Co se týče zobrazení života určité generace, společenské vrstvy nebo prostředí, bylo na tom díky realistické epické tradici v Evropě nejlépe devatenácté století a počátek toho následujícího. Zní to možná jako staromilské klišé, ale romanopisci tehdy psali s přiznanou motivací zachytit svět takový, jaký je, a literatura naplno využívala možností své mimetické funkce. Jak je všeobecně známo, představou díla jako koherentního významového celku odrážejícího aktuální svět otřásl romantismus a zejména pak moderní literární směry. Jak se však zdá, v poslední době jsme svědky čehosi na způsob epické renesance.

Román Pískový vrch, první díl volné „valbřišské trilogie“ polské autorky Joanny Batorové (1968), má charakteristické znaky takového velkého epického díla. Svým širokým záběrem dává najevo ambici nabídnout cosi jako generační výpověď o poválečné polské společnosti. Jeho děj se odehrává v české verzi na téměř čtyřech stovkách stran a zaujímá přibližně padesát nebo šedesát let poválečné polské historie – očima tří žen, příslušnic tří generací. Odehrává se ve Valbřichu, průmyslovém městě v  dnešním Dolnoslezském vojvodství, oblasti kdysi bohaté díky těžbě uhlí, dnes se potácející v hospodářském útlumu. Začíná příchodem dosídlenců na toto území, vyčištěné od původního německého obyvatelstva, a končí na začátku století našeho. Do takto široce pojatého gesta se toho vejde dost, zejména co se týče dějinných událostí a jejich ohlasů a některých společenských problémů, které zemí našeho severního souseda hýbaly a hýbou. Namátkou: vykořeněnost poválečné generace a komplikovaný vztah k vlastní historii, každodenní fungování v podmínkách socialismu na polský způsob, komplikace s hledáním role, kterou má v životě člověka sehrávat katolická církev… Kulisy kdysi noblesních, dnes se rozpadajících měšťanských paláců, lázní a parků, kde nejprve vládnou ukoptění a špatně oblečení příslušníci vládnoucí dělnické třídy a později pitoreskní směsice kšeftsmanů, podnikavců a podobných figurek, jak ji známe z devadesátých a následujících let i od nás. Titulní Pískový vrch je valbřišské nově vybudované sídliště pro nově příchozí obyvatele města, mikrokosmos, kam autorka umisťuje mnoho miniaturních příběhů, rozhovorů a lidských osudů. K jejich životnosti a zároveň uvěřitelnosti přispívá také jazyk plný sarkasmu, nejrůznějších vtípků a slovní ekvilibristiky – a dodejme, že nejspíše i regionalismů či dialektismů, jak lze v českém překladu soudit z fonetických a lexikálních moravismů rozesetých v textu.

To všechno by ovšem nedrželo pohromadě, kdyby tyto příběhy neměly synekdochickou platnost. Zde autorka nejmarkantněji navazuje na dědictví realistického románu – její postavy jsou většinou nositelkami nějakého typického osudu, společenského postavení, charakteristiky. Znamená to, že se moc nedá mluvit o jediné dějové linii, ale o určité dějové tříšti, zahrnující ony miniaturní stavební kameny, o kterých byla řeč v předchozím odstavci. Kompoziční osou, kolem které je tato tříšť uspořádána, jsou životy rovněž již zmíněných tří žen, a to v jejich tradičních rolích holčiček, matek, manželek, milenek – a ovšem babiček. Druhá významná souřadnice zvolené perspektivy je tedy genderová, ženská; a tím je právě Pískový vrch v kontextu realistické epiky specifický. Položíme-li si otázku, v čem konkrétně tato specifičnost spočívá, ukážou se nám zhruba dva okruhy znaků. První z nich se dá popsat trochu tautologicky, je to totiž právě ono nasvícení života a jeho problémů z ženské perspektivy, což u Joanny Batorové znamená tematizaci neheroické, chtonické uchovávající ženské síly, která znamená přizpůsobivost, vytrvalost, neochvějné plnění své role, na které vposledku závisí osud nejen ženin, ale i jejích blízkých. Síly, která přetrvává, i když muž všechny své možnosti vyčerpal a končí buď utopený v alkoholu, nebo v blábolivé sebelítosti – a že takové osudy asi na hornickém sídlišti nebyly ničím výjimečné, si dovedeme dost dobře představit. Druhým okruhem je otevřený a zároveň poetický postoj k jindy tabuizované tělesnosti a jejím projevům. Tak třeba popsat těžký vzduch v kupé vlaku, ve kterém šest ženských jede přes noc přes celé Polsko, slovy „tak voní svatební dort k ránu“ anebo vylíčit poněkud posmutnělé čekání trochu již stárnoucí ženy na milého, řidiče mezinárodní kamionové dopravy, „s hrncem plným zelných závitků a čerstvě vypraným body, v rozkroku špricnutým sprejem Zelené jablko“ – tohle chlap prostě nevymyslí.

Přes to všechno bychom se zdráhali označit Pískový vrch za román feministický. Ta síla, která je tu oslavována, se v literatuře – v románech – oslavovala už dávno před rokem 1975, kdy Hélène Cixousová zveřejněním svého proslulého manifestu zahájila éru feminismu v literatuře. Vzpomeňme třeba na Steinbeckovy Hrozny hněvu z roku 1939, abychom sáhli dostatečně daleko do minulosti – v tomto románu je to právě ženská síla, která udržuje poslední jiskřičky života, a tím pádem i naděje. A není úplně nepodložená ani interpretace, podle které máme co do činění přímo se silou kosmickou, ne stvořitelskou, ale zachovávající:
„Dívej se, Adámku, na Boha jako na maminku, která tě k sobě tiskla a zpívala si s tebou dvojhlasně v posteli, a ne jako na otce s důtkami“ (s. 367).

A tak ať už označíme Pískový vrch za román společenský, nebo třeba kompromisně jako genderový – v každém případě máme před sebou silné a originální svědectví o polovině minulého století, svědectví, které nám může v lecčems připadat vzdálené, ale protože se nakonec dotkne témat navýsost lidských, bude nám i povědomé.