Název „Přímoří“ používají Slovinci pro oblast pobřeží Terstského zálivu, která ve 20. století představovala příslovečnou „křižovatku dějin“ – různé mocnosti se o strategicky důležité místo navzájem přetahovaly a s tím se měnil i přesný obsah geografického pojmu. Oblast se stala po první světové válce součástí Itálie, která ji už za války okupovala. V době vzestupu italského fašismu zde byl uplatňován program násilné italianizace obyvatelstva, po pádu Mussoliniho v r. 1943 byla začleněna do německé Říše jako tzv. Operační zóna jadranské pobřeží, fungoval zde dokonce jediný nacistický koncentrační tábor na italském území. Po německé kapitulaci probíhaly v Přímoří boje mezi jugoslávskými komunistickými partyzány a demokratickým odbojem. Po roce 1947 byla oblast konečně rozdělena mezi Itálii a Jugoslávii.

Povědomí o historické paměti dějiště je důležité pro pochopení románu Nokturno pro Přímoří. Jeho autorem je slovinský prozaik Alojz Rebula (1924–2018), autor v domovině významný a dosti plodný, takže je s podivem, že se českému čtenáři dostává do rukou teprve první překlad z jeho díla. Nepřehledné dějinné pozadí vysvětluje překladatel Aleš Kozár v doslovu, jehož připojení je tentokrát třeba obzvláště přivítat, protože ne každý čtenář je s dějinami Přímoří obeznámen jako čtenář slovinský, u kterého zdejší mnohdy krvavé události rezonují pochopitelně více. Že vojáci, partyzáni, tajné policie a administrativní represivní aparáty různých státních útvarů nejednaly vždycky zrovna v rukavičkách, bude však zřejmé kterémukoli čtenáři. Lze připomenout slova z nedávno do češtiny přeložené knihy jiného autora, tentokrát italského, rovněž spjatého s oblastí Terstského zálivu. Claudio Magris v díle Pro nedostatek důkazů píše: „Před potopou byli samí gauneři, ale to není nic proti těm, co přišli po ní. Hospodin si nejspíš trochu přihnul jako jeho vyvolenec Noe, když všechny utopil. Asi se mu popletlo, co bylo dřív a co potom.“

Nokturno pro Přímoří můžeme bez obav z přílišného zjednodušení zařadit do početné skupiny literárních děl tematizujících střet malého člověka s velkými dějinami. V tomto případě je protagonistou střetu kněz, z čehož plynou některé jedinečné okolnosti zápletky. Kněz může mít národnostní cítění, sympatizovat s některou ze stran konfliktu, kterým žije jeho domov, ale současně se může odvolávat na křesťanský univerzalismus. Ten mu velí sloužit Bohu a pomáhat člověku bez ohledu na politický marasmus nebo válečné hrůzy a zároveň mu umožňuje stát jaksi nad dějinami: „Snažím se přijmout tuhle novou dobu s co nejotevřenějším srdcem,“ modlí se hrdina v jednu chvíli, „vždyť je přece stejně tak Tvoje jako všechny doby od počátku světa až do jeho konce“ (s. 202).

Dějovou linii románu lze číst dvěma způsoby. Za prvé jako životopisný příběh o knězi ze slovinských horských údolí, který se v románu jmenuje Florijan Burnik (podle doprovodných textů byl jeho částečným předobrazem skutečný kněz Filip Terčelj). Sledujeme s ním jeho působení na farnostech ve Vipavském údolí, výlety do milovaných hor, práci s mládeží, konflikty nejdříve s italskými fašisty a romanizátory a lavírujícími nadřízenými, pokusy o jeho fyzickou likvidaci, trest v podobě vnitrostátního vyhnanství (tzv. konfinace) v nehostinném městečku v italském vnitrození, válečné události, péče o raněné, rekvizice a nesmyslné násilí, bělogardisté, partyzáni… dokonce transport do Dachau, osvobození a návrat do titovské Jugoslávie, která rychle adoptuje metody stalinských soudruhů a k čemukoli náboženskému se staví přinejmenším s podezřením. Nedůvěře, šikaně i neskrývaně nepřátelským útokům Florijan sice čelí s důstojností a pokorou, ale občas z něj vytryskne výrok jako: „Cožpak přišel z Dachau do Dachau?“ (s. 184).

