Titulní „Magnetický vrch“ je vyvýšenina na (skutečně existujícím) budapešťském panelákovém sídlišti Békásmegyer, které představuje mikrosvět srovnatelný s mnohými podobnými částmi měst středovýchodní Evropy, budovanými po druhé světové válce. Některá z nich se stala nejen prostředím, ale přímo tématem beletristických děl: namátkou valbřišský Pískový vrch u Joanny Bator, lublaňské Fužine Andreje Skubice – nebo koneckonců i pražské Jižní Město. Zatímco však například Jižní Město obývají příslušníci zajištěné střední třídy, Békásmegyer patří svou sociální skladbou k těm problematičtějším lokalitám, vládne tu rozklad, násilí a zákony džungle. Sociolog by řekl, že jde o typickou velkoměstskou vnitřní periferii se všemi negativními jevy doprovázejícími segregované, sociálně deprivované městské čtvrti. Místní obyvatel by dodal, že jde také o místo se specifickou identitou: že se zdejší lidé nepokládají za Budapešťany a vlastně ani za Maďary, ale že se identifikují právě jen se svou čtvrtí. 

To se však nedozvíme hned. Autorka sice nabídne několikastránkový popis sídliště s jeho „paneláky, kam oko dohlédne“, zčernalými stěnami, žlutým kouřem, špínou a hmyzem, ale na ten je třeba si počkat. Békásmegyer není v pravém slova smyslu dějištěm románu. Tím je prostředí akademické: seminární místnosti na univerzitě, přednáškové sály na konferencích a jejich předsálí, kde se podává káva a kde se odehrává ten skutečný akademický provoz, byty, kde bohémštější příslušníci budapešťské vzdělanecké třídy pořádají mejdany, a domácnosti těch méně bohémských. 

Pokud by bylo možné identifikovat nějaký základní narativní půdorys, byl by jím nejspíše vztahový trojúhelník mezi ambiciózní, kosmopolitní socioložkou Enikő, která se v úvodu děje vrací ze Spojených států do Maďarska plná plánů, o dost významnějším sociologem Tamásem Bogdánem a mladičkou studentkou téhož oboru Rékou, jedinou z postav disponující ichformovým pásmem. Békásmegyer slouží jako jakýsi motivický svorník: Tamás ponurou realitu sídliště sociologicky zkoumá, Enikő by asi taky chtěla, ale po svém. Réka odtamtud přímo pochází (k úvahám o autobiografických rysech této postavy je třeba podotknout, že skutečná Réka Mán-Várhegyi sice studovala sociologii, ale nepochází z budapešťského sídliště, nýbrž z rumunského Târgu Mureş). 

Nutno říct, že v románu je takových svorníků dost málo. Magnetický vrch je kniha poměrně rozsáhlá a děje se toho v ní požehnaně. V jednotlivých kapitolách autorka komponuje scény s tematikou vědátorského partičkaření, rodinných trampot, současného střetu starých s moderními ve společenských vědách, balení a vztahů, stárnutí a ženské „neviditelnosti“, vztahu mezi středovýchodní Evropou a takzvaným Západem a další. Na tomto poli osvědčuje výrazný talent k pozorování žité skutečnosti a budování stejně živých situací, reakcí, dialogů; rozumí projevům a motivacím svých postav, má to vtip, a když se dotkne nějakého neuralgického bodu, i něco jako říz. 

Réka se snaží v iniciační fázi jejich vztahu Tamásovi vysvětlit, že není „nějaká zaslepená feministka, ale normální feministka“ (s. 84). Enikő zase nerozumí, proč Tamás stále nechápe, že dělat výzkum v Békásmegyeru je pro něho nejlepší, protože ona si odtamtud také potřebuje přivézt nějaký materiál. A tak dále. Obzvláště pasáže Enikő, v níž se světoobčanské a feministické hrdinské aspirace často svářejí s lokální realitou a osobní emoční nestabilitou, v tomto smyslu vynikají: „Kam se poděl její americký habitus? Proč se neposunula dál? Domácí zašlé, slizké, depresivní prostředí jí nepomáhá, nepovzbuzuje ji, sráží ji, pomlouvá, na tak závažnou knihu ji považují za příliš takovou či makovou, a prosím, podařilo se jim to, protože ona se teď nehne z místa. […] Bogdán […] měl za to, že ejhle, konečně pohotová, samostatná žena, o které se dá bez váhání prohlásit, že je svého štěstí strůjcem, a […] nakonec jí musí být oporou, což nevěstí nic dobrého“ (s. 284). 

