S dílem jednoho z nejvýznamnějších a nejkontroverznějších současných srbských prozaiků Zorana Ćiriće se mělo české publikum příležitost seznámit, když nakladatelství Runa vydalo v roce 2012 překlad jeho částečně autobiografického mafiánského románu Hobo. Nyní vychází výbor z Ćirićových povídek a nutno říct, že spojení tohoto autora a krátkého prozaického žánru je mnohem šťastnější.

Překladatel Jan Doležal vybral do sbírky deset povídek z pěti Ćirićových povídkových knih (celkem jich ovšem Ćirić vydal 14), pocházejících z let 1994–2001. Společná je jim tematika spojená s podsvětím města Nišvilu, literárního obrazu Ćirićova domovského jihosrbského Niše: „I když Nišvil není přístav, je to důležitá křižovatka – uzel, do kterýho se spousta lidí zamotá, ale málokdo se vymotá“ (s. 34). Autor zasazuje svoje povídky do prostředí nišvilských zločinců, feťáků, rockových muzikantů a nejrůznějších ztroskotanců, kde hlavními rekvizitami jsou chlast, násilí, fet a sex – co do intenzity v tomto pořadí. Ono to ale vlastně není tak, že by podsvětí bylo jen jednou z úrovní města Nišvilu; čtenáři netrvá dlouho, než pochopí, že celý Nišvil je podsvětí. Alespoň v době, kterou Ćirić zachycuje. „Někdy na začátku devadesátek, už si nepamatuju měsíc ani rok, se v Srbsku rozhořelo podnikání. Rozhořelo se podnikání, ale vzpláli i lidi“ (s. 39), začíná jedna z povídek. Platí tu jediný zákon – zákon silnějšího. A jak se s ním tak musejí všichni popasovat, ztrácejí na významu normální mezilidské i úřední vztahy. A tak je tu táta, který si nechává od vlastního syna platit za ochranu, kriminalista, jehož metody „odhalování“ podvodu jsou od těch mafiánských k nerozeznání, anebo vojenský psychiatr, který při odvodu zapřádá s vystresovaným rekrutem rozhovor, v němž blábolí něco o tom, jak se sám chce „izolovat od banálního života, aby měl svůj klid“. A ovšem tematika rodinná, ženské postavy, mámy a partnerky, které se se svými chlapy a syny, protagonisty toho planoucího světa za dveřmi, vesměs tragicky míjejí.

Povídky jsou sice z podsvětního prostředí, přesto nemají vnější atributy kriminálního žánru, zejména bychom až na výjimky marně hledali spádný děj. Naopak, jejich tempo je hodně pomalé. Ćirić se spíše než na akci zaměřuje na detail a na náladu. Dialogy jsou westernově líné a plné odmlk, oblíbené jsou monology – většinou lehce alkoholizovaná vyprávění o dávno zažitých událostech, jejichž vypravěč ovšem při vyprávění zase nemá důvod nikam spěchat. K dosažení popsaného efektu užívá autor různé techniky, jako je střídání perspektiv, žánrových postupů (jedna z povídek je celá složená z přepisů fiktivních namluvených vzkazů na telefonním záznamníku) a ovšem jazyk. Stylová rovina odpovídá prostředí a postavám: pokud lze soudit z Doležalova překladu, má autorův jazyk daleko ke kultivovanému standardu, pracuje se slovním humorem a obsahuje drsné, jako noc černé mafiánské hlášky, ale hlavně je neustále různě znejisťován a zpochybňován: souvětí zčistajasna končí jinak, než začalo, občas se najednou objeví poetický obraz, který si říká o rozluštění, anebo možná jen mate… Něco podobného jako pro jazyk platí vlastně i pro pozici autorského subjektu: autobiografické Ćirićovo alter ego vstupuje do děje, reflektuje a komentuje svoje vlastní psaní, výběr témat a postav a svou moc nad nimi a při tom všem hledí na sebe sama s ironií.

Výsledným efektem je, že z celku povídek vyznívá jakási drsná melancholie. Co Ćirićovi opravdu jde skvěle, jsou závěry povídek. Nejde o to, že by je pointoval, naopak, nezřídka postrádají rozuzlení nebo končí rozplizlým gestem, jako by autor chtěl říct, že je to vlastně jedno – a ano, jeho postavám často už všechno jedno je. Avšak závěr korunuje nějakým vhodně zvoleným detailem – hudebním motivem, západem slunce, přípitkem –, který je natolik evokativní, že se čtenář cítí být tam, v Nišvilu, uprostřed zkrachovanců a drsňáků. Některé povídky jsou díky tomu srovnatelné s povídkami mistra tohoto žánru, Charlese Bukowského; závěrečná scéna povídky Jestli se někdy rozejdeme, ve které o silvestrovské noci po akci na záchranu hysterické fanynky rockový zpěvák a policajti společně zpívají, pijí a lamentují nad pomíjivostí života, ztělesňuje tuto melancholii, snad typicky jihoslovanskou, tak, že dýchá až jakýmsi kusturicovským půvabem.