iLiteratura: Kniha Tání pojednává o pomstě. Ale není to běžná pomsta, oko za oko, hledání spravedlnosti. Tvoje hlavní hrdinka, Eva, se vrací do rodné vesnice, aby se tam vypořádala se svou minulostí. Kým vlastně je, je to postava mstitelky jako z westernu, nebo je to zničená žena, která chce tu zkázu dovést ještě dál?
Lize Spit: Myslím, že spíš to druhé. Původně to byla šťastná bytost, ale kvůli tomu, co se stalo, se doslova zhroutila. A ještě léta po tom nedokázala žít normálním životem, tížilo ji to, co se stalo v minulosti. Když se vrací do vesnice, chce se za to pomstít všem v ní. Když jsem začala psát knihu, uvažovala jsem o tom, že tam všechny postřílí, ale když jsem se pak zamyslela nad tím, co je to vlastně za postavu, došla jsem k tomu, že se chce pomstít sama sobě. Za to, co udělala ostatním, ale také za své zhroucení a za to, že nedokázala nic udělat se svým vlastním životem. A tak na konci knihy přenechává svoje dilema ostatním lidem, kteří ji vidí takovou, jaká je – psychicky zlomenou, a nakonec, když...

iLiteratura: Počkej, to tam nemůžu napsat, to je spoiler...
Lize Spit: To je spoiler, ano. Já nejsem úplně zvyklá na to, abych o té knize takhle mluvila. Není to nic hezkého.

iLiteratura: A kdo je vlastně v tomhle případě ten vinný? Říkala jsi, že ta vina spočívá hlavně na Evě samotné, ale ne také na lidech okolo ní, na vesnické komunitě lidí, kteří se raději dívají jinam a drží pusu? Zkoumáš vlastně v tom románu otázku viny v situaci, kdy se dětská hra vymkne z rukou?
Lize Spit: Já myslím, že můžeme vždycky mluvit o vině, když víš, žes udělal něco špatně. A tohle je ta nejnesnesitelnější vina, která existuje. Eva se cítí vinnou za to, že se účastnila těch setkání, za to, co tam s těmi holkami dělali. Že byla součástí toho celého a že nedokázala přestat, i když to kolikrát chtěla. A pak je tam druhá vina, kterou cítí k Tesce, své mladší sestře. Vidí, jak se Teska pořád víc a víc propadá do nemoci, i když na konci knihy zjišťuje, že je vlastně na tom lépe než ona sama. A když už mluvíme o vině: na malých vesnicích je vina pořád přítomná, protože lidé tam neustále soudí druhé. Každý vidí druhému do talíře a má pocit, že může vynášet o ostatních soudy, o tom, co dělají špatně. Takže ano, v té knize je hodně viny.

iLiteratura: Na to jsem se přesně chtěl zeptat, jakou roli tady hraje prostředí, vlámský venkov. Hraje tam nějakou roli skutečnost, že se příběh odehrává na vesnici, kde, jak říkáš, vidí každý každému do talíře, ale také lidí v komunitě je málo a musí spolu navazovat intenzivnější vztahy? Mohlo by se něco podobného stát i ve velkém městě, které je anonymní?
Lize Spit: Ano, ten příběh je typický pro venkov. I když města jsou do velké míry stejná jako vesnice. Existují vesnice uprostřed velkoměst, kde panují úplně stejné vztahy, o kterých mluvíš. Vesnice je tavicí kotlík pro lidské emoce. Je tam mnohem víc napětí mezi lidmi, kteří se potkávají a vídají denně a vzájemně se kontrolují. Když nepověsíš za pěkného dne ven peřiny, každý si o tobě bude něco myslet. Zároveň tě však ti lidé ve skutečnosti nevidí, nestarají se o tebe. Já sama jsem vyrostla na vesnici a vím, že venkovský člověk se chce stát někým díky tomu, že bude mluvit o někom jiném. Takže když bude někdo nešťastný, nepůjde se ho zeptat, proč je nešťastný, ale půjde o něm vykládat druhým, že je nešťastný. Možná to je všeobecně lidská vlastnost, ale na venkově je to víc vidět, protože na venkově je všechno víc vidět, a tedy i lidská povaha.
Belgický venkov je také zvláštní tím, že se z něj vytrácí katolická víra, která tam byla dlouho přítomná. I ta nejmenší vesnička je vystavěná kolem kostela. Je to bizarní: máš nad sebou Boží oko, které tě sleduje, což v tobě vyvolává hanbu, a ano, pocit viny, ale ten kostel je prázdný, Bůh tam už není.

