O potrianonském Maďarsku
Márai, Sándor: Chtěl jsem mlčet

O potrianonském Maďarsku

Ačkoli se pod názvem Chtěl jsem mlčet skrývají jen dvě kapitoly, patřící původně k celku Máraiho beletrizovaných pamětí a objevené při pořádání jeho pozůstalosti, za pozornost rozhodně stojí. „Kronikář měšťanské epochy“ narozený v Košicích se v nich zabývá mnoha otázkami týkajícími se uspořádání maďarské společnosti, jejího života před druhou světovou válkou a v jejím průběhu nebo historické odpovědnosti měšťanské třídy, k níž se celý život hlásil.

K téhle knize je radno přistupovat již s poučením o některých vnějších okolnostech. Maďarský „kronikář měšťanské epochy“, prozaik, novinář a originální myslitel Sándor Márai (1900–1989), kterého po desetiletích mlčení Evropa znovu objevila, žádný knižní titul s názvem Chtěl jsem mlčet původně vydat nemínil. Jde o fragment rukopisu v rozsahu dvou kapitol, jenž se vynořil v pozdní fázi pořádání jeho pozůstalosti. Patří do korpusu Máraiho „zpovědi“, což je jeho specifický hybridní literární žánr na pomezí pamětí, esejistiky a beletrie. Reprezentují ho knižní tituly s názvy Zpověď (Egy polgár vallomásai, 1935, č. 2003 v překladu Dany Gálové) a Země, země…! (Föld, föld…!, 1972, č. 2004, přel. Anna Valentová). Márai se v nich ohlíží za svým životem se zvláštním zřetelem k měšťanské třídě, jejímž představitelem byl, a k jejímu postupnému odchodu ze scény mezinárodních dějin ve 20. století. Pod názvem Chtěl jsem mlčet (Halgatni akartam) dochází nyní k zaplnění chronologické mezery mezi ZpovědíZemě, země…!. Dotyčné dvě kapitoly se týkají událostí druhé světové války a Márai je dle vlastních slov (tj. dle dochovaných a dnes už i v češtině dostupných deníkových zápisů) hodlal publikovat až později, v historické situaci, která tomu bude příznivější. Tento kontext, který obvykle bývá obsahem edičního komentáře, vysvětluje hungarista Evžen Gál v předmluvě, kterou je z uvedených důvodů skutečně vhodné číst ještě před četbou vlastního autorského obsahu.

S oběma uzavřenými knižními tituly Máraiho „zpovědi“ se Chtěl jsem mlčet v něčem shoduje a v něčem se od nich liší. Žánrový synkretismus a z něj plynoucí kompozice jsou oproti ZpovědiZemě, země…! vychýleny k převládajícímu neosobnímu úvahovému tónu, kdežto obě jmenované knihy jsou barvitější, mnohem výrazněji vypravěčské, dějovější, s převahou první gramatické osoby. Máraiho tvůrčí postup se dá charakterizovat tak, že epizody z vypravěčova života slouží jako východisko k rozsáhlým a náročným úvahovým pasážím a rámují je. Díky těmto dějovým úsekům máme možnost nejen nahlédnout do každodennosti úspěšného spisovatele a novináře, tj. denního programu, pracovní metody, společenských zvyklostí, budapešťských reálií apod., ale identifikovat v celku textu body, které ho ukotvují v čase. Tyto body jsou tři historické okamžiky: anšlus Rakouska a Hitlerův vstup do Vídně v březnu 1938, vstup Maďarů do Košic, které horthyovskému Maďarsku muselo postoupit Československo po první vídeňské arbitráži v listopadu 1938, a konečně maďarské vyhlášení války Sovětskému svazu v červnu 1941.