Spojení mezi těmito jednotlivými obrazy je však poněkud rozvolněné a z hlediska vypravěčské dynamiky by to mohlo působit jako nedostatek – hlavně v druhé polovině, když už si čtenář zvykne na postavy a jejich konfigurace, jako by se románu nedostávalo dechu. Zřejmě je však třeba přistoupit autorce na tuto hru a přijmout, že knihu nedrží pohromadě ani milostný příběh, který by směřoval k nějakému zřetelnému konci (ostatně konec románového celku na poslední stránce nepřinese žádnou katarzi, mohla by klidně následovat další kapitola), ani realistická typičnost pestrobarevného spektra postav (jako tomu bylo u zmíněné Joanny Bator), ale zastřešující téma, které by bylo možné nazvat stejně jako titul knihy, kterou plánuje napsat Enikő: „Bída Maďarů“. 

Bída Maďarů je v maďarské literatuře nesmírně produktivní téma, ať už v psychologickém smyslu, nebo v tom sociologickém, který je tématem i přítomné knihy. Určitý depresivní tón je něco jako topos, dohledatelný až do starších vrstev maďarské literatury, ale ta má kromě toho bohatou sociografickou tradici, která hledá bídu právě u těch nejbídnějších a na niž navazují i v současnosti autoři jako László Szilasi, Szilárd Borbély nebo Ferenc Barnás. Réka Mán-Várhegyi však ukazuje, že není bída Maďarů jako bída Maďarů. 

Z perspektivy Enikő a Tamásovy modeluje autorka něco na způsob převtělení mýtu o ušlechtilém divochovi pro 21. století: „… z ryzího elitářství ji zajímá výlučně poctivá bída, bída hezkého venkova, zatímco tihle ubožáci z hlavního města, tihle esoterici, týpci z paneláků, z rychlodráhy, z metra v ní vzbuzují jen pohrdání“ (s. 163); a Réčinými slovy: „Zatímco mě netěší, že odtamtud pocházím, a mám pocit, že z toho pro mě plynou jen samé nevýhody, pro něj [tj. Tamáse Bogdána] mají tamní lidé v sobě víc citu, mají bohatší, barvitější duši a vůbec ojedinělé kvality. Úplně se rozplývá, když mluví o loajalitě, empatii, o duši skutečného společenství…“ (s. 164). 

Je to zřejmě promyšlená satira na nedostatek odstupu badatelů v sociologickém výzkumu od jejich respondentů, ale také možná v širším smyslu na rezidua kolonialistického smýšlení v současné Evropě, kde se vyskytuje v překvapivých kontextech. To slovo sice nezazní, ale českého čtenáře okamžitě napadne romantizace české periferie, kořenící v mytologii 19. století; zcela v jiném převtělení se pak vrátí v jedné ze závěrečných scén. Maďarští vědci, kterým jejich podfinancované instituce nezaplatí letenku, jak je na „civilizovaném Západě“ zcela samozřejmé, musejí na konferenci do Florencie jet minibusem s rumunskými gastarbeitery, jehož řidič, jak se ukáže, je univerzitní doktorand. „[K]dyž má člověk na takovéhle akci jako téma něco, co se týká střední a východní Evropy,“ glosuje Enikő, „může si připadat, jako by mluvil o Měsíci, s tím rozdílem, že střední a východní Evropa už dneska nikoho nezajímá“ (s. 347); „zvlášť když se jim snažíš cpát, že periferie je ohromně zajímavá“ (s. 348). Jeden by si skoro položil otázku, za co vlastně Réka Mán-Várhegyi dostala za tenhle román Cenu Evropské unie za literaturu. 

Udělat z periferie téma tím, že se téma udělá z těch, kteří se periferií zabývají, tedy ze sociologů, je svým způsobem geniální tah. Nabídnout místo pohledu zevnitř poučený pohled zvenku umožňuje mimo jiné konfrontovat perspektivu společenského dna s tou majoritní, která si je moc dobře vědoma svých vlastních omezení a problémů, ačkoli si v určitých situacích nedokáže odpustit povýšené, elitářské vystupování. „Bída Maďarů“ totiž není nějaký binární jev, ale je problémem celé společnosti. V tomto smyslu autorce nakonec odpustíme i to, že v knize absentuje nějaký silný narativ, kterým by čtenáře vedla. Při troše přemýšlení ho najít lze.