cenu věnovat tolik energie?

Dá se o obyčejných věcech psát neobyčejně? Respektive: spokojí se dnešní čtenář s tím, že mu autor předloží dobře napsaný výsek ze světa postav, se kterými se může identifikovat, aniž by přečtenou knihu vykázal na hanbu mezi červenou knihovnu? Podobné otázky se mohou drát na mysl při četbě čerstvě do češtiny přeloženého románu vlámské spisovatelky Griet Op de Beeckové Výš než v sedmém nebi.

Sbírka povídek popisujících totalitní režim v Albánii, zemi, z jejíž literatury se u nás skoro nepřekládá. Obraz bezútěšné doby se skládá z detailů každodenního života s citem pro černý humor i čirou hrůzu.

Palestinský básník a kulturní pracovník Ašraf Fajád (1980) byl koncem listopadu v Saúdské Arábii, kde žije, odsouzen k smrti za zločin odpadlictví, kterého se měl dopustit urážkou islámu ve své básnické sbírce z roku 2008. Mezinárodní PEN klub protestuje otevřeným dopisem.

Satira na poměry v novinových redakcích a na způsob, jakým média manipulují veřejným míněním, moderní traktát o dějinách druhé poloviny minulého století nebo milostný příběh. To všechno je nebývale útlý román Umberta Eca – otevřené dílo se vším všudy.

Obsáhlá Antologie moravské německé literatury je ojedinělým příspěvkem k doposud málo probádanému výzkumu německy psané literatury vzniklé na území někdejšího Československa. Ve dvou svazcích a obou jazycích, tedy v německém originále i českém překladu, z něj předkládá – sedmdesát let po přetržení kontinuity moravského německého písemnictví – reprezentativní výbor z let 1800–1945.

Román vlastně nepřináší nic jiného, než že s groteskní zlomyslností komentuje pád úspěšného spisovatele po úderu, který mu zasadil osud v podobě těžkých zdravotních problémů. Jistě, je to obtížné, nesmírně obtížné, a s Michalem Vieweghem jakožto člověkem máme veškerý soucit. Ale tohle má být literatura.

Ve svém posledním do češtiny přeloženém románu se nizozemský prozaik zamýšlí nad hranicí normálnosti a perverzity. Kromě jeho představení se v Praze zúčastnil diskuse na téma „Strach“ v rámci Festivalu spisovatelů Praha.

Nejnověji do češtiny přeložený román Gstaad nizozemského prozaika Arnona Grunberga na první pohled splňuje vnější charakteristiku psychologického románu. Pokud však čtenář chce, najde v něm mnoho významů, které překračují rovinu „psychické vivisekce“ deviantní lidské mysli. A jsou to zjištění dosti znepokojující.

Mírová cena německých knihkupců za rok 2015 byla v neděli 18. října na Frankfurtském knižním veletrhu udělena Navidu Kermanimu, německému orientalistovi, prozaikovi a esejistovi íránského původu, který se zabývá mezináboženským dialogem a hraničními otázkami lidské existence.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

Saúdskoarabský bloger a aktivista Ra’íf Badáwí získal Pinterovu cenu anglického PEN klubu za rok 2015 a zároveň byl jmenován Mezinárodním statečným novinářem roku 2015. Za publicistickou činnost mu aktuálně hrozí trest smrti.

Hlavní cenu ve slovenské soutěži Poviedka, kterou každoročně organizuje nakladatelství KK Bagala, získal na slavnostním vyhlášení výsledků 1. září 2015 v rámci série literárních programů Čau o piatej Radovan Potočár (1993) za povídku Mužská geometria.

Ve svém druhém románu, který je již konvenčnější detektivka než předchozí Na kopci, zavádí jihočeský prozaik čtenáře do pohraničních hvozdů v blízkosti rakouské hranice. Pozadí dvou vražd přitom tvoří minulost vesnice poznamenaná poválečným odsunem původních obyvatel a nastěhováním zlatokopů a rádoby partyzánů.

Chorvatský román Dva světy je pozoruhodný nejen pro své vazby k českému prostředí, ale také jako sonda do jihoslovanské společnosti konce předminulého století a svědectví o přechodu od tradiční romanticko-realistické poetiky prózy k moderním prozaickým postupům.

Prozaik Sajjid Kašua sleduje životy dvou odlišně sociálně situovaných Arabů izraelské národnosti v Jezuzalémě. Jejich osudy se s přibývajícím dějem stále více proplétají a směřují k velkému finále. Ani to však jejich problematické postavení v izraelské společnosti nevyřeší.

Dne 21. července 2015 zemřel ve věku 84 let na Manhattanu americký romanopisec, esejista a dramatik Edgar Lawrence Doctorow, proslulý zejména svými nekonvenčními „historickými“ romány o Spojených státech, jejich dějinách a společnosti.

