Přibývají ale hlasy, které se jeho vnitřní neduživost snaží přebít obrazem houževnatého, utuženého borce a o Kafkovi mluví jako o náruživém sportovci, cestovateli, veganovi, zahradníkovi, baviči a skvělém právníkovi, kterou svou práci miloval. Jako by umělec nemohl být slabý i silný zároveň. Jako by mohl být jen jedno, nebo druhé. Ale jak vlastně mluvit o světově proslulém spisovateli v době tržní, výkonnostní a růstové? Jak jinak ho připomínat široké veřejnosti, aby nám, jako jiní spisovatelé, úplně nezpuchřel a nenačichl práchnivinou? Aby neodrazoval svou plachostí a podivínstvím introverta? Aby nás svou posedlostí psaním, strachem z manželského a rodinného života, ale třeba i svou nadměrnou ušatostí (ušatost odpouštím jen Kafkovi) neděsil v tmách jak nějaký osamělý netopýr?

Šíře jeho zájmů byla opravdu široká. Z jeho deníků i svědectví přátel a kolegů víme, že skutečně rád vesloval, plaval, učil se hebrejsky, cestoval, zahradničil a vymáhal spravedlnost pro zraněné dělníky. Nicméně ani to všechno nemusí být důkazem nezdolné životní energie. Může za tím být dost přemáhání… Tím přemáháním jsou jeho věty nacucané. Jako nočním potem z neklidného spaní. Ještě před tím, než se projevila tuberkulóza, trpěl silnými bolestmi hlavy, byl velice citlivý na hluk, špatně se soustředil a špatně spal. Zdravý životní styl byl tedy sebezáchovnou nutností. 

Od dubna 1913 pracoval ve svém odpoledním volnu v zelinářské zahradě pana Nováka v Nuslích Na Slupi. V deníkovém zápisu z 2. května píše, že si chce touto prací léčit neurastenii, a přesto musí od zahradníkovy dcery vyslechnout, jak se její bratr zahradník a majitel okrasné zahrady před dvěma měsíci z melancholie otrávil… I zahradničení tedy může jako lék selhat.

6. srpna 1914 si Kafka do deníku zapsal: „Z hlediska literatury je můj osud velmi prostý. Schopnost líčit snový vnitřní život učinila ze všeho ostatního vedlejší věc a vše strašným způsobem zakrnělo a neustále zakrňuje. Nic jiného mě už nikdy nedokáže uspokojit.“ 

Něco podobného říká Nina Zarečná v Čechovově Rackovi: „Ale já myslím, že pro toho, kdo zakusil požitek z tvorby, už všechny ostatní požitky neexistují.“

Každý, kdo někdy tvořil, se snadno vžije do Kafkovy rozdychtěné posedlosti psaním. A zrovna tak se vžije do zklamání, pocitu křivdy a někdy až nezměrného utrpení, které musel zakoušet, když byl z procesu tvorby vytržen pro jinou povinnost. Přestože pravnučka Kafkova nadřízeného Alberta Hoška Patricie Látalová v rozhlasovém pořadu Historie Plus Jiný Franz Kafka: Pracant, právník, sportovec a milovník zdravého životního stylu vášnivě opakuje, jak Kafka svou práci bezmezně miloval a jak poctivě ji vykonával, nemění to nic na tom – jak v pořadu podotýká spisovatel a germanista Radek Malý –, že mu ubírala čas na psaní. Můžeme přece svou práci milovat stejně jako nenávidět, protože to, co milujeme, nám může stejnou měrou prospívat jako škodit. Milostné vztahy a rodina mohou být radostí i prokletím, zvlášť pro člověka, který se pokouší soustředit se na psaní… Současný diskurz ovšem s nejednoznačností paradoxů, ve kterých žijeme, příliš nepočítá. S těmi se totiž špatně marketingově pracuje. Kafka tedy musí být buď borec, nebo sněhová vločka. Současný diskurz dělá z Kafky našeho současníka, abychom mu lépe rozuměli. Ale co když i přes veškeré atraktivní autobiografické údaje Kafkovi neporozumíme? Co když se jeho vnitřním zápasům přiblížíme jen skrze jeho psaní? Jenomže jak psaní zobrazit, když je tak příšerně vizuálně nudné a de facto nepopsatelné? Na tom už si vylámala zuby řada životopisců, filmařů i divadelníků. Kafka jako cestovatel a vyznavač zdravého životního stylu je přece jenom pochopitelnější. 

