Kniha jménem Dopisy z Bihoru je pozoruhodná již jako nakladatelský čin. Vydal ji vlastním nákladem její editor – bohemista, filozof a logik Radek Ocelák, který se kvůli své rodinné historii soustavně věnuje tematice slovenského osídlení v Sedmihradsku. I když za knihou nestojí žádný věhlasný nakladatelský dům, není k dostání v běžné distribuci a (jak hrdě hlásí v impresu) nebyla finančně podpořena „z grantů, dotací ani dalších veřejných prostředků“, je velmi dobře edičně připravená (obsahuje ediční komentář a vysvětlivky, několikajazyčný diferenční slovníček místních jmen a editorský doslov), výborně přeložená a zredigovaná, a dokonce je příjemná i na pohled a pohmat – pevné desky, šitá vazba a tak trochu „medkovská“ geometricky abstraktní ilustrace od Jany Ullrichové na obálce ji povyšují mezi knižní artefakty. Je tedy dokladem, že profesionální práci v nakladatelském světě lze odvádět i mimo zaběhané struktury. V Ocelákově edici „Sedmihradsko“ představují Dopisy z Bihoru třetí titul v řadě, po jeho historické monografii a edici pramenných zpráv o rumunských Slovácích.

Bihor (maďarsky Bihár) je historický název župy v severním Sedmihradsku, dnešním Rumunsku. Oblast byla kolonizována Slováky v 18. a 19. století, v době, kdy byla součástí téhož státního útvaru jako Horní Uhry a jedni jako druzí obyvatelé byli poddaní uherské koruny. Předkládaná kniha vyšla v maďarském originále poprvé knižně v roce 1897 v Oradei (neboli Nagyváradu neboli Velkém Varadíně) a představuje vyprávění kněze, který si do této oblasti, vnímané jako beznadějně ztracená varta a naprostá periferie říše, přichází odsloužit duchovenskou službu. Jak nás informuje ediční poznámka, tento kněz jménem Sándor Mándoky (1864–1942) skutečně existoval, a dokonce se údajně mihl jako epizodní postava v jednom románu Miroslava Krleži. Překlad Dopisů z Bihoru byl tedy pořízen až nyní, více než století po prvním vydání originálu, a byly z něj vypuštěny dvě kapitoly, které se slovenské tematiky dotýkají jen okrajově.

Ačkoli vydavatel prezentuje knihu jako „román v dopisech“, přiléhavější by bylo označit ji jako cestopis v dopisech. Jazykově i obsahově se totiž tento text téměř dokonale kryje s jinými cestopisy 19. století, včetně těch českých: vypráví podobným slohem, obsahuje stejné rétorické strategie a autorské stylizace a všímá si shodných témat. Platí to pro stylistiku, kterou, pokud lze soudit bez znalosti originálu, překladatelka Adéla Gálová napodobila zdařile, včetně citlivé míry archaizace, a to i té ortografické. Platí to pro autorského vypravěče, který se staví jako vzdělaný městský intelektuál s bohatým společenským životem, proplétá svou řeč aluzemi na antickou mytologii a latinskými citáty, svoje poslání v sedmihradských horách přirovnává k Napoleonovu vyhnanství a vůbec je jeho řeč tak květomluvná, že to je místy až k nesnesení. Epistolární forma slouží vedle této autostylizace subjektu ke strukturování látky do jednotlivých kapitol podle témat, jak činí i mnohé jiné cestopisy 19. století, když rozbíjejí přímočarost narativní linie cesty. Autor do této kompozice zapojuje i drobné příběhy, autenticky se tvářící dialogy včetně přímé řeči. Zda tajemná adresátka jménem Malvine existovala také, však nevíme.

