Nápis na obálce českého vydání knihy Limassol od Jišaje Sarida (1965), bývalého zpravodajského důstojníka izraelské armády a současného advokáta a prozaika, slibuje, že se jedná o „thriller z prostředí izraelských tajných služeb“. Takové žánrové vymezení, uvedené nejspíš z komerčních důvodů, v zásadě odpovídá, je však namístě ho drobně upřesnit. Především se nejedná o thriller akční. Kdo by čekal rychlé střídání událostí a prudký dějový spád, bude nejspíš zklamaný. Limassol se vyznačuje poklidným vyprávěcím tempem a napětí, pro žánr thrilleru fundamentální složka, vzniká spíše z konfrontace dvou, při podrobnějším pohledu tří dějových linií.

Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je agent tajné služby, který se specializuje na prevenci sebevražedných útoků, jichž se v Izraeli dopouštějí arabští teroristé. Je to profesionál, který ovládá umění vyslýchat zadržené za použití veškerých prostředků, a trochu připomíná proslulého Gabriela Allona z románů Daniela Silvy. Hlavní postavou je tento agent i proto, že na jeho vnitřní psychologický vývoj je v textu soustředěn hlavní důraz. A není na tom nijak zvlášť dobře. Prožívá profesionální krizi, přepadají ho hluboké pochyby o smyslu jeho práce, postupně ho zachvacuje syndrom vyhoření a má nervy nadranc. Když mu při jednom výslechu uletí ruka trochu moc, je suspendován – ovšem ne kvůli tomu, že vyslýchanému Arabovi vyrazil zuby, ale proto, že tím překazil zdárný průběh výslechu. Jako správný Izraelita Araby, obzvláště ty, kteří jeho zemi v nekonečné intifádě ohrožují, hluboce nenávidí, ale zároveň se přistihuje při tom, že je obdivuje, protože při výsleších jsou to nakonec oni, kdo je silnější. Zatímco on z nich musí za každou cenu (doslova) dostat informace, oni prostě nemají co ztratit – nebojí se smrti a pohání je víra, o které si sice může vyšetřovatel myslet své, ale musí mu imponovat: „Styděl jsem se sám za sebe. Z vlastních slov se mi dělalo zle. Člověku, kterého jsem měl před sebou, jsem nesahal ani po kotníky. Jestli se někdy dostanu do podobné situace, v jaké je teď on, doufám, že najdu sílu chovat se jako tenhle Arab“ (33), přiznává sám sobě. S pracovní krizí jde ruku v ruce krize osobní: práce žere každou volnou chvilku, což se velmi nelíbí jeho ženě a ta to dává dost důrazně najevo. Kolotoč frustrace, výčitek svědomí a naštvanosti hrdinu postupně rozleptává zevnitř a má tragické důsledky. Což je v zásadě první dějová linie.

Druhou linii představuje vlastní thrillerová zápletka. Chystá se tajná operace, směřující ke zneškodnění jistého teroristy, a náš agent v ní má sehrát roli inscenátora: skrze spisovatelku Dafnu, k níž se vetře pod záminkou zájmu o tvůrčí psaní, má navázat kontakt s těžce nemocným básníkem, žijícím v pásmu Gazy, a jeho prostřednictvím s oním mužem, po kterém Izraelci jdou jako po škodné. Víc se prozrazovat nesluší, ale k běžným rekvizitám žánru patří i to, že současně s prohlubující se osobní a pracovní krizí tohoto izraelského komisaře Wallandera se odvíjí i postupně stále důvěrnější vztah k Dafně, končící podle očekávání příslušným finále. Probíhá tu ještě třetí paralelní příběh, jehož protagonistou je Dafnin syn Jotam, který má problémy s drogami, a v důsledku toho má – nepřekvapivě – problémy všude, kam se podívá.

Tajná protiteroristická operace kulminuje v titulním Limassolu, městě na Kypru. Tam také dojde k vyvrcholení hrdinovy vnitřní krize a není to závěr příliš optimistický. Ale Jišaj Sarid nějakými závěry stejně šetří. Limassol nenabízí vedle psychologického ponoru do nitra hlavní postavy žádnou velkou nadstavbu nad žánrová omezení, jeho cílem je zjevně především vzbuzovat napětí a bavit, i když při tom občas mrzne příslovečný úsměv na rtech. Chandlerovsky lakonickým stylem je podána sonda do pitoreskního světa jedné z nejlepších zpravodajských služeb na světě (podle všeho se jedná o Šin Bet, izraelskou kontrarozvědku pro vnitřní bezpečnost) a tím i do jedné podoby zřejmě nejsledovanějšího mezinárodního konfliktu současnosti. Netrčí z něj žádné morální poselství, které by čtenáře navádělo k zaujímání stanovisek. Jestliže ovšem za takové navádění nepovažujeme závěr, k němuž v jistém okamžiku dojde náš unavený hrdina – totiž že člověk by se neměl nechat zcela zahltit prací ani vyšším posláním, že také „musí odpočívat, líp jíst, dobře si zašukat, co nevidět už tu nebudeme“.