Aktuální knížka Ivany Myškové tematicky navazuje na autorčin literární debut Nícení (Fra, 2012), který představil hlavní hrdinku coby submisivní dívku s tendencí se podřizovat a obětovat pro druhé, zejména jsou-li „těmi druhými“ muži. Symbolem její poddajnosti, jež se vyvinula pod vlivem starostlivé matky, je kajka – pták, k jehož obětavosti autorka na úvod cituje z Velkého ilustrovaného slovníku zvířat: „Vajíčka kajky mořské (Somateria mollissima) leží v hebkém prachovém peří, které si samice vytrhává z hrudi.“ Specifickou úslužností se vyznačují také některé postavy z povídek Bílých zvířat, jejichž podřízenost v jistých případech dosahuje takřka patologických rysů, například když znásilněná oběť hledá jakkoli absurdní způsob obhajoby svého trýznitele. Námětem titulní prózy je stejně jako v případě Nícení rodinná anamnéza, neboť lidské „kajky“ se nerodí jen tak, nýbrž jsou výslednicí působení specifického prostředí.

Anamnézy, alegorie a jiné anabáze
Autorčin styl je vypilovaný; ani slovo nepůsobí zbytečně či nejistě. Ze situací se jejich témata vynořují v jasných obrysech, aniž by přitom próza upadala do schematičnosti. Daří se jí propojit jedinečnost s rovinou obecnější platnosti. Některé povídky mají ráz morality, jako například Vůně domova, kde sledujeme maloměšťáckou rodinku, jež se třese před vším starým, ošklivým a smrdutým, přitom ne všechno, co je prohnilé, lze přímočaře rozeznat pouhými smysly. Bílá zvířata jako celek však mají k jednoznačně vyhraněné, jednoduše interpretovatelné společenskokritické knize daleko. Na to jsou autorčiny texty příliš subtilní. Dvě z povídek se pak zcela vymykají realistickému stylu a představují jakési alegorické obrazy. První je Žena s žábou, jež vtipně ukazuje rozpor mezi ideální představou o vlastní osobě a neschopností tuto představu naplnit. (Chtěla by se naučit cizí jazyk a mít psa, ale copak to jde stíhat – učit se slovíčka a ještě venčit domácího mazlíčka? Tak neumí pořádně nic a místo psíka má na vodítku malou žábu.) Druhou pak je kafkovsky ironický Život s dlouhou červenou nití, v němž je představen trýznivý úděl jedné vyšívající baronky a její nebohé služebné a který celý soubor uzavírá.

Ukřižovaný Ježíšek
Ze současných českých autorů má Myšková tematicky blízko například k Petře Soukupové – obě ohledávají křehké mezilidské vztahy s důrazem na subjektivní vnímání skutečnosti, obě jsou schopny věnovat soustředěnou pozornost zdánlivě nepodstatným detailům a zajímavě odhalovat nenápadně spolupůsobící kontexty nebo zasazovat vztahy do nové perspektivy. Stylisticky však Myšková vládne odlišným projevem. Autorka předkládá subjektivizované drobnokresby různých charakterů, jejichž podobnost spočívá ve výše zmíněné rodinné anamnéze – jsou to snílkové s narušeným vztahem ke skutečnosti či k sobě samým, neschopní dát svému životu vlastní směr. Je třeba dodat, že se zdaleka nejedná jen o ženské hrdinky. Postavy Ivany Myškové ze svých pastí utéci nemohou, protože si jich buď nejsou kvůli vlastní zaslepenosti vědomy, nebo jim k útěku chybí prostředky a vůle. Nezřídka v tom hraje paradoxní roli to, že jsou ve skutečnosti strůjci své vlastní trýzně, přičemž v případě některých protagonistů je jejich situace o to bizarnější, že svou iluzi vnímají naopak jako jedinečné prozření. Takový je například hrdina krátké povídky Kverulant, který již od dětství předkládal svým bližním věci v jejich pravé, neslavné a skličující podobě: jaký má smysl radovat se o Vánocích z narození malého Ježíška, když přece všichni vědí, že o několik měsíců později se bude držet tryzna za jeho umučení? Proč si na něco hrát a oddalovat nevyhnutelné – malý Ježíšek patří rovnou na kříž!

