Svůj prozaický počin vybudoval novinář Jan Kholl kolem hlavní postavy: spolumajitele cestovní kanceláře Petra, muže někde mezi čtyřicítkou a padesátkou. To snad stojí za zdůraznění hned na počátku, jednak proto, že mužští hrdinové nejsou v české próze příliš častým jevem, jednak proto, že autor sáhl právě po tomto typu hrdiny, muže ve zlomové situaci, nazývané někdy „krize středního věku“, protože i to je svého druhu topos; Petr se řadí vedle hrdinů takového Jiřího Hájíčka nebo, v trochu jiném žánru, i muzikanta Evžena z Karnevalu zvířat Zuzany Dostálové. Všechno už bylo, šance byly promarněny, koncová světla vlaku se ztrácejí v dáli a k nějakým zásadním krokům už chybějí síly i motivace, „[p]říští stanice: demence a řídnutí kostí“ (s. 163). 

Petr si kdysi v devadesátých letech společně s partnerkou Danou založil cestovku, která ho podle všeho celkem úspěšně živí. Jenže okolnosti se dost změnily, opojení z otevřených hranic a pocit, že možné je úplně všechno, během desetiletí vyvanuly, on sám svou pozici ve firmě vedle Dany, dnes již manželky, vnímá spíš jako podřízenou a mezi manžele se stále výrazněji vkrádá odcizení. Poslední, co je ještě donedávna drželo pohromadě, je dospělá dcera Miriam, jenže ta odchází z rodičovského domu za svým partnerem, s nímž je těhotná. Zbývají hádky, rozhovory o ničem, faktury a uslintaný, chlupy pouštějící zlatý retrívr. A Petrova matka Tamara, které zub času začíná pomalu rozhlodávat duševní zdraví.

V této situaci se Petr ocitá na jakémsi obřím veletrhu cestovního ruchu v Číně. Sám ví, že to je celé jenom jako, že skutečný byznys se odehrává úplně jinde, že jde o Potěmkinovu vesnici za peníze zvoucí čínské strany. Nedostatek jiné, zejména pak pracovní činnosti a dostupné potoky alkoholu ho sblíží se dvěma dalšími českými „cestovkáři“ a hlavně s hosteskou Kristýnou, přitažlivou ženou zhruba ve věku jeho dcery. Kristýnin razantní vstup do jeho postele je samozřejmě stejně razantním vstupem do jeho života, tím spíš, že paralelně s ním vstoupí mezitím v Praze i jiný muž do života Danina. To jsou nejlepší předpoklady k rozvinutí tragikomického dramatu, z nějž emoce tryskají, co síly mají.

Autor zachází vcelku marnotratně s časem. Podstatná část prózy se odehrává v Číně, v dalších kapitolách pak sledujeme již ve zrychleném tempu další Petrův vývoj, zejména ve vztahu k ženám v jeho životě. Vedle toho se Petr v relativně dlouhých retrospektivách vrací do vlastní minulosti, v níž koření některé z jeho současných problémů. Mluvíme ovšem stále o problémech vztahových. Často vzpomíná na chvíle s malou Miriam, ale značnou část jeho vzpomínek zaujímá také dřívější přítelkyně Lenka, někdy od maturitních dob nezvěstná. Ve vzpomínkách se občas objevují v čase trhliny či uzlíky nečekaně svazující simultánní proudy minulých časů: „Lenka voněla jako rozkvetlá třešňová alej kousek od strýčkovy chalupy. […] David Gilmour oblékl kytaru do černého futrálu, Šnajdárek zahrozil prstem a nadstrážmistr Kříž rozkrojil jablko na dvě půlky“ (s. 34–35). A v poslední kapitole dojde ještě k jednomu setkání Petra a Kristýny, ale ještě s větším časovým odstupem. 