Spisovatelská osobnost Jurije Andruchovyče představuje v současné ukrajinské literatuře spojující prvek mezi východoslovanským jazykovým a mentálním prostorem a kulturou středoevropanství, ke které jeho vlast alespoň částečně bezesporu patří. Připomeňme knihu Moje Evropa, kterou Andruchovyč napsal společně s podobně zaměřeným prozaikem a esejistou (a svým osobním přítelem) Andrzejem Stasiukem.

Cenu Man Booker International Prize získal v úterý 19. května za své dosavadní dílo jako celek maďarský spisovatel László Krasznahorkai.

Tichý dům je teprve druhý román nositele Nobelovy ceny Orhana Pamuka, ale už je v něm zřetelně poznat jeho novátorství. V domě na mořském pobřeží se v létě v osmdesátých letech sejde několik postav a výsledkem je nejen tragická událost, ale bolestně uvědoměná nutnost od základů znovu uvažovat o minulosti i současnosti, o identitě a směřování.

Britský novinář Christian Wolmar není na poli popularizace historie a současnosti železniční dopravy nováčkem. Bohužel však měl zřejmě při psaní o ní zůstat v prostředí, které zná a které je mu blízké. S Transsibiřskou magistrálou se poněkud minul.

V roce 2005 začaly ve skotském nakladatelství Cannongate vycházet první tituly ediční řady Mýty, v níž spisovatelé různého původu ve svých prózách přepisují, přeznačují, překódovávají a jinak reinterpretují různé tradiční mýty.

Titulní motiv světlých dnů si autorka ústy jedné ze svých ženských postav vypůjčila z kterési dávné jazzové skladby. Světlé dny představují období v lidském životě, která vnímáme si uvědomujeme na pozadí vědomí, že dny mohou kdykoli potemnět. To je ústřední téma románu o rodičích a dětech, o dětství a dospívání.

Tísnivý, dusivý obraz doby kreslí autorka zobrazením každodenního potýkání se s nedostatkem a byrokracií, na druhé straně toto potýkání záměrně neodlišuje od stejně každodenního boje s lemplovstvím, alkoholismem, agresivitou, užvaněností, neumětelstvím a podobnými jevy, jejichž zastoupení v lidské společnosti na politickém režimu nezávisí.

Není to román, který by se četl snadno. Obtíže začínají už u grafické stránky: text je vysázen jako monolitický blok, využívá celou plochu sazebního obrazce, neexistuje členění na odstavce. To naprosto odpovídá charakteru textu. Čteme vnitřní monolog vypravěče – jak ihned pochopíme, dětského –, ze kterého postupně skládáme obraz rodinné tragédie padesátých let 20. století v kontextu tisícileté ságy o židovských dějinách.

U příležitosti uvedení českého překladu románu S bubnem na zajíce chodil poskytl jeho autor Bogdan Suceavă časopisu iLiteratura.cz rozhovor. Říká v něm mimo jiné: „Neexistuje jazyk, který by ospravedlnil politický extremismus.“

Slovo Nova v názvu nemá nic společného s konotacemi, které má v českém prostředí. Označuje se tak zvláštní odrůda vína, u níž při kvasném procesu vzniká nejen etanol, ale také životu nebezpečný methylalkohol. Skutečně existuje...

Vstoupit do středoevropského prostoru a do středoevropanství vůbec skrze kulinářskou tematiku není rozhodně špatný nápad, naopak, je to tematika relativně neotřelá, originální a dosud nevyčerpaná. Potíž je trochu v tom, že Makłowicz její potenciál dostatečně nevyužil. V knize shromážděným textům by bylo lépe tam, kde je doma i jejich autor – v novinách.

Nedlouho poté, co nakladatelství Garamond vydalo český překlad Ruského románu Meira Šaleva z prostředí izraelského mošavu v době budování nového státu navzdory zimnímu blátu a letním prachovým bouřím, došlo i na titul Moje ruská babička a její americký vysavač téhož autora. Obě knihy tvoří dohromady pozoruhodný celek díky tomu, že na podobnou tematiku nabízejí různý, respektive různě zpracovaný pohled.

Příběh o plačící Zuzaně se odehrává v současném Izraeli, má však svou prastarou paralelu v deuterokanonické biblické knize o ženě nespravedlivě obviněné z cizoložství, která tak dlouho volala k Hospodinu, až ji zachránil před smrtí ukamenováním. U Alony Kimchi, která sice píše hebrejsky, ale narodila se ve Lvově a do Izraele se přestěhovala až v roce 1972, však není aktualizace starých příběhů tou největší výzvou.