Už tu není žádný Soros

Krisztina Tóthová je básnířka, prozaička a autorka knih pro děti, která vydala v češtině dvě prózy – Čárový kód a Akvárium – a jednu prózu z oblasti dětské literatury jménem Dívka, která nemluvila. Dne 11. února odpověděla na otázku v rozhovoru pro blog Könyves Magazin, které knihy by zařadila do povinné části školních osnov nebo které by z nich naopak vyloučila (stejnou otázku redaktoři Knižního magazínu pokládají všem osloveným autorům), takto: „Jókaiho Zlatý člověk. V první řadě ne proto, že se těžko čte a studenty odrazuje, ale kvůli zobrazení ženských postav. […] Podobný problém mám i s Beránkem Baltazarem, který je doporučenou četbou pro první stupeň. Vyjmenuji vám vlastnosti maminky Borbály: je skromná, tichá, pilná. […] Otec Bertalan je naproti tomu nevlídný a nemluvný. Když se Baltazar zatoulá, zasmušile si sundá pásek. Má dcera Lili naštěstí vůbec nechápala, proč to dělá, myslela si, že se jenom přejedl. Hrůza… Z děl, která čtou ve škole, si naše děti budují představu o genderových rolích.“ Prohlášení, které k mediálním útokům vydala, bylo sdíleno i na českých informačních platformách a je v překladu Jiřího Zemana k dispozici v češtině.

S literárním kánonem, obzvláště tím školním, je ta potíž, že jednota textového korpusu sdíleného vzdělanou elitou nemůže být už nikdy obnovena – na to je současná společnost příliš rozvrstvená. Kánon historicky odrážel hodnotový systém té skupiny, která zrovna držela moc – a dodnes odráží, obzvláště je třeba zbystřit kdekoli tam, kde je ve hře přívlastek „povinný“. Co toto na první pohled banální konstatování znamená, je aktuálně k vidění například v Polsku. Politické intervence v podání polského ministerstva školství netající se cílem, aby díla čtená ve škole propagovala „vlastenecká literatura a díla, která propagují tradiční hodnoty (tradiční rodina, manželství)“, jsou odvrácenou stránkou přesně téhož sporu o kánon, který se tak stává mocenským nástrojem. Je možné, že otázka položená blogem Könyves Magazin je ve skutečnosti položená nesprávně, že spíše měla znít, zda není čas otevřít debatu o kritériích, na jejichž základě přisuzujeme literárnímu dílu hodnotu. Jedna z otázek na odkazovaném blogu se toho ostatně dotýká: na dotaz, které knihy by Tóthová jako respondentka vložila do „časové kapsuly“, jež by měla být otevřena až v roce 2120, odpovídá: „Zvolila bych knihy autorů, kteří letos opustili tento svět. Géza Szőcs, László Bertók, Christopher Tolkien, Per Olov Enquist a další. Chtěla bych vidět, jaké to bude, až se jejich díla vrátí do jiného, radikálně odlišného, nového světa, co jim v té době čtenáři budou říkat.“ Proměny vnímání zmíněných hodnot v čase jsou právě to, čeho se týkala i odpověď Krisztiny Tóthové na otázku o vylučování z kánonu.

Jenže o tom všem by se mohla a měla vést civilizovaná diskuse. K ní má však to, co se děje v její rodné zemi, velmi daleko. Tóthová dostává nejen řadu osobních útočných vzkazů, ale kampaň proti ní vedou i oficiální média. „Používají protofašistické metody. Fotografie mé osoby, bodyshaming, rasismus, nechali čtenáře hlasovat, zda jsem, nebo nejsem spisovatelka. Moje osmiletá dcera musela změnit školu. Syn tyto materiály z médií sbírá a shromažďuje pro případný soudní proces. Já je číst nechci a nechci se ani soudit, protože v maďarskou justici nevěřím,“ říká Krisztina Tóthová. Útokům na sociálních sítích čelila osmibodovým prohlášením na své oficiální stránce, ale agresivní a demagogický tón článků v provládních médiích bere dech a vzbuzuje nevěřícnou otázku, zda se něco takového skutečně děje ve střední Evropě v 21. století. Opravdu někoho představa, že by se měla změnit nebo rozšířit kritéria pro zařazování knih do školních osnov, tak rozčílila?

„Tady o literaturu vůbec nejde. Je to průhledná dezinterpretace mé odpovědi,“ nabízí odpověď Krisztina Tóthová. „Já jsem jen řekla, že ten Jókaiho román by neměl figurovat v povinné literatuře, protože to, co čteme, určuje to, jak vnímáme svět. A také jsem navrhla alternativy. Tady jde o to, jak zpochybnit kredibilitu a pověst spisovatelů, obzvláště těch, kteří jsou známí v zahraničí. Podívejte se, jak přede mnou dopadl Péter Krekó (tento politolog čelil v lednu denunciační kampani v médiích po své kritice vládního tlaku na očkování ruskou a čínskou vakcínou proti Covid-19, pozn. JMH). Nepochybuji o tom, že další budou následovat, a dalším v řadě může být kdokoli: nezáleží na tom, zda jste uznávaný vědec, nebo uznávaný spisovatel.“ Podle spisovatelčina názoru jde o řízenou kampaň. „Jsem přesvědčena, že je to organizováno. Literatura je pouhá záminka, snaha nalézt obětního beránka. V Maďarsku stoupá hysterie, protože máme rok do voleb. Už rok trvá pandemie a není žádný Soros, na kterého by se dala hodit současná mizérie. Propast mezi sociálními vrstvami se neustále zvětšuje, ale společnost jako celek se bohužel moc nezměnila. Tyto metody vzbuzují v lidech pocit, že mohou rozhodovat o umělcích nebo vědcích a že mají právo je kdykoli zničit jako gladiátory v cirku. Je to tak provinční – a tak smutné,“ uzavírá Krisztina Tóthová.