Jak jsem se mohla radovat ze svého privilegia odcestovat za hranice a pobývat měsíc a půl ve Vídni, když ostatní byli zavření, zpruzení z omezení, z distanční výuky, vyděšení z rychlosti šíření nákazy a přeplněných kolabujících nemocnic, zoufalí z toho, jak nekompetentně naši vládní představitelé situaci řeší. Hltala jsem tragické zprávy z domova o dalších a dalších zbytečných úmrtích, o lidech, s nimiž se jejich nejbližší nemohli rozloučit, a bála jsem o své rodiče, kteří jsou tak ohleduplní k druhým, že na svoje bezpečí a potřeby myslí pramálo. Co když se taky nakazí? K čemu jim budu ve Vídni?

Z jiného úhlu pohledu však nebylo ideálnějšího období pro tvůrčí pobyt, zdánlivě neexistovalo nic jiného než klid na psaní – všechna muzea, kavárny i restaurace v Muzejní čtvrti zavřené, otevřené jen potraviny a trafiky, ulice a náměstí vylidněné, jen každý víkend pro zpestření demonstrace proti covidovým opatřením s kordony těžkooděnců pod mými okny v Mariahilferstrasse.

Když je vnější svět zavřený, můžeš se otevřít, nikdo tě nebude vyrušovat… Ale jak být klidná, když tě obklopuje samé trápení? Neštěstí sbližuje. A zaněcuje oči. Ve Volksgarten u Hofburgu stály podél úhledných pěšinek nízké stromky se jmény – třeba Iwonka nebo Hanzi – s jutovými pytli přetaženými přes koruny a pod nimi svázanými jako čepce pod bradou. Stály v řadách po celé elipse parku, adoptované a opečovávané, jenže přes všechnu tu starostlivou péči, která je měla chránit před mrazem (nebo právě kvůli ní), vypadaly jako zástupy Židů čekajících na transport, nachýlených ke straně pod tíhou batohů a vaků předepsané váhy. Naproti přes silnici se před honosnou vídeňskou radnicí na obrovském patrovém disneylandovském kluzišti s ledovými chodníčky, vinoucími se i mezi stromy přilehlého parčíku, proháněli Vídeňané. A kousek odtud v zavřeném Burgtheateru visela pozvánka na Taboriho Mein Kampf. Bloumala jsem městem, fotila jsem vypuštěné fontány a cítila se zrovna tak. Jako vypuštěná fontána.

Dvacátého ledna 2020, jak jsem si poznamenala do notýsku od sestry, jsem ve Stadtparku viděla další znepokojující obraz. Z můstku nad říčkou Vídeňkou, která park přetínala, jsem na secesní nábřežní promenádě spatřila ženu klečící u nehybného psa. Hnědý, středně velký pes, navlečený do šedého nepromokavého oblečku, ležel v mrazu s nataženýma nohama na dlouhé kamenné lavici u paty posprejovaného schodiště. Žena byla navlečená do dlouhého černého kabátu s kapucí, lemovanou ryšavou kožešinkou, vlasy měla rovněž černé, prokvetlé šedinami, bez čepice, bez klobouku. Klečela v džínách na promrzlém chodníku promenády, hluboce skloněná nad ležícím psem, držela ho za přední packy, možná k němu tiše mluvila. Hlavu psa zakrývaly packy, zřetelně byl vidět jen trup v oblečku a zadní nohy, mezi něž stáhl ocas. Na lavici opodál ležel šnek světle modrého samonavíjecího vodítka. Ženě se pod levou botou na asfaltu utvářela jakási kaluž, která se táhla směrem k Vídeňce jako stružka zledovatělého slizu. Ženu a psa nikdo nemíjel, nikdo se u nich nezastavoval, ani lidé na můstku, kteří procházeli kolem mě, se na ně nedívali. Já ale od nich nemohla odtrhnout oči.

Té ženě přece právě tady a teď umírá milovaný pes. Už mu zřejmě nemůže nikterak pomoci, a tak ho jen položila na kamenný katafalk a tiše si k němu klekla a modlí se za něj. Ledová stružka, co se od nich táhne, je patrně jeho moč, kterou už neudržel. Byla to jejich poslední procházka. Takto se loučí Vídeňané se svými věrnými psy. Žasnu nad jejich vyrovnaností a poklidem. Žádné slzy, výkřiky zoufalství, žádné nářky. Jen poklidná důstojná modlitba Vídeňanky u Vídeňky. Dost možná, že na této kamenné lavici spolu často sedávali a sledovali hejno racků a ona ho krotila, když se chtěl za nimi pustit do mělkého koryta. Dost možná, že právě tuhle kamennou lavičku nejradši očuchával a nejradši očůrával. Bylo to jeho výsostné teritorium.

Jenomže tenhle důstojný obraz loučení vzal šeredně zasvé a rozplynul se jak mlžný opar v slunném odpoledni, sotva se žena malinko pootočila směrem ke mně a mezi mrtvolně nataženou packou a ženinou rukou se objevilo cosi, co k důstojnému poslednímu rozloučení rozhodně nepatří. Nůžky. V ženiných prstech se zaleskly malé nůžky s černými oušky. Ta žena ve zbožné poloze stříhala svému psu drápky!

Nevím, jestli mě to víc popudilo, zklamalo, nebo rozveselilo. Ty pocity se od sebe nedaly oddělit, jako se od sebe nedaly oddělit dva výjevy, co k sobě patřily i nepatřily – smrt a stříhání nehtů. Možná to nebyl optický klam, ale ponurá budoucnost. Dokud však existuje možnost alespoň dvojího výkladu, dokud je v záloze nejednoznačnost, dokud můžeme hádat a pochybovat, co obraz před námi znamená, pak je tu také možnost dobrého konce.