Nestává se často, aby se v literatuře „u sousedů“ objevila výraznějsí česká stopa. V románu Dva světy chorvatského autora Vjenceslava Novaka, nedávno vydaném v pražském nakladatelství Runa, pro které jsou překlady z jihoslovanských literatur jednou ze specializací, se taková stopa objevuje uvnitř i vně textu.

Začneme-li zvnějšku, vnímavému čtenáři napoví už jméno autora. Vjenceslav Novak (1859–1905) se narodil do rodiny českého imigranta v Senji v dnešním Chorvatsku, je tedy podle všeho potomkem imigrační vlny Čechů do balkánských zemí v 19. století. Studoval hudbu v Praze a hudbou se zabýval celý život, vyučoval ji, redigoval hudební periodika a psal o ní odborné práce. Pokud jde o vnitřní rozměr české stopy, ve Dvou světech jsou zřetelné některé autobiografické rysy. Jeho děj se částečně odehrává v Praze, kde hlavní hrdina, hudební skladatel Amadeus Zlatanić, studuje hudbu (v jedné scéně navštíví koncert dirigovaný Antonínem Dvořákem).

Novak je pokládán za významného představitele chorvatského realismu, dokonce si vysloužil přízvisko „chorvatský Balzac“. Při četbě Dvou světů však čtenáři tanou na mysli spíše charakteristiky romantické. Nejviditelnější jsou ty, které odrážejí životní postoj hlavního hrdiny. Zlatanić je postava pocházející z chudých poměrů, avšak disponující neobyčejným talentem pro hudbu. Z rozporu mezi jeho zaujetím, ba vášní pro hudbu jakožto vysoké, čisté umění na jedné straně a přízemní potřebou uživit rodinu a nepochopením okolí na straně druhé plyne základní dějový konflikt, vyznačující se typicky romantickým prvkem – touhou po nepřítomném. Ruku v ruce s ním jdou Amadeovy další charakteristiky, jako je rozervanectví, titánské opovrhování maloměstským, či spíše maloměšťáckým prostředím v domovině (jeho líčení prostřednictvím realisticky typizovaných postav maloměstské „honorace“ patří k silným stránkám románu) a neochota ke kompromisu ve jménu vyššího cíle. Jsou tu však další atributy romantického rozměření světa, především postavy: Amadeův cynický pražský muzikantský kolega Veselý, našeptavač a pokušitel nesoucí až démonické rysy, a femme fatale Irma Lešetická, která na rozdíl od Amadeovy manželky Adélky má pro jeho vášeň pochopení, což je opět zdrojem řádného zavaření jeho hlavy. Mihne se tu i národní, chceme-li nacionalistická nota v podobě občasných protiněmeckých výpadů, působících z dnešního hlediska lacině. Konečně lze na tomto místě jmenovat i motivy předkřesťanské zbožnosti, které přijdou ke slovu v Amadeově předsmrtném delirickém proudu vědomí na posledních stránkách knihy – objeví se tu praslovanská božstva a víly. Tyto motivy nejsou plodem autorské imaginace, ale navazují na balkánské tradice, které u nás známe díky cestopisům Novakova současníka Josefa Holečka.

Je zajímavé sledovat, jak se romantická poetika v Novakově románu proměňuje dále. Dva světy lze považovat za román přechodu od tradiční poetiky 19. století k moderní próze. Markantní je to ze dvou hledisek. První je kompoziční – román nemá monolitní žánrovou ani vypravěčskou strukturu, ale sestává ze tří částí, z nichž první dvě jsou vyprávěny v er-formě vševědoucím vypravěčem (a také např. s určitými postupy prohlubujícímu vypravěčskou distanci od textu, jako je volné nakládání s časovou linií), zatímco ve třetí části se ocitáme v bezprostřední perspektivě, když dojde na Amadeovy deníkové zápisky. Tato modifikace zde ještě není využita k problematizaci textové výpovědi prostřednictvím zmnožení úhlů pohledu, jak to moderní román umí, ale už se tu připravuje půda pro druhé hledisko, tentokrát ideové. Rozhodujícím motivem je morální ambivalence hlavního hrdiny. Amadeus je líčen jako rozporuplná postava; jeho zaujetí hudbou jakožto vysokým uměním a zápas o obživu tváří v tvář omezenému spoluměšťanstvu nebo nemilosrdným ekonomickým zákonitostem trhu vzbuzuje ve čtenáři sympatie a sklon mu fandit, avšak toto zaujetí se z opačné strany jeví jako nesmyslná posedlost a dětinské lpění na zásadách, které nepřináší nic dobrého ani Amadeovi samotnému, ani jeho okolí. Něco podobného platí pro Adélku: přes všechny atributy čistého, andělského ženství, které si Amadeus do manželky projektuje, a přes její nespornou dobrotu srdce a smysl pro rodinnou zodpovědnost cítíme, že je to přece jen venkovská husička, která svět umění prostě pochopit nedokáže. Nemožnost jednoznačné čtenářské identifikace, narušení černobílého světonázoru zde představuje trhlinu, kudy do romanticko-realistické románové poetiky vniká nejednoznačnost a tendence přesunout zodpovědnost za dotváření problematizovaného smyslu textu na stranu čtenáře, typická pro moderní literaturu.

„Takhle jsem byl rozpolcený celý život – rozpolcený mezi nebem a zemí“ (s. 225), hodnotí svůj život Amadeus Zlatanić a tato věta je vlastně klíčem k celému románu, názvem počínaje. Konec je v jeho případě tragický, autor neponechává prostor pro šťastný konec, jako to udělal v jiném svém románu, Nikola Baretić (1896) – tam hlavnímu hrdinovi dovolil zázračně povstat z popela, a to díky ničemu jinému než vlastenectví. Nikola Baretić tak má určité nepravděpodobné tendenční, tezovité vyústění. Amadeus je uvěřitelný i proto, že do poslední chvíle odmítal žít podle pravidel světa, který byl pro něj neobyvatelný, a zůstal občanem „toho druhého“ světa; a tak nakonec opouští i ten pozemský.

Od Vjenceslava Novaka byla do češtiny poprvé přeložena povídka Stařec Luka (v antologii Z péra slovanského, kterou v roce 1888 uspořádal František V. Černý). Z románů vyšel česky jeden – Pavao Šegota (1888, česky Svět volá – moře čeká), a to rovněž poměrně dávno – v roce 1925. Vzhledem k tomu, jak jedinečné svědectví o člověku a umění román Dva světy představuje, i vzhledem k jeho literárním kvalitám je vlastně s podivem, že si ho můžeme v češtině přečíst až dnes.