Kam jsme se ale za těch sto let posunuli, když se ostýcháme zobrazovat spisovatele především jako spisovatele? Kam jsme se posunuli, když literatura musí být oštemplovaná výročími nebo cenami, abychom ji vůbec v médiích či veřejném prostoru zaznamenali? A kam jsme to dospěli, když pro umělce máme stále stejné knížecí rady, ať si na tu tvorbu vydělají nějakou solidní a chvályhodnou prací? 

V Kafkově deníkovém zápise z 19. ledna 1915 čteme: „Bezprostřední blízkost výdělečného života mě zbavuje, přestože jsem vnitřně co možná nezúčastněn, každého nadhledu, jako bych byl v nějakém úvoze, v němž navíc ještě skláním hlavu.“ Anebo v zápise z 30. ledna: „Opět ta stará neschopnost. Sotva na 10 dní jsem přerušil psaní, a už jsem odvržen. Zas mě čekají ty namáhavé počáteční pokusy. Je třeba se jakoby ponořit a klesat rychleji než to, co klesá přede mnou.“

Kafka je názorný případ, jak snaha takovým dobře míněným radám a očekáváním vyhovět dopadá. Tuberkulóza v jednatřiceti, smrt o deset let později. Není divu, že se toužil stát zahradníkem, číšníkem anebo knihvazačem v Jeruzalémě nebo že obdivoval jednoduchý život pracovitých palestinských osadníků. Jistěže to byly představy idealistické, nicméně čišela z nich touha po klidném a činorodém životě bez temných snů, posedlostí a myšlenkových šmodrchanců. Byla to touha po nevinnosti. Jaké pocity viny mohl prožívat jeho otec Hermann, když celý život dřel a všechno obětoval svým dětem, především Franzovi, kterému – jak sám Franz píše ve svém Dopise otci – potom „pečení holubi lítali do huby“?

Myslím, že Kafka jako každé provinilé dítě toužil mít chvályhodný život, protože chvályhodný život nikdo nezpochybňuje. Chvályhodný život je akceptovatelný a nenapadnutelný. Třeba něco prodávat. Nebo organizovat. Umývat, čistit, opravovat – stroje nebo lidské organismy. Sálá z toho teplý dech klidu. A po klidu Kafka přece toužil především. Myslím, že většina autorů vlastní sbírečku vysněných povolání, která by jim zaručeně přinášela klid, obdiv a přijetí. Povolání, v nichž by se koupali jak v levandulové lázni. 

I já fascinovaně přihlížím životaschopnosti ostatních a pokouším se jí přiučit, nebo ji alespoň napodobit. Pokaždé toho ale nechám, kapituluji, vždycky z toho zbyde jen směšně ubohý paskvil, co nestojí ani za zmínku. Kupříkladu veškeré mé pokusy splynout s nějakou institucí bez výjimky selhaly. Jakmile se užuž schylovalo k rutině a ke klidu, neomaleně jsem do toho šlápla nebo jsem do toho šťouchla, ono se to zdrclo a stalo se nepoživatelným. Jakmile mě začal unášet proud, zvrhla jsem loď, dotkla se čelem dna, abych věděla, že žiju, a nesmyslně plavala proti proudu. Jakmile šlo něco hladce, nasypala jsem do toho písek a těšila se z každé zadřenosti… Ale přitom toužím dělat věci pokaždé stejně a toužebně pozoruji ty, kteří to umí.

Když čekám na vlak ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží, kam Kafka často chodil jen tak na procházku, vyhlížím svoji oblíbenou číšnici a myslím, že by se mu hodně líbila. Je malá a štíhlá, tmavovlasá a tmavooká, má temperament Italky a ve svém povolání je na první pohled bezvýhradně doma. Její povolání jí sluší právě tak jako černá zástěra a černé šaty, které má na sobě, neplýtvá slovy ani pohyby, každý svůj krok si dobře rozmyslí, odměří a zacílí, ve správnou chvíli je přesně tam, kde má být, a spokojeně se usměje.

Přemýšlím, jak by Kafkovi slušelo povolání současného úspěšného spisovatele. Představuji si ho jako literární hvězdu na Frankfurtském knižním veletrhu. Byl by pohotový a zábavný, nebo přepadlý, zamlklý a plachý? Nebo naprosto nevyzpytatelný? Mohl by si to ještě dovolit? Nevadily by mu davy a příšerný hluk všemožných vyvolávačů a knižních akrobatů? Užíval by si pozornosti médií a lovců autogramů? Dělal by si s lidmi selfie? Zažíval by příval euforie, nebo by nejraději někam zalezl? 

Každopádně si myslím, že by ho děsivé chrlení krve přepadlo právě uprostřed velké balábile, klidně při přebírání Německé knižní ceny. Sledoval by ten poprask, jako by se ho netýkal, trochu by trpěl bolestí a zároveň by se poťouchle, pro sebe, usmíval.