Ve znamení kajky
Hrdinkami povídek Podšívka a Nebezpečí příjezdových cest jsou ženy, jež přijímají svůj osud se stoicismem, který však má při hlubším zamyšlení spíše povahu určité slepoty. Obě jdou svému neblahému osudu vstříc s hluboko usazeným pocitem, že jejich zkáza je nevyhnutelná. Samy si ji tedy přivolávají buď množstvím více či méně uvědomovaných činů, nebo přímočařeji skrze podvolení se násilníkovi v podobě přitažlivého svůdce. Podvolení, ať již jinému člověku, nebo vlastní neschopnosti, neuróze, obavě, či životnímu návyku, je ostatně leitmotiv celé povídkové sbírky. Ukazuje se ve sterilně maloměšťáckém životním stylu (Vůně domova), neurotických bludných kruzích, které drží život v neustále proměnlivém proudu bez pevného bodu (Hostel), nebo nymfomanii, jež jde společnou pěšinou s nedostatkem sebeúcty (Čubka aneb čas na upřímnost). Ne vždy se však jedná o prohraný boj – právě titulní povídka Bílá zvířata jsou velmi často hluchá představuje nejen snahu o prolomení rezignace, ale také o zasazení zrnka potenciálně úspěšného budoucího vzdoru, když se hrdince doprovázené mlčenlivým otcem po nečekaném vývoji cesty domů podaří protrhnout závoj, který jí bránil vidět strnulost vlastního života.

Pošlost
V povídce Volání hálek se novinář Richard marně snaží najít cokoli, co by v něm vzbudilo skutečný zájem, a přitom tiše závidí každému, komu se to daří – třeba architektovi Drabčíkovi, který zapáleně studuje dubové hálky. Richard se tedy snaží zajímavý „koníček“ mechanicky napodobit v očekávání, že mu postupně bude to správné nadšení pro věc sesláno odněkud shůry. Autorka tím tematizuje to, co vyjadřuje i Vladimir Nabokov prostřednictvím románu Zoufalství – schopnost vnímat shodu v různosti nemusí být vždy znakem zdatného zobecňujícího intelektu, ale naopak příznakem nízkosti charakteru a ubohosti vnímání (což Nabokov obvykle nazývá těžko přeložitelným slovem pošlost). Rysem génia může naopak být nadání rozpoznat a ocenit rozdíly i tam, kde nejsou patrné. Prostřední duch ovšem propadá sklíčenosti s rychle nabytým postojem, že vše již zažil, všechno tady už v nějaké podobě bylo, a nic tudíž za opravdovou pozornost nestojí. Tvůrčí mysl se naopak raduje z rozeznávání jedinečného. A tak stejně jako Nabokovův antihrdina Hermann Karlovich žije v dojmu, že jej nic nemůže překvapit, protože se cokoli tak nějak podobá všemu ostatnímu, i Richard z Volání hálek navzdory své snaze upadá do analogické smyslové propasti, v níž mu náhle všechno jídlo chutná stejně – jako psí suchary.

Variace na cizí témata
Jméno velikána ruské a americké literatury v knize uvedeno není. Klidně by však být mohlo, jelikož autorka pomocí literárních citací, jež otevírají každou z povídek, dává najevo, s jakou společností se ve svých inspiracích a literárních podnicích cítí být spřízněna. A jsou to téměř samá slovutná jména: Musil, Gombrowicz, Dostojevskij, Thomas Mann, Proust, Céline, Bernhardt, z domácího literárního prostředí třeba Matoušek. Jako mnoho jiného i tento prvek má však u Myškové poněkud zábavně podvratný nádech, neboť jeden z citátů bere autorka sama od sebe. Nejde však pouze o substituci statusu, kdy aura slavného jména dopadne na text, který se nachází poblíž; příslušné povídky tvoří ke svým literárním otvírákům zajímavé interpretace, případně střípky slovutných děl skýtají zajímavé doplnění k porozumění jednotlivým textům – čtenář si může vybrat. Koneckonců, ač je zatím teprve na úpatí, má zřejmě Myšková cestu na literární Parnas slušně našlápnutou, neboť její psaní nepostrádá inteligenci, stylistickou vytříbenost ani vtip (ostatně pokud někdo cituje Gombrowicze, musí mít smysl pro humor, jinak tím páchá uměleckou sebevraždu). Povídky z Bílých zvířat jsou spíše tragikomické než tragické a přinejmenším Čubka aneb čas na upřímnost je skutečně komická: nymfomanická hrdinka si nedokáže pomoci, protože má slitování s každým tvorem (samozřejmě zejména mužského pohlaví). Svého manžela přitom týrá upřímnou zpovědí, a jemu tak připadá situace krajně nespravedlivá, neboť i uleželý knedlík v ní vzbuzuje větší empatii než on sám. Čubku uvozuje úryvek z Musilova Muže bez vlastností a hrdinka v tomto směru jistě ne náhodou připomíná Bonadeu, milenku románového protagonisty Ulricha.

Jistě by v tomto duchu bylo možné jít dál a porovnávat texty kupříkladu s ženskými postavami Musilových raných povídek (Naplnění lásky, Pokušení tiché Veroniky) či uvést spoustu dalších souvislostí; bylo by možné zajímavě rozebrat prakticky každou z povídek a vydolovat z ní inspirativní prvky. Třebaže je tudíž nespravedlivé o některou z nich téměř ani slovem nezavadit (například hned o první povídku Závěs, která představuje drobnou perlu), zůstane tato malá křivda na odčinění samotným čtenářům, jimž lze knihu zcela jistě doporučit.