Cyklus osmi povídek otevírá scéna stěhování do nového domova – na jihoslovenský venkov. Tím je zároveň signalizováno, čím budou jednotlivé povídky propojeny: postavou protagonistky a jejím sžíváním se s novou životní realitou, které je hlavním tématem souboru jakožto celku. Jana Turzáková (1986) se v žánru povídky pohybovala už dříve, dvakrát získala hlavní cenu a jednou prémii v soutěži Poviedka (za texty, které jsou v přítomné sbírce zařazené); Krídla z papiera jsou její knižní debut.

K interakcím s prostředím a k jeho poznávání má vypravěčka (povídky jsou psány, až na jednu neobvykle du-formovou výjimku, v ich-formě) řadu příležitostí. Jakožto žena na mateřské tráví hodiny péčí o domácnost a malé dítě, jež nazývá poeticky „drozdík“. Na dlouhých procházkách s kočárkem vnímá prostředí jihoslovenské vesnice v podobě charakteristické pro toto století: jako místo, kde se prolínají nejen dva jazyky, slovenština a maďarština, ale také tradiční venkovská zástavba s moderními sídly zámožných nových obyvatel, kteří vydělávají ve městě peníze, aby si na vesnici našli nerušený životní prostor, pokud možno za vysokými zdmi a železnou branou. Ostatně jedním z těch, kteří odjíždějí za prací do města, je i její manžel, nazývaný důsledně souslovím „môj dobrý muž“.

Právě způsob vnímání je tím, co činí povídky originálními. Autorce se skvěle daří kombinovat, nebo snad přímo mísit, vizuální vjemy s cestami myšlenek její hrdinky, ne vždy lineárními a uspořádanými. Detailní pozorování zahrad, polí, budov, plotů a podobných motivů, jež vtahují povídky do žánru vesnické prózy, se prolíná s rozsáhlými vnitřními monology, s úvahami o každodenních i závažnějších tématech, se vzpomínkami na dětství v úplně jiném, horském kraji a na nedávno ukončený relativně bezstarostný život na univerzitě. Vše doplňuje komentováním viděného zejména vzhledem k jeho venkovskému rázu – od počmáraných zdí opuštěného nádražíčka po hlášení obecního rozhlasu, nabízejícího příjezd pojízdné prodejny uzenin nebo prezentaci náhrobních kamenů jakéhosi spřáteleného kamenictví. Obzvláště za vyzdvižení stojí práce s polopřímou řečí; pasáže vyznačené kurzivou zachycují z dávné paměti vyvolávané rozhovory, zaslechnuté výtky, věty, v nichž si matka v duchu „povídá“ s nemluvnětem, vysvětluje mu, co vidí (ona, ne ono!), dává mu mlčenlivé rady do života.

Ale jsou tu i delší procházky, za další obzory – ty fantazijní. V první povídce Ponesiem tvoj vlas se žena při procházce po obci náhle ocitá v domě plném žen nejrůznějšího věku, naoko sebevědomých dívek, pečujících matek, babiček… a dětí, v jejichž tvářích rozeznává črty svých živých i zemřelých příbuzných. Všichni se však v jeden okamžik jako na povel zase rozptýlí a zůstane jen pocit neskutečnosti („A kde si toľko bola? Len tu, po dedine“ – s. 16). Na opuštěném nádraží v textu Medzi dvoma vlakmi se podobně nečekaně zjevuje jakási venkovská svatba s kapelou a kořalkou, která však postupně spíš připomíná danse macabre. V povídce Zo zeme, věnované setkání s místním emigrantským doyenem a někdejším rockovým hudebníkem, je závěr jakoby jedním tahem štětce rozplizlý do nejistoty, zda mezi oběma k něčemu došlo, nebo to byl nějaký sen či představa, co by, kdyby… 

Surreálné výjevy na pomezí snu a skutečnosti, o nichž si nejsme jistí, kterému světu patří – skutečnosti? halucinaci z horka a únavy? snu, potlačené touze? –, nejsou jediným druhem takových výprav. Stejně tak se hrdinka vrací do minulosti, do hlubších vrstev rodinné historie, k dávno zažitým příběhům ze života příbuzných i pochybnostem, zda to skutečně s nimi prožila, nebo je to jen slyšela vyprávět? I to patří k celkovému znejištění okolního světa. Zvláštní místo mezi vzpomínkami mají popisy dní, v nichž příbuzní prožívali své poslední chvíle – což je také tematizace přechodu mezi dvěma světy, vlastně toho existenciálně nejzávažnějšího, se kterým se v lidském žití lze setkat. Zároveň je tu zřetelně přítomný náznak určité kompoziční či dramaturgické linie celé sbírky – s přibývajícími stránkami přibývá i disharmonických tónů, stížností na potíže s vyčerpaným tělem i duší, obav ze zvládání zejména mateřské role při vědomí vlastních nedokonalostí a chyb. Jedním z podnětů k takovému nárůstu negativity je i zvýšená náročnost života poté, co do rodiny přijde další dítě, děvčátko, nazvané podobně poeticky jako starší sourozenec – „malá vrana“. 

Protagonistčino pobývání ve světě lze tedy vnímat prostřednictvím prostorové metafory: je to neustálé, třebaže ne nutně vždy vědomé, překračování hranic. Ze skutečného světa do snového, z reality usazující se manželky a matky do kavárensko-intelektuálského milieu minulosti, návraty z vesnice do města. Evokativní, až hypnotická síla jejího vyprávění spočívá v setrvačnosti perspektivy: ony přechody se dějí nepozorovaně a chvíli trvá, než se takříkajíc akomoduje čočka, než se vypravěčský zrak novému světu přizpůsobí. Obrazy, které zůstávají na sítnici po takovém ozvláštněném pohledu, mají dlouhou trvanlivost. Už by se slušelo uvést příklad: v povídce F34, v níž je tématem další z „jiných“ světů, tentokrát svět duševní choroby (ovšem racionálně reflektovaný), ústí debata o vesmíru a černých dírách v následující závěr: „Ešte neviem, že zajtra budem v zoznamoch psychoterapeutov v mojom a druhom najbližšom okrese narážať len na bývalých učiteľov, bývalých kolegov a už aj bývalých študentov. Bude nutné rozšíriť filter vyhľadávania, označím možnosť c) celý pozorovateľný vesmír. Niekde predsa musí byť miesto, kam sa dá ísť s vlastnou tvárou.“ (s. 69)

To, co Jana Turzáková v povídkách tak skvěle zachytila, je meziprostor. Rozprostranění mezi protiklady typické pro určitou životní fázi, kterou, bez ohledu na nějaké stereotypy, zažívají z naprosté většiny hrdinky ženské. Nejistota života na novém místě; tíha zodpovědnosti za potomky; vědomí vlastní nedostatečnosti a slabosti, ale také osobnosti a osobitosti, v to počítaje intelekt i tělesnost; láska k životnímu partnerovi i potřeba hledat její jiné podoby; vědomí příslušnosti k archetypálnímu, stále se obnovujícímu cyklu rození a umírání.