O Janě Bodnárové se nepíše snadno, když nemá recenzent k dispozici rozsáhlý kontext jejího dosavadního díla. Tato básnířka, prozaička a autorka knih pro děti je jednou z nejoriginálnějších tvůrkyň současné slovenské literatury. Mezi charakteristickými rysy její poetiky bývá uváděno: holistický přístup k imaginativnosti, vycházející z hluboké poučenosti výtvarným uměním, jazykově suverénní, postmodernismem podbudovaná hravost nebo akcentování ženské perspektivy. To vše platí i pro její nejnovější prózu Patchwork v bielej, kterou by nicméně byla škoda odbýt nastavováním encyklopedické kaše; na to je příliš dobrá.

Patchwork v bielej není kniha rozsáhlá. Tím víc zaujme, kolik se toho do ní vejde: vlastně celý lidský život, za nímž se ohlíží vypravěčka Ota. „Ohlíží se“ indikuje minulý gramatický čas, prolínání pásma přítomnosti s minulostí. Také to tak je, ale s linearitou si autorka nevystačí, sahá po jiném rastru, a to přiznaně: „Stále a stále ten patchwork spomienok. Čo iné sú pohyby mysle v spomínaní ako pestrá patchworková deka, ktorá vlastne tiež pripomína botanický sen: bláznivé mäsožravé kvety, tŕnisté ruže, bodliaky, potom hodvábne trávy, papradia, snežienky, ľalie, barokové hortenzie a orgovány… Ota za kvetmi videla obrazy, metafory svojho života.“ (s. 16) 

Z této ukázky lze vyvodit vcelku banální konstatování, že patchworková kompozice, a tím spíš její autorské obnažení hned v úvodu prózy, poukazuje k již zmíněné postmodernistické tvůrčí metodě. Demonstruje ale také jiný a pravděpodobně podstatnější rys sémantické kondenzace, lidsky řečeno onoho „zhuštění“ jednoho života na pár desítek stránek: suverénní zacházení s jazykem, který ve své obraznosti není průhledně podbízivý, ale krystalický a hutný. Je zřejmé, že tu promlouvá básnířka, zvyklá vážit slova. V metaforice rostlin, kvetoucích, bodajících, nabývajících různých barev a tvarů, krásných i pomíjivých, je to myslím dostatečně zřetelné. Taková úspornost také dokáže prověřovat čtenářovu schopnost dopočítávat místa nedourčenosti, aniž by si vůbec měl šanci všimnout, že tuto intelektuální operaci provádí.

Ota je žena na vrcholu života, podle všeho v letech, kdy už na sebe vzpomínání bere podobu více či méně smířlivého bilancování. Pro protagonistku platí to první, sama své stárnutí reflektuje („patrí už k tým prehliadnuteľným, akoby neviditeľným ženám, ktorých si od istého veku nikto nevšíma“ – s. 108/109), ale tón vyprávění není nijak konfrontační, avšak ani rezignovaný. Je melancholicky zadumaný, přímo z něj je cítit sebevědomí ženy, která spíše mlčí jako „ti, kdo vědí už“, a obrušování hran – a že bylo co obrušovat. 

Ústřední událostí života Oty a jejího dnes již bývalého manžela Andreje byla adopce dvojčat, děvčátek počatých při znásilnění, které byly navíc albínky. Zde Bodnárová vnáší do příběhu skrze barvu kůže vedle rodinné tematiky také téma jinakosti: „Ale ona premýšľala nad tým, ako sú jej biele deti odvrhnuté v takzvanom bielom svete, a že možno by mohla svojim dievčatkám povedať, aké vyvrhnuté z bieleho sveta sa cítia aj deti s čiernou alebo tmavou kožou. Aké zvláštne a smutné spojenectvo cez obyčajnú farbu kože.“ (s. 81)

Ale to jsme trochu odbočili, zpět k rodinnému půdorysu prózy. S dvojčaty to nedopadlo úplně dobře, děti se staly obětmi šikany, nesnášely sluneční světlo, kvůli stále naléhavější potřebě izolace se u nich rozvinuly úzkosti, pak epilepsie, obezita… až nakonec vše vyvrcholilo tragickým koncem. K tomu přistupují další témata: postupné umírání Otina otce, který s sebou nese zátěž svého potýkání se s minulým režimem, rozpad vlastního manželství s Andrejem, nemoc a smrt jeho nové partnerky, matčin alkoholismus a nakonec i povodeň, která odnese její dům. Události, kterých by bylo, zdá se, dost i na plnokrevný román. 

Nezbývá než se opět obdivně zmínit nejen o patchworkové kompozici, umožňující tkát z jejich fragmentů, ale hlavně o jazykovém mistrovství a vypravěčské ukázněnosti, díky nimž čtenář celek, poskládaný právě z takových fragmentů, konzumuje na neuvěřitelně úsporné ploše. Ostatně to neplatí jen pro hlavní události, ale i pro jejich kulisy, jako je – jeden příklad z mnoha – zpřítomnění atmosféry na stavbě panelákového sídliště: „Všade bolo blato, ľudia chodili v gumákoch, vyžarovali energiu, ale i bezradnosť a akúsi osamelosť davu.“ (s. 18) 

Dost toho bylo nejen na plnokrevný román, ale i na ten jeden lidský život. Snad závěr recenze nesklouzne ke klišé, když vyslovíme přesvědčení, že próza je vposledku také oslavou vnitřní ženské síly, jež umožňuje jedinci, to jest ženě, čelit všem (h)ranám, které osud přinesl. Nakonec autorka sama píše, že „ženy mali a stále majú vnútornú silu, moc a vedia zodvihnúť hlavy, aj keď by im ktosi najradšej namiesto tvárí našrauboval masky s našpúlenými perami, vytiahnutými lícami, vyžehlenými čelami…“ (s. 110).