Otec mu nikdy neříkám. Chtěla jsem si vyzkoušet, jak je to nepatřičné. A je. Možná je pro někoho nepatřičné něžné deminutivum tatínek, pro mě je ale nepatřičná odtažitost otce. Mám štěstí, že v otci mám tatínka a v něm přítele. Mám štěstí, že si svou noblesu a duchaplnost dokázal uhájit i v prostředí, které jim nepřálo. Svou jemnost a citlivost před námi dětmi nikdy neskrýval. A tak mi předestřel svět jemných vtipných mužů, který jsem vyhledávala i později. Svět neokázalého vypravěčství, každodenního objevitelství, domácího i pouličního komediantství a labužnického verbálního hračičkování. V ženském světě mého dětství bylo snad až příliš mnoho krásy, péče a přísné disciplíny. V tom mužském disciplína téměř chyběla, i když byl samá práce – a to práce leckdy velmi těžká. A mohla tam být špína. Velmi rozmanitá špína. A nepořádek, ne ovšem bez řádu. Pořádek byl u nás vždycky nahoře a nepořádek dole. Já jsem tíhla k nepořádku. Byl to i můj svobodný underground. Ten sklep.

Obvykle se tam – jako pacienti – povalovaly nejrůznější elektrické a elektronické mechanismy, které jednoho dne – jako pacienti – mizely buď navráceny do života, nebo odevzdány smrti. Do své sklepní dílny se tatínek zanořoval se zadřeným mechanismem a zanedlouho se vynořil s funkčním. Naposledy s hodinami v dřevěném vyřezávaném rámu s ciferníkem malovaným na skle z chalupy na Chudobě, kde bez dohledu hyperprotektivní matky šťastně trávil celé prázdniny. Na tom skle je malebná krajinka s hradem – křížencem Karlštejna s Konopištěm. Když hodiny přinesl z půdy, krajinka pod vysokým nebem se drolila, šupinky modři kalily vzduch. Pak hodiny dlouho ležely bez povšimnutí. Poté co tatínkovi telefonem oznámili hrozivou diagnózu, vynášel starý tisk ze sklepa a odvážel ho do sběru, rozebíral obrovský talíř nefunkčního satelitu, čistil zanesený kanál pod okapem a se svou ženou výtvarnicí, která na sklo vrátila modré nebe s oblaky, restauroval hodiny z Chudoby… Když se po čtrnácti dnech ukázalo, že diagnóza byla stanovena unáhleně a od oka a zadřený mechanismus bude možné za určitých podmínek opravit, začal se nejistě věnovat starým pracím i radostem. 

Před pár lety jsme si udělali výlet. Na představení bratrů Formanových na zámek Kratochvíle. Hlediště v dřevěné divadelní budově se zvolna plnilo, a přestože jsme seděli při kraji, organizátoři nás vyzývali, ať se zmáčkneme, aby se dlouhá fronta natěšených diváků, kteří zřejmě lístky zakoupili na poslední chvíli, rozptýlila do hlediště. A tak jsme poposedali a poposedali a na mě to zas přišlo. Pocit, že se zadusím. Že zešílím z té přecpanosti, že omdlím zašprajcnutá pod lavicí, obklopená publikem, které se královsky baví tím, co se odehrává na scéně. Tatínek si mojí stoupající nervozity samozřejmě všiml a svěřil mi dosud netušenou skutečnost. „Já mám taky klaustrofobii. Jednou jsem se jako dítě zašprajcnul v potrubí pod silnicí na Chudobě. Nemoh jsem tam, ani zpátky. Hrozný. Ale jak jsem v práci prolejzal ty půdy po břiše, naučil jsem se to ovládat. Neboj…“ A můj dech se zklidnil.

Podobný pocit jako tehdy v Kratochvíli, se dostavil před týdnem, kdy jsme s mužem jeli tatínka navštívit na JIP do Ústí nad Labem. Jen jsme vystoupili z vlaku, začalo romanticky chumelit a nám se tohle romantické chumelení vůbec nejevilo jako komplikace. Jenomže náš trolejbus měl půlhodinu zpoždění a sotva zvládl druhou zastávku, zašprajcnul se na úpatí kopce. A my zůstali zašprajcnutí v uličce, ze všech stran obklíčeni dalšími cestujícími. Podobně jako tehdy v divadle. U dveří se hádali tři lidé, nebylo jisté, kolik času zbývá do vyproštění… A já si představila tatínka napojeného na plicní ventilátor a už už se mě zmocňovala panická ataka, když moudrý řidič řekl, že si nás posbírá cestou, stiskl tlačítko, dveře udělaly puf a ke mně se prodral svěží zimní vzduch s vůní sněhu – jako se k tatínkovi několik dní po desetidenní operaci mozku prodralo vědomí, když mu endotracheální trubici konečně odebrali. Možná i mozek tehdy vydechl jako ty dveře. Puf. Stoupala jsem potom zasněženým parkem podél snad dvaceti v kopci zašprajcnutých trolejbusů v husté vánici téměř radostně a věřila, že když se volně dýchá, změny možné jsou. I když třeba za dlouho.

Tatínek leží téměř třetí týden upoutaný cizím systémem hadiček, bez možnosti sám se zvednout z lůžka, a já si říkám, jestli je to jako zašprajcnout se v betonovém potrubí nebo na stísněné a věcmi zaskládané půdě. Pohyb i slova se pomalu, zoufale pomalu vracejí a já doufám, že se traumatizované nervy časem zklidní a on mi to ještě poví sám.