V mnohém zajímavější je tato druhá, řekněme „vnitřní“ dějová linie. V ní lze sledovat Florijanův vývoj duchovní, jehož součástí jsou i hluboké existenciální krize víry v Nejvyššího, který dopouští to, co Florijan vidí kolem sebe, a pochybnosti hraničící s rouháním. Florijan si postupně v sobě tříbí konsekvence své identity katolického duchovního a slovinského vlastence v jednom. Nezřídka musí mezi požadavky obou těchto loajalit volit. Hodně prostoru je věnováno jeho rozhovorům s názorovými oponenty, italskými nacionalisty, komunisty apod.; ale také úvahám, kontemplacím, modlitbám a setkáním s osobnostmi, které mají formující dopad na jeho víru, jako je zejména bavorská světice Terezie Neumannová a mnichovský novinář a přesvědčený bojovník proti nacismu Fritz Gerlich. Setkání se zázračnou Terezií mu umožní pochopit podstatu křesťanské víry. Ta se nemusí vždy odvolávat na nutnost důkazů, na biblický metodický pokyn apoštola Tomáše: „… křesťanství je propast,“ říká Florijan na jednom místě, „… propast víry. Víry, která ti umožní, abys uvěřil, že nekonečná Láska zůstává nekonečnou Láskou ve všech těch peklech … Tady stojíme nad propastí neuchopitelnosti, stejně jako stojíme před neuchopitelností hvězdného vesmíru… Stojíme před boží absurditou, kterou můžeš přijmout jedině vírou“ (s. 168). Vedlejším motivem je jeho vyrovnávání se s láskou ženy, kterou jako celibátník nesmí opětovat, a proto pro něj představuje také jedno z pokušení.

Z výše naznačeného plyne, že hlavním a takřka jediným vypravěčským postupem je vnitřní monolog a dialog, propojené prostou narací. V ní se také skrývá určitá slabina románu: vyprávění je totiž tak lineární, jak je jen možno. Obzvláště zřetelné je to na práci s časem. Jednotlivé kapitoly sestávají z drobných epizod a Florijanových myšlenek, propojených jen velmi volně, signály jako „jednoho dne“ nebo „po nějaké době“. Tomu odpovídá vysoká frekvence příslovečných určení času a zároveň nekonzistentní temporytmus s marnotratnými skoky klidně i o několik let. Přitom je chronologie dodržena téměř úzkostlivě, děj ubíhá až na jedinou analepsi stále kupředu, návraty do minulosti, k uplynulým událostem a Florijanovým vnitřním bojům se odehrávají zase jen v jeho nitru. Jako nejvýznamnější kompoziční prostředek se tak jeví apoziopeze, nedokončená výpověď, kterou autor s oblibou užívá jako dějový předěl a intervenci svého hlasu, takže kniha je plná vět se třemi tečkami na konci. V kontrastu k závažnosti tématu a možnostem, které nabízelo schéma konfrontace vnitřního vývoje postavy s mnohem mocnějšími silami dějinných katastrof a fundamentu křesťanské víry, to působí až… nepromyšleně.

Nokturno pro Přímoří nenabízí na vnější rovině dobrý konec, tolik lze snad prozradit. Podstatnější než to je však zmíněná pointa na rovině vnitřní. Právě v dialogu mezi tím, čemu Florijan čelí v každodenní duchovenské praxi, a tím, s čím se potýká v nitru, spočívá hlavní poselství románu. Jeho vrcholem je teodicea ve světě po Dachau, ve světě, který „ztratil Boha“; z tohoto dilematu podle slovinského romanopisce může vést i jiná cesta než ta, kterou ve výše uvedeném citátu pojmenoval Claudio Magris.