Frankenstein z Bagdádu, v českém prostředí historicky první irácký román přeložený přímo z arabštiny, odkazuje titulem na jeden literární mýtus: ten o umělém člověku, kořenící v romantickém hororovém románu Frankenstein (1818) Mary Shelleyové. Transpozice tohoto mýtu do kulis současného Iráku však není jeho jedinou rovinou. Je to otevřené dílo, ve kterém se rozehrává dialog mezi východní a západní poetikou, politickým románem a pohádkou, dokumentárním zobrazením světa a magickým realismem. To vše v barvitých kulisách dnešního Bagdádu, kypících životem. Ale také – je třeba dodat – smrtí. 

Většina děje se odehrává v bagdádské tradiční čtvrti al-Batáwín, v níž máme možnost sledovat etnickou a náboženskou pestrost někdejší Mezopotámie – nebo nejspíš jen její dnešní odlesk. Mnohaleté soužití křesťanů, židů a muslimů obojího druhu, ovšemže nikterak nekonfliktní, krystalizuje v tomto prostředí v podobě pitoreskních postaviček a také synekdochicky v jednom z motivů domu, v němž se – přiznaně v různých jeho stavebních vrstvách, podobně jako ve skutečné irácké půdě a podobně, jako se na sebe vrství významy v románu – setkává starobylý židovský artefakt, koránský verš a soška Panny Marie. Nacházíme se ovšem v době po svržení krutovlády Saddáma Husajna a heterogenita obyvatelstva na sebe bere většinou podobu znepřáteleného soužití, ústícího do násilí. Jak nás informuje fakty nabitý doslov překladatelky Jitky Jeníkové, autor román začal psát v letech 2005–2008, kdy pracoval jako zpravodaj pro BBC, tedy před odchodem americké armády v roce 2011, po němž mocenské vakuum vyplnil teroristický tzv. Islámský stát. Prostředí v zemi tedy je všechno jiné než stabilní, ulicemi křižují policejní auta, hummery americké armády, luxusní vozy místních bossů a mezi nimi občas nějaký pickup naložený výbušninou a řízený sebevražedným atentátníkem, který na příslušném místě vyletí do vzduchu.

Pouliční násilnosti jsou v románu tematickým východiskem. Jedním z protagonistů z rodu bizarních figurek, vypravěč Hádí, který tráví čas vysedáváním v kavárně Egypťana Azíze a spřádáním příběhů k pobavení spolusedících mužů, si jednoho dne sestaví z  končetin poházených po výbuchu kolem celé tělo, aby je mohl řádně pohřbít. (Skutečnou drastickou událost, která autora inspirovala, lze nalézt popsanou rovněž v doslovu.) Dle zákonů žánru vzniklá entita obživne, vymkne se kontrole a stane se nesmrtelným monstrem, které se po nocích pohybuje po Bagdádu a napravuje škody, jež má vepsané do DNA částí těl, z nichž se skládá. Tedy zpočátku… 

Postupně monstrum, zvané Hádího slovy „Jaktomumámřikat“, zasahuje do životů dalších a dalších postav. Znepokojuje plukovníka Surúra Madžída, vedoucího jakéhosi vyšetřovacího úřadu tajné služby, který po něm ze všech sil jde, víc než o bezpečnost státu jde o jeho vlastní kariéru. Na okamžik zmate asyrskou křesťanku Eliševu, „bláznivou ženskou“, jež tráví podzim života rozhovory s obrazem svatého Jiří a čekáním na syna Daniela, který zmizel někde ve válce. Své si užije také mladý redaktor časopisu Pravda Mahmúd as-Sawádí, jemuž Hádí příběh o Jaktomumámřikat prodá nahraný na diktafonu (tím pádem bagdádský Frankenstein dostane možnost promluvit v jedné z kapitol i vlastním hlasem). Je tu ještě pěkná řádka dalších postav (a čtenář ocení jejich soupis na jedné z prvních stránek, jinak se mu, neuvyklému na arabská jména, všichni ti Abúové, Alíové, Házimové a Náhimové brzy začnou plést) a dílčích dějových linií, které by bylo zbytečné vyjmenovávat; jejich smyslem je zřejmě přispět k další charakterizaci prostředí a ještě víc zamotat hlavní zápletku, v důsledku čehož si je čtenář ještě méně jist tím, co se před ním vlastně odehrává. 

Taková bohatá, až radostná epická dynamika je nejspíš odrazem klasické arabské literatury s jejími příběhy Tisíce a jedné noci. Projevuje se to i v kompozici, v níž se různé podružné příběhy, vyprávěné z hlediska různých subjektů, v sobě vzájemně zrcadlí. A z podobných důvodů je možné již uvedené otevřené čtení románu. K alegorické interpretaci vybízí už nejasný status ústřední bytosti: je to skutečná – aspoň v magickorealistickém smyslu – entita, produkt Hádího traumatizované a alkoholem znavené mysli, nebo je to symbolické ztělesnění zla, které se stále znovu obnovuje z těl mrtvých Iráčanů, přičemž svůj význam má i to, že tito mrtví pocházejí ze všech možných vrstev, společenských prostředí i náboženství? Není nakonec pravda, že „Všichni společně jsme stvořili onu krutou bytost, která nás teď připravuje o život“? (s. 257)

Taková nejistota ohledně románové „pravdivosti“ je naopak objevem západní literární tradice, orientální vypravěči z rodu Hádíů ji tolik neprožívali. V románu má ještě jednu důležitou souvislost, a to kvůli zapojení žurnalistického povolání postavy Mahmúda as-Sawádího. Sám Mahmúd při výkonu povolání naráží na nejisté hranice pravdy a výmyslu opakovaně, což vrcholí při jeho závěrečném morálním dilematu ve střetu s jeho přímým nadřízeným a obdivovaným vzorem Alím Báhirem as-Saídím, který ho, podle všeho, celou dobu také úspěšně tahá za fusekli. „Realita“ vytvářená médii se opakovaně stává průraznější v životě al-batáwínských obyvatel (a nejen jich) a nakonec se stává osudnou i samotnému vetešníkovi Hádímu. 

Frankenstein z Bagdádu je, jak bylo již konstatováno, po stránce autorské poetiky složitější než pouhý shelleyovský pastiš. Přesto se dědictví této spoluzakladatelky hororu a postapokalyptické sci-fi nevyčerpává jménem hlavní postavy. Přes všechnu otevřenost a mnohotvárnost, přes všechny další narážky a jiná citlivá místa rozesetá v textu ukazuje vyznění románu k celkem předvídatelným závěrům: o povaze zla, o vině a trestu, o odpovědnosti stvořitele za stvořené. O totéž šlo ve frankensteinovském mýtu v předminulém století – a o totéž v něm jde dnes, v Iráku jako kdekoli jinde na světě.