Příběh o plačící Zuzaně se odehrává v současném Izraeli, má však svou prastarou paralelu v deuterokanonické biblické knize o ženě nespravedlivě obviněné z cizoložství, která tak dlouho volala k Hospodinu, až ji zachránil před smrtí ukamenováním. Budiž však řečeno hned, že u Alony Kimchi, která sice píše hebrejsky, ale narodila se ve Lvově a do Izraele se přestěhovala až v roce 1972, není aktualizace starých příběhů tou největší výzvou, jako tomu často je u jiných současných izraelských autorů. Ba co víc, autorka ani od svého čtenáře neočekává, že příběh o Zuzaně, který se zrodil před mnoha staletími v šedé zóně mezi Starým a Novým zákonem, bude vůbec znát: na onu paralelu ho upozorní doslovně, ústy jedné postavy, a to ještě dosti banálně: „Ty jsi plačící Zuzana. […] Chápeš to? Došlo mi to už ten první den, co jsem přijel, rovná tvář, taková široká, bledá kůže s nazlátlým nádechem, pokorné oči. […] Zásadní ale je, že musíš pochopit, žes to vyhrála jak z estetického, tak z historického hlediska, a přestat kňourat jako nějaká bábovka kvůli každé blbosti“ (str. 75–76). Vypadá to na první pohled jako projev tvůrčí bezradnosti, které se autorka zbavila tím, že ji přenesla na postavu, ale jak uvidíme dále, nejspíš to tak není.

Příběh o plačící Zuzaně má nekomplikovanou, takřka klasicky dramatickou lineární kompozici, v níž děj směřuje neochvějně od úvodu přes zápletku k závěrečné katastrofě, na kterou ještě navazuje určitá dohra. Titulní postava, mladá žena Zuzana Rabinová, žije se svou matkou a má především spoustu práce sama se sebou – trpí blíže nespecifikovanou formou psychické lability, projevující se sociofobií a (v názvu rovněž zmíněnými) záchvaty pláče. Celkem poklidný běh jejího života, sestávajícího z výprav k moři nebo do místního supermarketu a z ojedinělých pokusů pustit se do něčeho pořádného, jako třeba do malování, pro které má Zuzana výjimečný talent, naruší a posléze převrátí vzhůru nohama příjezd vzdáleného příbuzného Naora. Naorovi se podaří dosáhnout toho, že Zuzana postupně vedle něj pookřívá, staví se na vlastní nohy – a celkem předvídatelně se do něho zamiluje, tělesně se s ním sblíží a nakonec dojde k obrovskému zklamání, ze kterého se Zuzana na několika posledních, přesto však zřejmě nejdůležitějších stránkách knihy snaží dostat.

I ten, kdo není příznivcem genderových teorií v literární vědě, bude souhlasit, že způsob literárního vyjadřování Alony Kimchi je velmi ženský. Lze to demonstrovat na dvou motivických celcích, které zaujímají ve výstavbě textu stěžejní roli: tělesnost a láska. Kimchi nejen píše bez zábran o různých aspektech lidského těla, které bývají běžně tabuizovány, ale také používá syrové metafory pro vyjádření ženské emocionality, např. když Zuzana vyjadřuje svou lásku touhou pít krev svého milého. Vedle toho se v knize najde několik strhujících scén, v nichž se demonstruje bezvýhradná nezištnost ženské lásky, ať mateřské, či partnerské, lásky, která vede až k úplnému sebezapření. A do třetice: je příznačné, že iniciační pointa románu o plačící Zuzaně netkví v jejím vztahu s Naorem, ale projeví se až po jeho ztroskotání, kdy se konečně ze Zuzany skrze utrpení a jeho překonávání stává autentická, završená osobnost. To trpící muži vždycky nedokážou a ženské autorky to vědí: taková Karen Duve v Regenromanu (1999) nechává svého mužského antihrdinu, aby se doslova utopil v bolestínské sebelítosti. V té souvislosti ovšem stojí za zmínku, jak se Alona Kimchi vysmívá feminismu: v postavě Zuzaniny psychoterapeutky Rivki kreslí – také velmi současný – typ ženy navenek vůči mužům proklamativně nezávislé a sebevědomé, uvnitř však nejisté a s osobním životem, jaký není zrovna záviděníhodný. Alona Kimchi říká, že ženská síla je tajemná, mocná a nepochybná, ale je jinde, než ji hledá feminismus, který si jako Rivki vlastně lže do kapsy.

Až potud by to byl prostě silný, emocionálně nasycený psychologický román o otřesech ženské duše. Přidaných kvalit nabývá díky prostředí, v němž se odehrává. Autorka líčí realitu současného Izraele a reflektuje, jak se zdejší společenské klima v poslední době pozvolně změnilo. Hodnoty, z nichž se napájel sám vnitřní smysl existence židovského státu – starozákonní přesvědčení o Božím zaslíbení, sionistický étos zápasu o zemi praotců a budování nové pospolitosti doslova na zelené louce, zničující zkušenost holocaustu – už zdaleka nehrají takovou roli jako dříve. V Zuzanině generaci je to jiné, ta chce prostě žít, pracovat, milovat a bavit se, stejně jako je zvykem v zemích, které nemají punc výjimečnosti jako stát Izrael. Na ortodoxní věřící se Zuzana dívá se směsí despektu a obav, ironicky komentuje zájem o politiku u své matky, protože nebýt takových jako ona, tak „bychom už všichni plavali v moři s kudlou v zádech, anebo bychom studovali Tóru od pěti od rána a rozmnožovali se dírou v prostěradle“ (str. 182). Ani ten příběh o biblické Zuzaně u Zuzany Rabinové a u jejího okolí, jak jsme už viděli, tak nějak nerezonuje. To však neznamená, že by u současných Izraelitů byl patrný odstup od těchto základních kamenů vlastní identity. Naopak, když Zuzana prohlásí, že se ocitla „nahá v osvětimské plynové komoře svého bolavého srdce“ (str. 292), cítíme, že tahle metafora tu není kvůli lacinému efektu, ale že to mladá žena myslí smrtelně vážně.