K dalším oblíbeným Mándokyho rétorickým postupům patří hyperbola. Tak se hned v první kapitole můžeme dočíst o kruté zimě mezi velehorskými štíty a hlubokými propastmi, kde se drží sníh až skoro do léta, o nesnesitelných povětrnostních podmínkách, které téměř vylučují, aby v nich jeden přežil. Čekáme proto nějaké opravdu náročné zážitky, avšak nakonec se ukáže, že to byla jen dobromyslná nadsázka. V dobromyslném duchu se ostatně nese celý cestopis. Jeho obsahem jsou většinou popisy a líčení místní krajiny, rázovitých postav (v některých případech spíše figurek), urbanismu vesnického prostoru, architektury a zařízení obydlí, práce, zvyků a společenského života, trhů apod. Je to tedy próza silně etnografická a zejména proto stojí za to se u této dobromyslnosti pozastavit – nejde totiž o nějakou „orientalistickou“ povýšenou blahosklonnost, ale zdá se, že si Mándoky svoje nové slovenské sousedy opravdu oblíbil. Hodně prostoru věnuje charakterizacím jednotlivců z jejich řad, líčí je většinou s důrazem na jejich kladné osobní vlastnosti; zajímavější ovšem jsou jeho postřehy obecnější, jako jsou ty o všudypřítomném alkoholismu nebo o přirozené polyglosii, typické pro národnostně smíšená území, jako je právě severní Sedmihradsko, kde se používá maďarština, slovenština, němčina a rumunština, kterou Mándoky nazývá „vlaštinou“. Jistá postava tak zde mluví plynně třemi jazyky, „ač jsem toho názoru, že ani berlínská, ani budapešťská, ani slovenská – je-li někde taková – akademie by mu na jeho mluvnici štempl nedala“ (s. 65).

A právě z jazykových rozdílností vyplývají dvě zvláštnosti, na které při četbě narazíme. První z nich je komika plynoucí z toho, že Mándoky je vyslán jako duchovní mezi obyvatelstvo, jehož jazyku nerozumí. Nad popisem situací, kdy za knězem přijde některý z farníků, obšírně mu přednese svou záležitost a duchovní pastýř ho s pozorným výrazem vyslechne do konce, načež ho předá někomu, kdo jeho jazyk zná, protože sám mu nerozuměl ani slovo – z dnešního pohledu jen zakroutíme hlavou. O moc lépe se ovšem nevede ani samotnému protagonistovi, který svou situaci v tomto ohledu pokládá vlastními slovy „za pošetilost snad ještě větší nežli kulatý obdélník, neboť ten alespoň neexistuje, zatímco moje situace je navzdory vší své absurditě a k mojí největší žalosti skutečná“ (s. 61). Patří však snad k logice Mándokyho chápání sebe a světa, že tato situace je skutečně zdrojem pouhé komiky – nikoli konfliktů.

Na druhou zvláštnost narazíme u příležitosti oslav uherského milénia, tedy tisíciletého výročí příchodu maďarských kmenů do Dunajské kotliny. Slaví celá země a ani tento zapomenutý kout nechce zůstat pozadu. Součástí oslav je pochopitelně i akademie místních žáků, na které jsme svědky toho, jak slovenské děti procítěně recitují Petőfiho Národní píseň a báseň začínající „Narodila jsem se jako Maďarka“ – když si uvědomíme, že 19. století končí a od konečné fáze slovenského národního obrození nás dělí už přinejmenším čtyři desítky let, máme před sebou překvapivý doklad toho, jak to s národní identitou v této době a na tomto místě také mohlo vypadat.

Dopisy z Bihoru nejsou – navzdory tomu, že jejich autor je skutečný vir eloquentissimus – žádná velká literatura. Ani to od nich však nemůžeme čekat, je to osobní dokument, který má žánrově nejblíže, jak jsme už uvedli, k cestopisu. Jeho cena spočívá v etnografické dokumentárnosti a zejména v tom, jak dává nahlédnout do perspektiv svých současníků a krajanů; v tomto ohledu je to pravděpodobně pramen dosti vzácný. Může zaujmout milovníky domáckých exotismů v krajích, které nám nejsou zas až tak vzdálené, i každého, koho zajímají podobné národnostně-jazykové anomálie, jakou představují – ještě dnes, i po poválečných repatriacích – sedmihradští Slováci.