Básnířka a povídkářka Krisztina Tóthová vydala v loňském roce svůj první román s názvem Akvárium, který ve vynikajícím překladu Jiřího Zemana vyšel už rok po originálním vydání. Žánrové označení je důležité, protože ve skutečnosti, že se jedná o román, a navíc autorčin první, spočívá jádro jeho nejsilnějších i nejslabších stránek. Je to román s úctyhodným časovým rozpětím – zahrnuje životní příběh tří generací, reprezentovaných ženskými hrdinkami.

Začněme tím příjemnějším. Básnickému vidění světa lze podle všeho připsat pozorovatelské schopnosti a umění práce s jazykem. Krisztina Tóthová má bezesporu výjimečný smysl pro detail, disponuje fotografickým viděním světa, neboť jedním pohledem, či přiléhavěji řečeno „záběrem“, dokonale charakterizuje postavu nebo sugestivně evokuje atmosféru místa, situace nebo i celé historické epochy. V této souvislosti ještě stojí za to vyzdvihnout, že se u Tóthové jedná o „ženské“ vidění světa. To se projevuje nejen volbou perspektivy ženských (anti)hrdinek, a zprostředkovaně tedy akcentováním ženských náhledů na každodenní život a starosti a na jejich mužské protějšky, ale také tím, že detailní vnímání se bezohledně týká i běžně tabuizovaných oblastí lidského života, především lidské tělesnosti.

S čím si čtenář při četbě Akvária poradí už hůře, je dramaturgie. V jistém ohledu by se román dal srovnat s Babičkou Boženy Němcové, což je, jak známo, nejdelší povídka v české literatuře: nabízí časově rozsáhlou výseč z koloběhu venkovského života, v němž jsou události kladeny sice chronologicky, ale souřadně vedle sebe, aniž by byly rytmizovány časovými či kompozičními vrcholy a předěly. Podobně postupuje i Krisztina Tóthová. Ačkoli je tu přinejmenším jeden „ozvláštňující“ časový skok, když je jako první v pořadí vyprávěn příběh nejmladší z hrdinek, děj Akvária postrádá dynamiku, gradaci i jednoznačnou pointu. Jestliže už se nějaká zápletka objeví, jako jedno nechtěné těhotenství, ukáže se, že nešlo o spouštěč napětí ani konfliktu, ale že autorka chtěla čtenáři demonstrovat, jak to v Maďarsku chodilo s nelegálními potraty. Na druhou stranu nelze povídkářce Tóthové podsouvat, že napsala sérii povídek volně kompozičně spojených do velké plochy, protože ani nic jednoznačně ohraničeného, co by obstálo jako samostatná povídka (a co by připomínalo „vložené novely“ v Babičce), zde nekrystalizuje. Podobně se věc má s liniemi některých vedlejších postav, které se objeví na scéně, o několik desítek stran se zase vynoří a pak zmizí v nenávratnu, aniž by do vývoje hlavních postav nějak podstatněji zasáhly. Kdyby tyto pasáže redaktor vyškrtal, výslednému tvaru románu by to nijak neuškodilo, spíše naopak. To, co vzniklo, by se dalo charakterizovat jako gigantický žánrový obrázek, přerostlý do podoby fresky, působivý skvělými malířskými kvalitami, ale nehybný. Vcelku se bohužel nelze ubránit dojmu, že Tóthová v prvním románu svůj stín povídkářky nepřekročila.

Jestliže se čtenář několikrát mimoděk přistihne, že drtí mezi zuby otázku, kdy se tady konečně začne něco dít, v některých dílčích dějových liniích Tóthová coby fabulátor zazáří. Jako příklad nechť poslouží geneze vztahu prostřední z žen k manželovi – od přežívání ve vzájemné toleranci přes zuřivou nenávist až k otupěle rezignované lhostejnosti, na jejímž dně však tato žena nakonec přece jen navzdory všem okolnostem – a nejspíš i ke svému vlastnímu překvapení – nalézá lásku; přitom Tóthová neupadla do pasti klišé, když v kauzální logice vyprávění tomuto „prozření“ nepředřadila nějakou dramaticky nebo emocionálně vypjatou situaci, jak bychom v beletrii čekali. Mimochodem, i tento motiv nezištné lásky, která nepotřebuje ani své „protože“, ale dokonce ani své „navzdory“, je velmi ženský.

Také onen popisný, „konstatující“ rozměr románu lze z jiného úhlu pohledu vidět pozitivně: v dílčích motivech je díky autorčinu básnickému vidění nesmírně evokativní, a tím cenný. Děj románu se odehrává v poválečné době, v období socialismu, ale přítomnost dobového symbolického jazyka autorka spíše tlumí. Tísnivý, dusivý obraz doby kreslí zobrazením každodenního potýkání se s nedostatkem a byrokracií, na druhé straně toto potýkání záměrně neodlišuje od stejně každodenního boje s lemplovstvím, alkoholismem, agresivitou, užvaněností, neumětelstvím a podobnými jevy (spojenými pohříchu většinou s postavami mužskými), jejichž zastoupení v lidské společnosti na politickém režimu nezávisí. Vedle scén každodennosti, jež představují jednu ze silných stránek románu, se řečené týká i symbolických scén, v nichž je synekdochicky zakódováno poselství s širším dosahem, jako je ztvárnění odcházení měšťanského světa scénou, ve které staré záclony, přehozy, dopisy, knihy a nábytek – dnes již pouhé harampádí – hoří na hranici v proluce vzniklé stržením jednoho solidního činžáku.

Jestliže se tedy Tóthová volbou tématu a prostředí zařadila do určitého proudu v současné maďarské literatuře, který se zaobírá přežíváním v padesátých letech, ukazuje tento závěr – scéna jako vystřižená z kronikáře měšťanské epochy Sándora Máraiho – na širší literární kontext: na žánrový typ „románu o zániku světa“. Degenerace z nelásky, jíž Tóthové hrdinky i hrdinové podléhají a která z románu Akvárium čiší, je nicméně podobně jako výše uvedené každodenní trampoty jev nadčasový.