Fascinovaně jsem přihlížela téhle detektivce a přistihla se, jak jsem na chviličku zauvažovala, zda by přece jen nestálo za to se zadlužit, udělat si řidičák, koupit auto a jezdit krokem s kunou pod kapotou. Možná proto si lidé v tak nezřízeném množství pořizují auta různých značek a velikostí. Všichni tajně doufají, že právě jejich káru si za přístřešek zvolí nějaká vymrzlá a zmoklá kuna a osmyslní tak existenci té přemnožené páchnoucí věci. Někdo však za přemnoženou a páchnoucí věc může považovat kunu. Dobře, já mu to neberu, předesílám ovšem, že budu stát vždy na straně kun.

Skromnost zvířat mě ustavičně dojímá. Schopnost stulit se v nějaké dutině, mezírce, škvírce. Vtěsnat se do různých záhybů, zářezů, zárubní. Svinout se a zavinout se, přečkat tam strázně a vylézt, až bude líp. Například dvojdyšní bahníci se v období sucha obalí slizovým pouzdrem a do období dešťů přečkají stočení v komůrce vyhrabané v bahnitém dně, dýchajíce kyslík. Jakmile zaprší, mohou směle pokračovat ve svém rybím životě. Bahník je ovšem poměrně velká ryba. Čím skromnější a menší rozliční obyvatelé skulin jsou, tím urputnější bývá snaha lidí je odtamtud vypudit. Obvykle ve jménu bezpečí, zdraví a hygieny.

Mám pro ty skulináře pochopení. I v sobě totiž pozoruji kuní sklony kamsi se zavrtávat. Nejlépe s notesem, propiskou a knížkou. A mám dost silné podezření, že by mi to šlo. Kdysi, v dost nepravděpodobné roli táborové vedoucí, jsem se v rámci denní táborové hry se svým malým svěřencem schovala v lese tak dokonale, že nás nikdy doopravdy nenašli. Ještě tam vlastně pořád jsme. Navždy pohřešovaní. Tedy oficiálně. Byl to zvláštní zážitek neviditelnosti. Zatímco těsně kolem nás běhaly děti i jiní táboroví vedoucí a volali nás našimi jmény v marné snaze nás konečně objevit, my jsme leželi ve zlaté vysoké trávě, dítě tam stulené klidně spalo a já jsem si četla kapesní vydání Rozmarného léta. Jak to, že nás nenašli? Možná se naše světy – náš tichý a pomalý a jejich hlučný a rychlý – oddělily a každý existoval neprostupně zvlášť. Když kolem nás všechno umlklo a mohli jsme si být jisti, že jsme vyhráli, knížku jsem zaklapla, strčila do kapsy, dítě jemně vzbudila a lesním tichem, do něhož sem tam ze spaní kníkl pták, jsem ho dovedla do tábora. Co bylo ale nejpodivnější, ani tam kouzlo nezmizelo, i tam naše světy zůstaly oddělené. Naší existence si dlouho nikdo nepovšiml, jako bychom zůstali ukrytí v trávě, jako bychom opravdu zmizeli, pozřeni lesem a jeho tichem. Naše dosavadní nepřítomnost přerostla v nepřítomnost absolutní. Mrazivé tušení stvrdila holá skutečnost: nezbylo na nás nic k večeři. Tím chci jen doložit, že kuní sklony mívají v lidské říši jistá úskalí.

Někdy se na jedince s kuními, červími nebo červotočími (ale o červotočích raději jindy, obávám se, že v jejich případě jsem to karmicky nezvládla) sklony kladou nesmyslné nároky a objevuje se snaha tyto sklony potlačit či zcela vymýtit. Myslím samozřejmě na squatery, ty trny v očích dobře zabydlených občanů, myslím na žižkovskou Kliniku v Jeseniově ulici, kde kuny pro nekuny pořádaly přednášky i hry pro děti a která se časem nesmyslně proměnila v ohavnou mrtvolnou masu šedi a oranže Správy železnic.

A myslím taky na věžníky, ponocné, hlásné a zvoníky, zvlášť na toho lounského, z věže chrámu svatého Mikuláše od Benedikta Rejta, který žil v půvabné mikrosvětničce, kam se vešla jen železná postel, stolička s lavorem a hrnkem na mytí, nočník a telefon. Nebylo neobvyklé, aby měl hlásný na věži kozu. Kozí mléko se koneckonců hodilo i k hašení věžních požárů, například v roce 1645 tu posloužilo k uhašení požáru po zásahu blesku.

Poslední lounský hlásný prý žil ve věži s kozou ještě po nástupu komunistů k moci, do roku 1951. Už to byl starý pán a živil se i ševcovskou prací, měl tam kamínka i první telefonní linku přímo z radnice. Na rozdíl od své kozy ven nevycházel každý den a jídlo si vytahoval v košíku na kladce. Ovšem ta koza, koza, která ožírala květiny v kostele i na náměstí, ležela lidem v žaludku, a tak se usnesli, že není v souladu se socialistickou morálkou, aby důchodce bydlel tak nedůstojně na věži, a dali hlásnému na vybranou: důchoďák, nebo blázinec. Údajně si vybral domov důchodců, kde ovšem po čtyřech měsících zemřel.

A jaké z toho plyne ponaučení? Jsem si jistá, že kdyby žil ve věži místo s kozou s kunou, mohl by žít, socialistické morálce navzdory, déle. Kopýtka a růžky koz tenkou membránu mezi tichým a hlučným světem snadno naruší. Tlapky kun ji zachovají neporušenou.

Až tedy najdete v nějaké skulině svého příbytku (bytu, domu, zahrady, garáže) nějaké zvíře, nechte ho být. Mohlo by zemřít žalem jako ten hlásný. Každý není bahník. A jestliže zjistíte, že se vám pod kapotou schovává kuna, to auto odstavte. Stejně jsou auta nejužitečnější, když stojí na místě, reznou a slouží kunám jako noclehárna.