Soutěž Poviedka existuje od roku 1991 a má velice jednoduchá pravidla: porota vybírá z dosud nepublikovaných textů, které musejí splňovat kritéria literární formy a být napsány ve slovenském jazyce.  Těch se v loňském roce sešlo 367. Předsedkyní poroty, složené tentokrát mimochodem ze samých žen, byla prozaička Ivana Gibová, známá i u nás díky českému překladu jejího souboru „komiksových povídek“ Eklektik Bastard (přel. Lenka Brodecká, Argo 2022). Stejně jako v minulých letech vyšly vítězné povídky ze soutěže Poviedka ve sborníku již tradičního kapesního formátu. 

Jména zastoupených autorů nepatří z českého pohledu k těm, která by byla výrazně přítomná ve veřejném prostoru (třebaže někteří z nich studují, studovali či žijí v Praze). Českému publiku mohou být známá jména těch, kteří se v minulých letech účastnili soutěží Básne SK / Básně CZ nebo Medziriadky, v jejichž rámci bylo možné navštívit autorská čtení i v Praze (v kavárně Fra). Ve svazečku Poviedka 2022 lze tak najít práce Marka Grajciara (1983, vítěz Poviedky 2013), Doroty Hinštové (2002), Petra Hoferici (1997) nebo vítěznou povídku celého ročníku od Kristiána Lazarčíka (1999). O mainstream se však nejedná ani z pohledu slovenského; za etablovaného spisovatele lze pokládat prozaika, dramatika, autora knih pro děti a také galeristu Pavla Weisse (1962). U jiných autorů jde o prvotiny. 

Přes rozdíly v poetikách jednotlivců je zřejmé, že většinu povídek spojuje jedno obecné téma: vyjádření zásadní nespokojenosti se stavem světa, byť toho individuálního. Téma se variuje v různých situacích, nejčastěji rodinných či vztahových, ale najdou se i tóny společenskokritické, jako v textu Celý život od Pavla Weisse. V něm autor na ploše povídky pojedná skrze životopis svého protagonisty socialistický zlodějský klientelismus, polistopadovou divokou privatizaci i válku bratislavských mafií – ale možná je skutečným autorským záměrem jemná námitka proti pravidlům žánru, který má, jak praví jeho slovníková definice, zobrazovat jeden aspekt života, nikoli titulní celý život. Ne zcela fungující partnerský vztah je tématem i vynikající povídky Prasa nad priepasťou Marka Grajciara, která je však postavena spíše na propracovaném budování prostředí – kulisy zabijačky někde na současném slovenském venkově jsou zdrojem výrazně většího čtenářského zážitku než samotná zápletka.

Po formální stránce bychom mohli najít také přinejmenším jeden společný rys. Jako by se tu dováděla do extrémních poloh další z nutných charakteristik povídky, tedy bodové, výběrové zobrazení světa bez aspirace na celek. Autoři čtenáře často vrhají do světa textu bez přípravy, vypravěči jsou úsporní a málomluvní a nechávají je zprvu tápat, kdo jsou jejich postavy a o co tu vlastně půjde. Až kam se v tomto smyslu dá dojít, ukazuje povídka Nedeľný obed od Terézie Fabianové, sestávající z pouhých náznaků, drobných detailů mezi obrovskými plochami nedourčenosti, a právě postupným rekonstruováním, „dopočítáváním“ celkového děsivého obrazu dysfunkční rodinné pospolitosti vzniká až hororový efekt. Podobné autorské gesto zvolila Dorota Hinštová v textu Otec z mäsa a rodina z kostí, vyznačujícím se makabrózní, surrealisticky temnou atmosférou a zároveň groteskní nepravděpodobností, aby čtenáře nakonec pošťouchla k tomu, že to přece jen bylo myšleno obrazně; asi není náhoda, že i tato povídka se zabývá rodinnými patologiemi. 

Oblíbeným vyjadřovacím prostředkem je tu celá škála projevů černého humoru, ironické glosátorství, cynismus, sarkasmus, výsměch i škleb. Deníkovitá „zpráva“ Rok života vločky od Márie Figurové pojednává nesmyslnost a nesnesitelnost životních podmínek za koronavirové pandemie a dopad několika měsícíců práce na home office a výuky on-line na průměrnou domácnost; tato povídka má – snad jako jediná – opatrně optimistické vyznění. 

Kousavé komentáře na adresu současných slovenských reálií jsou hlavní náplní textu R 611 Pavla Kuspana, komponovaného jako jízda vlakem z Bratislavy do Košic – například takto: „Nikdy som nedokázal pochopiť, prečo sa táto zastávka volá Poprad-Tatry. Teda, dokázal som to pochopiť. Ale prečo nebyť konzistentný? Prečo len Poprad-Tatry? Prečo nie Leopoldov-Basa, Púchov-Pneu, Margecany-Zasvinená priehrada, Vrútky-Nič?“ (s. 138) Až do absurdních poloh se tento typ humoru dostává v povídce Úzkosť lesnej zveri Petra Hoferici, odehrávající se na letním táboře, a za vrchol lze pokládat vítěznou Self-help Kristiána Lazarčíka, v níž autor nejen hořce ironizuje módní bezobsažné motivační a seberozvojové plky, ale v konečném důsledku i samotnou možnost pomoct sám sobě, a navíc bere do hry další témata jako genderovou identitu. Rozumí se samo sebou, že se v těchto polohách sahá i po odpovídajícím jazyce, včetně jeho spodních vrstev.

Vypovídá taková nálož nespokojenosti, frustrace a zhnusení něco obecného o současné slovenské literatuře, nebo dokonce o náladách ve společnosti obecně, anebo je to jen perspektivou danou kurátorským výběrem textů? „Napriek ťažkým témam bol v mnohých poviedkach prítomný nadhľad, humor, odstup, sebairónia, čo možno svedčí o tom, že čím hnusnejšia je realita okolo nás, tým viac potrebujeme […] nepodliehať depke z toho, ako je všetko naprd,“ píše se sympatickou přímočarostí v předmluvě zmíněná předsedkyně poroty Ivana Gibová. 

Navzdory tomu, že některé z povídek vyznívají poněkud smířlivěji – vzpomínková črta Ili Cezar, ili ništa ze socialistické dovolené v Jugoslávii od Zuzany Vasičákové Očenášové nebo lehce nostalgická „studie“ o vývoji manželského života Stratigrafia jednorožca od Kristíny Lenart –, tohle opravdu není žádná literatura typu feel good. Nedaří se tu ani příjemným pocitům, umění hledat krásu nebo pohodovému přístupu, ani biedermeierovému eskapismu (při vědomí tenkosti hranice vzhledem k předchozímu) nebo únikům do ještě horších reálií historických, jaké se těší takové oblibě v literatuře české.