Osvobození je podmíněno rizikem, že člověk sám sebe vytrhá z šatů nebo vytrhá z šatů nitky a na nohách si nadělá krvavé škrábance. Ze sběru ostružin se vracím rozedraná, i když jsem k nim přicházela neporušená. Příště si nesmím brát šaty, umiňuji si, jenže příště zase přijdu v šatech. Obvykle už stojím ve dveřích ve starých džínách a děravém triku, ale na poslední chvíli se vrátím do ložnice a převlíknu se do šatů, které nejsou pro sběr ostružin určeny. Bývají bílé nebo blankytné, zničím si je, pomyslím si, když si je přetahuji přes hlavu, vím, že si je poničím, ale už v nich vycházím ze dveří a mířím za město k ostružinovému keři, který se těší, jak mě celou potrhá.

Při troše štěstí však můžu tvrdit, že mě pokáleli havrani. Všechno se dá svést na havrany. Jinak těžko vysvětlím, proč chodím trhat ostružiny ve světlých šatech. Když se mě tuhle na to ptala malá holčička, výškou asi tak po můj pás, otrhala jsem jí za trest všechna ta šťavnatá černá souplodí peckoviček, na které mohla dosáhnout. S téměř prázdným plecháčkem a brekem utekla domů. No co, nemá se mě ptát.

Ba ne. Pravda je ta, že jsem jí pár ostružin do plecháčku naopak přihodila. A radila jí, které jsou pro sběr nejlepší. Loučily jsme se s úsměvem. Doufám, že tím je můj natržený obraz ušlechtilé sběračky opět dokonale zrestaurován.

Můj ostružiník, rostoucí podél zdi dětského domova v délce zhruba šesti metrů, mi před dvěma lety bůhvíproč vymýtili lidé z technických služeb. Snad proto, že měli o děti z domova strach. Všechno se dá svést na strach o děti. Ale protože je tenhle ostružiník obzvlášť udatný, vyrašil znovu. Letos mi sahá zhruba po prsa, příští rok by mohl nabýt původní mohutnosti. Pokud někoho z patřičného odboru nenapadne zasáhnout. Zasáhnout proti bujnosti a pichlavosti. Každé město zasahuje proti bujnosti a pichlavosti. Každé město by však ve svém vlastním zájmu mělo své ostružinové paloučky naopak pečlivě chránit pro nezastupitelnou vzdělávací roli, kterou, při troše představivosti a dobré vůle, může každý divoký – nikoliv zahradní, na to pozor – ostružiník zastávat.

Máloco je totiž tak spravedlivé jako sběr ostružin. Trháte keř a keř trhá vás. Je to jako se sklem. Řežete sklo a sklo řeže vás. Po práci se sklem pinzetou taháte z prstů odštěpky skla, po práci s ostružinami téměř nepostřehnutelné bodlinky. Za radost platíte bolestí, za sladkost trpkostí, za slast drobným utrpením. Ostružiníky tohle učí. Voďte své děti k ostružiníkům – k těm divokým, ne k zahradním kultivarům bez trnů – a nechte je trhat. Okamžitě dospějí, vnitřně povyrostou o několik let. Pochopí, že v nesnadnosti je mnoho sladkosti a zdraví.

Tenhle starý rozrostlý keř nikomu nepatří, a tak svůj úlovek zatím – dokud to nikoho nenapadne uzákonit – nemusím platit. Navzdory tomu však nikdy neodejdu bez placení. Paradox hodný hádanky. Neplatíš za to, a přesto za to platíš. Co je to? Ostružinové hody se zkrátka neobejdou bez krve. Zahradní kultivary – říkám to potřetí – rovnou vynechte. To neplatí. To není skutečný sběr, jen jeho náhražka. Kdo se rád nepotýká a neprodírá, kdo neodejde s krvavými šrámy, ten nemá právo okusit jediný plod.

Posledních dvacet let mám pocit, že se rád nepotýká a neprodírá skoro nikdo. Jsem v té slasti z potýkání a prodírání čím dál osamělejší. Lidé si ťukají na čelo a nehledě ke kolapsu, který nám hrozí, s bezstarostností a setrvačností sobě vlastní nadále houževnatě pracují na bezbolestném usnadněném trhání čehokoli, co se dá vytěžit, zpracovat a spotřebovat. Zkrátka, začíná to ostružinami bez trnů a hroznovým vínem bez peciček, pokračuje to tepláky, drogami, elektrokoly, fukary na listí a končí to levnými nákupy na Temu, které ekologickou stopu odfouknou na druhý konec světa jak ochmýřené semínko, které vyklíčí za několik let, až lesní požár, eroze či zvednutá hladina oceánu pohltí rajský ostrov, kam jsme se těšili na dovolenou.

Vážně si myslím, že má smysl se při trhání trochu prodírat.