Témat, nad kterými se Márai v knize zamýšlí, je řada. Z těch drobnějších (co do rozsahu, nikoli významu či naléhavosti) je to namátkou třeba společenská zodpovědnost spisovatele, k níž se vyjadřuje se sympatickou směsí patosu a sebeironie. Významnější jsou však ta témata, která jsou spojena přímo s uvedenými historickými okamžiky a týkají se zejména války, jejích příčin a toho, jak maďarská společnost na válečné události reagovala. Přitom Márai neváhá být ke své domovině hlasitě a tvrdě kritický; také to je prý ostatně jeden z důvodů, proč s vydáním těchto dvou kapitol váhal. Jeden z navracejících se motivů představuje údiv nad tím, jak na celospolečenské úrovni funguje mechanismus, který se v psychologii nazývá „vytěsnění“: druh kognitivního zkreslení, kterým si jedinec namlouvá, že se ho válečná hrůza nebo ohrožení netýká, a sebezáchovně hledá normalitu i v jevech, které jsou zjevně patologické. Zejména to platí v okamžicích, které přinášejí osudné dějinné zvraty, současník to však nevidí – protože vidět nechce.

Velkou část svých úvah věnuje Márai maďarské společnosti jako celku a analyzuje příčiny dějinného vývoje v době války, zejména toho, proč nacistická ideologie v Maďarsku tak výrazně zarezonovala, proč došlo v potrianonské době k odlišnému názorovému vývoji u elit v mateřském Maďarsku a v oblastech osídlených maďarskou menšinou v Horních Uhrách (na Slovensku) a v Sedmihradsku (Rumunsku) nebo proč se Maďarsko jako Hitlerův spojenec dokázalo tak dlouho zdržet genocidy Židů. Zde se pro českého čtenáře nabízí možnost srovnání historické zkušeností Čechoslováků a Maďarů. Maďarsko mělo sice podunajské Šváby, stejně jako Československo mělo své sudetské Němce, ale v mnohém dalším je maďarská zkušenost odlišná. Maďaři v porovnání s námi zažili stopadesátileté turecké panování, které Márai hodnotí jako zásadní, vše další ovlivňující dějinnou katastrofu; dále pak prošli po první světové válce krvavým sociálním experimentem jménem Maďarská republika rad, nesou si v sobě nepředstavitelné trauma z Trianonu, po kterém přišla jejich země o dvě třetiny (!) obyvatelstva, a konečně měla maďarská společnost poněkud odlišnou třídní strukturu – řeč je především o šlechtě.

Podíl šlechty na celkovém počtu obyvatelstva byl v Uhrách mnohem vyšší než v českých, ale dokonce i v rakouských zemích. Přitom však nešlo jako v Československu o potomky velkých panských rodů, ale většinou o šlechtu drobnou, zemanskou. Díky tomu podle Máraiho ve společnosti přetrvávaly reziduální prvky feudálního systému, což mohlo znamenat vnější okázalost, dekor a přežité společenské konvence. (Jednou z nich bylo vykání jako výraz nadřazenosti až přehlíživosti pána vůči níže postavenému, protože šlechtici si mezi sebou tykají – pro českého čtenáře jsou takové nuance obtížně představitelné, můžeme si však připomenout, že téměř navlas stejného jevu si ve 40. letech 19. století všiml při své cestě na Halič český spisovatel Karel Vladislav Zap u příslušníků drobné šlechty polské, která na tom byla ve srovnání s tou maďarskou podobně.) Závažnější je však také cosi obecnějšího, co z takového postavení šlechty vyplývá: Márai to nazývá „mentalitou pána a čeledína“. Myšlen je protektivní systém vzájemného závazku a povinnosti úcty k představenému, hodnostáři, úředníkovi. „A tahle závislost, odkázanost,“ píše Márai, „která protkávala celou zemi složitou a nade vše mocnou a malichernou zájmovou sítí, tvořila hierarchii potrianonského Maďarska – to jí patřila skutečná moc“ (s. 66). A tato moc se osvědčila jako důvod, proč v potrianonském Maďarsku demokratické ideje nechtěly padat na úrodnou půdu. A vlastně ani v tom poválečném, jak Márai komentuje s aforistickou lapidárností sobě vlastní: „… vztah panstva a služebnictva v Maďarsku nezanikl ani poté, co systém velkostatků rozprášila revoluce. Pány vyhnala z Maďarska komunistická revoluce. Sluhové v něm ale zůstali“ (s. 69).