iLiteratura: Tvoje psaní se také vyznačuje otevřeným a bezprostředním vztahem k lidskému tělu. To je docela běžné v nizozemské a vlámské literatuře, ale také se to pokládá za znak ženského psaní. Myslíš, že v Tání je jedno nebo druhé ve hře? Čím to je, že jdeš takhle přímo na dřeň?
Lize Spit: U mě prostě nepřipadal v úvahu jiný způsob, jak to napsat. Když píšu, tak se snažím psát tak, abych se nestyděla, a tak píšu jako chirurg. Je to jako kdybych měla na operačním stole kamarádku; taky bych nepřemýšlela o tom, jestli mi tam umře, soustředila bych se čistě na tělo. A přesně tak píšu, nechci se při tom utápět v emocích. Když takto píšu třeba o sexualitě, neznamená to, že by moje vlastní sexualita byla narušená, je to vlastnost mojí postavy. Ale myslím, že skutečnost má vždycky svou brutální stránku, že to, co je jemné a intimní, je zároveň také děsivé. Takže při psaní si nechávám intimitu pro sebe a brutalitu používám tak, že o ní píšu. Přesně tak to je v Tání: je to o tom, jak se lidé dívají na svá těla, jaký k nim mají vztah.

iLiteratura: Ptal jsem se na ten kontext národní literatury proto, že třeba takový Dimitri Verhulst dělá něco podobného, když píše – ve své poslední do češtiny přeložené knize – o starých lidech. Podobně Griet Op de Beeck nebo Niña Weijers, abych jmenoval jen několik autorů, kteří byli u nás v poslední době přeloženi...
Lize Spit: Ne, nemyslím si, že by to bylo něco typicky vlámského. Vlámská literatura je zakořeněná v tom, co je kolem nás. Říká se o ní, že je nadýchaná, hedvábná, jako by spíš malovala skutečnost v lepších barvách. Je vlastně paradoxní, že jsme možná s Verhulstem v něčem na stejné vlně: Tání občas bývá srovnáváno s jiným jeho románem, De helaasheid der dingen (Bohuželnost věcí), nevím, jestli byl u vás přeložený... To je také příběh o zkažené rodině, o alkoholismu a zneužívání. Oba pocházíme ze stejného kraje, kde lidi stojí oběma nohama hluboko v kravském hnoji a večer se všichni ožerou. Ale podle ohlasů na Tání je to ve Vlámsku kniha spíš neobvyklá.

iLiteratura: A pokud jde o tu druhou polovinu otázky, věříš v ženské psaní? Myslíš, že ženy-spisovatelky vidí svět jinak než muži? A co tvoje hrdinka, kdyby to byl příběh muže, chlapce, vyvíjel by se jinak?
Lize Spit: Já jsem ten příběh dokonce začala psát z pohledu kluka. To proto, že jsem nechtěla, aby se mě pak lidé ptali, jestli je to autobiografické. Ale nefungovalo to právě kvůli té tělesnosti. Potřebovala jsem hodně psát o lidském těle, a tak jsem musela psát o dívce. Nejsem feministka a nevěřím ve feministické psaní, ale je pravda, že dlouho psali literaturu jen muži a z mužské perspektivy. Hodně se to změnilo v posledních letech, objevila se spousta spisovatelek, které píší o ženách, ze svého pohledu. Jsem ráda, že jsem to udělala takhle, že jsem svoje téma zprostředkovala očima dívky.
Tání je také originální v tom, že je to kniha o devadesátých letech. Každý chce psát o minulosti, maximálně o sedmdesátých letech 20. století. Jako by devadesátky nebyly ještě dost daleko, jako by nebyly dost exotické.

iLiteratura: Kritici tvoje psaní někdy přirovnávají k Ianu McEwanovi. Je ta podoba záměrná, nebo máš jiné inspirační zdroje?
Lize Spit: Ve skutečnosti jsem od něho nic nečetla, až když vyšlo Tání, tak mi někdo doporučil, abych si ho přečetla. Vlastně nejsem žádná velká čtenářka. Být srovnávána s takovýmhle autorem mi lichotí, protože můžu mít pocit, že jsem teď sama doopravdická spisovatelka (smích).

iLiteratura: Říkáš, že nejsi velká čtenářka, ale já vím, že vyučuješ scenáristiku, absolvovala jsi kursy tvůrčího psaní a vůbec se zajímáš o to, jak pracovat s jazykem. Z toho, jak jsi Tání vystavěla, jak pracuješ s časem, s napětím... je zřejmé, že řemeslo máš zvládnuté dokonale. Do jaké míry myslíš, že se psaní románů dá naučit? Věříš na talent, na inspiraci?
Lize Spit: Psaní je vždycky kombinace obojího. Podle mě psaní spočívá ze 70 procent z pozorování věcí kolem a ze 30 procent z umění, jak to popsat slovy. Můžeš se naučit, jak vytvořit zápletku. Ale obsah musíš naplnit obrazy, které vidíš kolem sebe. Jestli je pak ten příběh vystavěný správně, to musíš cítit. Je to jako v rozhovoru, také cítíš, jestli říkáš slovy to, co říkat chceš. Já jsem šla studovat scenáristiku proto, že jsem chtěla psát knihy, ne točit filmy, ale žádná škola pro spisovatele není. Přesto díky scenáristice se ze mě stala spisovatelka, kterou jsem teď.

iLiteratura: Ještě bych se zeptal na příběh s vydáním tvé knihy. Vyhrála jsi soutěž a dostala hodně nabídek od nakladatelů, ale všechny jsi je odmítla a rozhodla ses jít do nadšeneckého projektu s nově založeným nakladatelstvím. Proč?
Lize Spit: Ano, dostala jsem nabídky uzavřít smlouvu s nakladatelstvími, ale pozor, v době, kdy ten román ještě neexistoval. Rok jsem chodila na kafe s tím a s oním a absolvovala spoustu rozhovorů o románu, aniž bych začala psát. Potřebovala jsem někoho, pro koho bych tu knihu napsala. Po dlouhé době jsem pak potkala dva kluky z nizozemského časopisu Das Magazin a ti mi řekli: Budeme zakládat nakladatelství a chceme to dělat pomocí crowdfundingu. Chceme najít 3000 čtenářů, kteří si budou chtít koupit první tři knihy. A s penězi, které vyděláme na těch prvních třech knihách, budeme moct vydávat další knihy. A 3000 čtenářů na prvotinu, to je v Belgii už samo o sobě úspěch. Tak jsem řekla ano, protože pro ně to byl debut stejně jako pro mě.
Bylo to riskantní pro všechny: pro nakladatelství, pro mě i pro čtenáře, protože zaplatili, aniž by věděli, co za ty peníze dostanou. Navíc knižní trh je v Belgii v takové zvláštní fázi, kdy každý říká: Méně knih, prosím. Nakladatelé chtějí vydávat menší počet knih, ale více se jim věnovat, tak, aby našli čtenáře pro každou knihu. Teď jsou v Belgii a v Nizozemsku nakladatelství, která vydají víc než 300 knih ročně. To znamená, že skoro každý den vypustí na trh jeden titul a těm knihám se pak nemůže dostat pozornost, jakou by si zasloužily. Když přijdu každý den v nových šatech a ty mi je každý den pochválíš, budeme u desátých šatů oba věřit tomu, že ty komplimenty jsou upřímné?
Zkrátka, jako by knižní trh byl v pohybu, hledají se nové cesty, jak dostat knihy ke čtenářům. Není to ale tak, že by v tom byl primát marketingu; nakladatelé nechtějí prodávat jen knihy, které pak budou v televizi, ale tituly s přidanou hodnotou.

iLiteratura: Jaké jsou tvé plány do budoucna? Jen si užívat úspěch debutu, nebo už máš v hlavě další román?
Lize Spit: Už dva roky pořád dokola mluvím o Tání, a tak myslím, že už jsem toho řekla dost a že bych měla zase začít psát. Už si ani nepřipadám jako spisovatelka, protože nepíšu a jen o tom mluvím.

iLiteratura: Ale to je marketing...
Lize Spit: Ale pekař taky musí péct chleba, i když si bude vedle toho dělat marketing. Jinak by to nebyl pekař. Poslední rok sbírám materiál na další knihu, dívám se kolem sebe, všechno si ukládám do krabice a přemýšlím, jaký příběh by se z toho dal udělat. V hlavě mám zápletku, i když ještě nevím, jak to celé dopadne. Ale bude to těžší; když jsem psala Tání, měla jsem na to celý rok, nemusela jsem dělat nic jiného kromě psaní. Teď se musím zabývat Táním, a tak se ne vždycky soustředím, ta nová kniha je mi občas blízká a občas hrozně vzdálená. Musím najít čas, abych napsala první stránku.