Čte se to dobře, autor vládne bohatým jazykem, v němž také občas vytváří nápadité uzliny: „Z postele v sedmnáctém patře vidí ulice s auty a spěchajícími chodci, jezdce na skútrech i jezdce apokalypsy“ (s. 13); „na stolech hrníčky s kávou, dopitou až do dna, dopitou jako hořký kalich všednosti“ (s. 24). Zejména má dobře odpozorované vnější charakteristiky postav, dokáže napsat svěží dialogy. A vlastně nejen dialogy, vypravěč je sice vnější, er-formový, ale Petrovy myšlenkové pochody i myšlenky dalších postav zprostředkovává se stejnou živostí. V tom je vedle výše naznačené promyšlené časoprostorové stavby po formální stránce největší klad prózy; v Petrových kritických a bilančních neveselých myšlenkách dokáže tnout do živého, stejně jako když stejnou metodou, tedy nepřímou řečí, charakterizuje další postavy, jmenovitě ženské. 

Khollovy ženské postavy jsou z pohledu jeho protagonisty vlastně všechny záporné. Kristýna z toho celého vychází jako znuděná, sebestředná potvora, Dana, „která je stejná mrcha jako Kristýna, jen o jednu generaci zákeřnější“ (s. 140), je ukřivděná, panovačná a věčně nespokojená semetrika, navíc se po narození Miriamina dítěte nabourává do její domácnosti, ale i Miriam se ve stejné době stává v partnerství manipulátorkou („Sama teď alkohol nemůže a nechce ho dopřát ani Viktorovi, protože si myslí, že by se měli o všechno spravedlivě dělit, a když jeden nepije, tak by neměl pít ani ten druhý. Ani do hospody už nesmí, to mu zarazila“ – s. 182). 

Než se nadechneme k tomu, abychom z toho vyvodili nějaký závěr – a ani nemusíme nutně překračovat hranice literatury a podsouvat autorovi nějakou prvoplánovou misogynii –, je dobré si uvědomit dvě věci. Především se autor aspoň náznakem snaží zkoumat kořeny mizerných vlastností postav bez ohledu na rod v jejich životních podmínkách, tedy nikoli jako charakterové vady (o Kristýně například s lapidárností sobě vlastní: „Chtěla by být sama, ale brání jí v tom druhá polovina hypotéky“ – s. 123), ale hlavně nám postupně dojde, že i muži jsou tu v konečném důsledku postavy směšné, když si nevědí rady s ženským světem ani sami se sebou, chovají se jako namachrovaní machové, utápějí se v chlastu a bezobsažných řečech nebo navzdory všemu takříkajíc dolejzají. Žádným velkým hrdinou není v tomto ohledu ani sám Petr, který „hlavně pod vlivem Tamařiny výchovy dospěl k přesvědčení, že se těm hezkým tvorům s prsy a vaginou má ve všem ustupovat, jelikož jsou slabší a mají i tak těžký život, a když jim neustoupí, tak si to, oč běží, za jeho zády stejně vezmou a ještě do něj zabodnou kudličku a třikrát s ní otočí“ (s. 137).

Přesto se nedá Tajný život domorodců označit za román o nějaké aktuálně propírané krizi maskulinity. Hlavním tématem jsou, zdá se, karamboly, v nichž na sebe narážejí bytosti obojího pohlaví, které však jedno spojuje: potřeba něhy. Na posledních stránkách to autor s těmi karamboly možná trochu překombinuje, ale proč ne, náhoda je koneckonců všemocná. K závěru dospěje i naznačená „detektivní“ linie s Lenčiným dávným zmizením, ale není to závěr nijak světoborný; možná jeho hlavní sdělení spočívá v tom, že ho Petrovi oznamuje tentýž policista, výše zmíněný Kříž, který ho kdysi vyslýchal coby esenbák, jen stihl mezitím zešedivět a povýšit na plukovníka – což taky něco znamená. Ke kladům knihy je paradoxně třeba připočíst i otevřený konec, rozmáchnutý jakoby do ztracena, jako by autor chtěl dát najevo, že nic nekončí, že ačkoli bylo možná dosaženo na některých frontách momentálního příměří, boj (boj o něhu?) není vybojován nikdy. A to je dobře. Že příběh nemusí končit šťastným koncem, ví literatura přinejmenším od Lawrence Sterna. Ta dobrá se tím i řídí.