Stjepan Tomaš (1947) je dramatik, prozaik a autor dětské literatury. Z jeho díla, čítajícího nějaké tři desítky titulů, představuje krátká povídková sbírka Smrtelná hodina (Smrtna ura, 1983) první překlad do češtiny. Svou tvorbou pro děti je nicméně známý „u sousedů“: v roce 1997 vyšla ve slovenském překladu Alice Kulihové pod názvem Ostali mi iba sny trilogie Mali ratni dnevnik (Malý válečný deník, 1993) s tematikou jugoslávské války, popisované formou fiktivního deníku dívky žijící v obléhaném Osijeku. Kniha se v Chorvatsku setkala s čtenářským úspěchem, ale také s kontroverzemi, když srbští obyvatelé oficiálně protestovali proti jejímu zařazení do povinné školní četby.

Válečné téma má i Smrtelná hodina. Autor ale tentokrát volí jiné historické podmínky: druhou světovou válku. Podobně jako u zmíněné dětské knížky však zůstává spjat se svým domovským regionem, jižní Baranjou, což je oblast na severu Chorvatska, hraničící na severu s Maďarskem a na východě se Srbskem. Tradičně se vyznačovala charakteristickou národnostní pestrostí – anotace na zadní straně knihy nás dokonce informuje o přesných podílech jednotlivých národností, včetně podunajských Němců. Druhá světová válka samozřejmě této pestrosti, podobně jako v dalších částech středovýchodní Evropy, udělala víceméně konec.

Sbírka začíná povídkou Příchod honvédů, popisující vstup maďarské armády do Baranje v dubnu 1941, aby oblast připojila k Velkému Maďarsku, „jež po dvaceti letech začalo shánět své marnotratné děti“ (s. 6). Maďarští vojáci přinášejí zprvu komické situace, které mohou vzniknout jen za války, ale brzy se vše zlomí do tragické polohy. Autor zaměřuje pozornost na postavy, které představují nositele typických reakcí na nově vzniklou situaci: kolaboranti, partyzáni, udavači, sabotéři. A na druhé straně maďarští vojáci a četníci, které většinou charakterizuje pouhá krutost. Ostatně to, jak si honvédi počínali za druhé světové války na „znovudobytých“ územích, historie dost barvitě popsala. 

Tyto postavy jednotlivé povídky propojují. Celek je pozoruhodný vypravěčsky: stává se, že postava, která je protagonistou jedné povídky, se v další navrátí v epizodní roli nebo se tam její životní příběh završuje, ovšem již v odlišných podmínkách. Umožňuje to zejména nahlédnout ji z více úhlů pohledu, což znamená větší plasticitu, a tedy i životnost postav. Včetně jejich vnitřních rozporů. 

Pro válečnou prózu většinou platí, že nevzniká-li jako bezprostřední svědectví, ale s časovým odstupem, soustřeďuje se spíše na detaily situací a psychologii postav. Ve Smrtelné hodině je důraz kladen na vnitřní motivace, kterých můžeme sledovat pestrou škálu, od snahy prostě přežít přes touhu po majetku nebo ženě až po bezelstný, až naivní heroismus, s nímž se chorvatští mladíci i zralejší muži pouštějí do akcí, v nichž jde opravdu o život – a také se většinou ocitají v bezprostředním smrtelném nebezpečí. 

Právě vnitřní život postav v těchto mezních situacích je vlastním tématem Smrtelné hodiny. Může jít o sžírání výčitkami svědomí kvůli vyzrazení kamaráda v polomrtvém stavu po dlouhém mučení, o hrůzu, když zásah zástupců okupační moci na udání neskončí úspěšně a oni svou nevybitou energii a frustraci obrátí proti udavači, nebo o otřeseného vyšetřovatele, jenž se vposledku zajatého bojí víc než on jeho. Seznámit se lze ale také i s psychologií výslechů. K rozkrývání charakterů slouží dlouhé rozhovory mezi představiteli znepřátelených stran, které se blíží až filozofickým disputacím o idejích, revoluci, oběti, vině a trestu a podobných tématech. 

Není ovšem válečná próza jako válečná próza – protože není válka jako válka. Ta, kterou prožívají obyvatelé Baranje, je vlastně nápadně neheroická. S výjimkou poslední kapitoly, kdy se fronta přivalí v podobě Rudé armády až na břeh Dunaje, se hlavní válečný konflikt mezi nacistickým Německem a jeho spojenci na jedné straně a zbytkem světa na straně druhé odehrává jaksi „na pozadí“ a projevuje se v oněch lokálních střetech, které jsou právě tak děsivé a kruté, jak jsou z pohledu dějin zbytečné a bezvýznamné. Fronta je daleko a to, co se tady odehrává, připomíná „spíše náhražku války než válku samotnou“ (s. 89). 

Všechno navíc komplikuje skutečnost, že mezi Německem a Maďarskem nepanují úplně harmonické spojenecké vztahy. Velitel honvédů z první kapitoly se proto vzteká, že ho nevítají maďarské trikolóry, ale vlajky s hákovým křížem, kdežto SS-man, místní švábský Němec, který se o pár desítek stran později snaží v projevu ze všech sil napodobovat exaltovaná gesta Hitlera i Mussoliniho, postupně zjišťuje, že to vlastně nebaví ani jeho posluchače, ani jeho samotného. Právě takové detaily dělají Tomašovu válku specifickou: špinavou, ubíjející, neúčelnou, nesmyslnou, obtížnou. Připočteme-li zasazení do baranjských bažinatých luk, kde se člověk boří po kolena do bahna a nejspolehlivější způsob dopravy je pěšky, získáme o důvodech pro takové hodnocení ještě lepší představu.

Tomašovy povídky se nejspíš neřadí v kánonu světové válečné literatury vedle klasik typu Na západní frontě klid ani vedle soudobých mistrovských děl, jako jsou Littelovy Laskavé bohyně. Přesto stojí za přečtení – jednak jako svědectví z koutku střední Evropy, o kterém se toho u nás ví dost málo, jednak jako psychologicky a vypravěčsky zdařilá příležitost k připomenutí staré pravdy, že „válka je vůl“.