Vítězné tažení nacismu Evropou zase Márai připisuje opatrnictví demokratických států, kořenící v jejich hrůze z rozpínavosti bolševismu, který německá krajně pravicová ideologie měla v jejich představách zastavit, aniž by si ovšem uvědomovali, že „nelze čerta vyhánět ďáblem. Tyto staré pravdy se lidé pořádně nenaučí nikdy“ (s. 42). V Maďarsku však zkušenost s Maďarskou republikou rad, pokusem o realizaci bolševických idejí v praxi, vedla k ještě větší nedůvěře ke všemu, co přicházelo z komunistického Ruska, a tedy k ještě ochotnějšímu příklonu k nacismu coby příslovečnému menšímu zlu. Tady Márai nabízí brilantní myšlenku, že jestliže pozdější – komunistický – ideologicky zabarvený názorový diskurs odsuzoval předválečné maďarské elity za to, že byly „reakční“, pak měl paradoxně pravdu, protože jejich postoj byl skutečně reakcí – na sovětský experiment po první světové válce. Vedle toho tu ovšem byl ke kolaboraci s nacistickým režimem ještě jeden důvod, a to „resentiment prostřednosti“, když „právem ,přehlíženosti‘ získal křupan dojem, že má nárok na odškodnění a sebeuplatnění“ (s. 61) – a výtah nekompetentních a průměrných „křupanů“ k moci byla jedna z řady věcí, v nichž byly oba totalitní režimy, nacistický a komunistický, vzácně zajedno.

Není bohužel možné věnovat se stejně podrobně dalším tématům, kterým se Márai na relativně malé ploše recenzovaného spisku věnuje. Je zcela v logice celého jeho díla, že se zde pořád vracejí úvahy o měšťanstvu, jeho dějinné úloze, zásluhách a závazcích. Minimálně za zmínku stojí explicitní a z našeho hlediska poněkud nespravedlivé výpady košického rodáka na adresu masarykovského Československa. Podstatnější jsou však ještě dvě myšlenky, které se vinou napříč celým textem a vlastně i celkem Máraiho myšlení. Obě se týkají budoucnosti. První z nich je opakované uvažování o vyšších identitárních celcích, než je národ, a o postupném odbourávání hranic národních států, jež jednou ztratí význam; na jednom místě se dokonce zmíní o „světovém státu“. „Uskuteční-li západní Evropa jednoho dne myšlenku jednotného celního prostoru či například měny společné v rámci větších územních celků a většího počtu států, bude to už samo o sobě dostatečné k tomu, aby se hranice států časem spiritualizovaly; a přitažlivé síle takového nápadu nebudou moci odolat ani národy dunajské“ (s. 90), čteme a cítíme, že autor rukopisu, který stejně jako zárodky dnešních evropských institucí vznikal v první polovině 50. let, měl pro budoucí význam historických okamžiků přece jen větší cit, než jak to předtím (sebe)ironicky glosoval. Druhá myšlenka spočívá v jeho přesvědčení, že historický vývoj míří k nějaké formě socialismu, a že je to snad dokonce správně; Máraiho lehce utopická představa „socialismu bez diktatury“, vybudovaného na křesťanských základech, připomíná obdobnou ideu socialismu očištěného od marxistického materialistického determinismu a založeného na úctě k jednotlivci jakožto osobnosti, kterou jen o pár let dříve zformuloval v Československu Václav Černý.

Chtěl jsem mlčet není snadná četba. Sledovat Máraiho myšlenky je náročné i kvůli jeho jazyku. Myšlenky bývají vyjádřeny v komplikovaných souvětích s velkým počtem vsuvek a vztažných vedlejších vět, které ztěžují orientaci a nejednou je třeba dlouhou periodu přečíst i několikrát. Navíc – jak se zmiňuje i autor předmluvy – je Máraiho text vydáván (a přeložen) jako nezredigovaný, drsný, včetně vyznačených pozdějších autorových zásahů, místy agramatických a obtížně srozumitelných. Je tedy třeba vyzdvihnout i práci překladatelky Adély Gálové. V celku česky vydaného Máraiho díla to není kniha, kterou by zájemce o košického „kronikáře měšťanské epochy“ měl začínat, avšak jako jeden z posledních kamenů do jeho mozaiky je velice cenná.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Adéla Gálová, Academia, Praha, 2019, 160 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku: