Netušené krajiny konverzace
Vlakové kupé je někdy jako ordinace. Z člověka naproti vám se vyřine pár mililitrů bolesti a vy na to nešikovně lepíte slova, která pokládáte za hojivá. Jako z chlapce, kterého jako nemluvně vyhodili do popelnice. Nebo z muže, jehož válka na Ukrajině připravila o řadu přátel a sousedů, které jsme spolu v tom kupé oplakali.
Snad by se mohlo zdát, že tramvaje takovou intimitu neumožňují. Ale i v tramvajích bez kupé se sem tam přihodí neotřelý dialog…
Jela jsem patnáctkou z náměstí Republiky na Olšanské náměstí. Zdržela jsem se, jako ostatně obvykle kdekoliv, a teď jsem chtěla být mermomocí tam, kde jsem stále ještě nebyla, a podrážděnost začala atakovat nadhled. Ne atakovat. Podrážděnost se drápala po nadhledu, aby ho típla jako cigáro! Bolely mě nohy, jenže všechna místa byla beznadějně obsazená. Až na jedno, kde seděl jenom batoh.
„Prosim vás, můžete si ten batoh dát na stranu?“
A už jsem si to šinula na uvolněné místo. Můj dotaz byl rozkaz a nesnesl odporu. Tak tetkovsky prudérní někdy jsem.
Reakce byla obzvláště pomalá. Schoulený mladý muž svůj černý poloprázdný batoh pozvolna přesunul na klín a hlavu jakoby obezřetně vysoukal z krunýře. Díval se na mě jedním pozorným okem.
„Jaký máte číslo bot?“
Podrážděnost se zmateně rozhlížela.
„Třicet osm. Proč?“
„Co nosíte doma na nohách? Kozačky? Lodičky?“
„To ne! Bačkory. Papuče…“
„S kramflekem? Bez kramfleku?“
„Bez kramfleku…“
„S uzavřenou špičkou? S otevřenou špičkou?“
„S uzavřenou… No, voni to jsou vlastně takový plyšový medvídci. Ale na nohy.“
Pán před námi se po nás s úsměvem ohlédl. Začalo se mi to líbit. Uděláme šou. Pro tramvaj.
„Co to má bejt za zvláštní výslech, prosim vás?“
„Mě to zajímá. Jsem autista. Musim se pořád na něco ptát.“
Nehnula jsem brvou, ale odzbrojilo mě, s jakou samozřejmostí to řekl. No bodejť. Svět by byl o chlup jednodušší, kdyby se každý takhle pěkně představil. Kdyby hned řekl to podstatné.
„Kde jste je koupila?“
„Jako ty bačkory?“
Prudce kývl, jako že co mi na tom není jasný?
„U Vietnamců, myslim. Ne, počkejte. To byl spíš dárek. Od rodičů. Kdysi.“
„Kolik je vám let?“
„Na to se ptáte dámy? A kolik je vám?“
„Dvacet šest.“
„Aha. Tak to jste mladej. Mně je čtyřicet.“
Ubrala jsem si dva roky. Pán před námi se otočil a udiveně kroutil hlavou.
„Nevypadáte… Opravdu. Opravdu ne.“
Někdo mi zaklepal na rameno. Vyděšeně jsem se otočila.
„Promiňte, ale rád bych se připojil. Opravdu, nevypadáte…“
Obdařili jsme se rozpačitými úsměvy a pokračovali v cestě. Bude třeba ten dialog nějak ukončit, už jsme u Viktorie Žižkov.
„A dívku máte?“ ptám se svého milého autisty a zároveň bych si dala přes pusu. Proč posuzujeme člověka podle toho, jestli má partnera? Je to stejně nepatřičné jako ho posuzovat podle věku. A proč je tak podstatné, že na svůj věk nevypadám? Copak je čtyřicítka prašivina? A proč jenom u žen? Kolik asi bylo těm šedivým, proplešatělým pánům?
Ale otázka už byla venku a ten chlapec měl otázky evidentně rád.
„Nemam. Mně se líběj hlavně doktorky.“
Tramvaj vystoupala kopec a minula kostel svatého Prokopa, na který jsme pro tmu a samé otázky stejně neviděli. V tu chvíli se chlapec zase schoulil.
Ale schoulil se nějak moc.
Na nártu levé boty jsem ucítila pohyb. Pohyb tam a zase zpět. Přes kůži boty a látku ponožky na své kůži. Hladí mi botu!
„Co to děláte, prosim vás?“
Dole ticho. Pak nový pohyb. Noha vydechla a uvolnila se. On mi snad rozvázal tkaničku!
„Vy jste mi rozvázal tkaničku?“
Hlava se pomalu vynoří zpod sedadla.
„Jo. Můžu vás zout?“
Pohledů, které nás sledují, utěšeně přibývá. Musíme to dohrát.
„No nemůžete!“
Podrážděnost odstrkává nadhled a zas se dere neurvale kupředu. Ale možná je to jenom konvence.
„Proč ne?“ řekne to bezelstné dítě.
„No protože je zima! Nemůžu chodit po městě bosa. Nastydla bych.“
„Aha.“
„Jen mi tu tkaničku zase pěkně zavažte. Budu vystupovat.“
Publikum se pobaveně usmívá a chlapec se poslušně noří pod sedadlo.
Kontroluju, jestli je tkanička zavázaná. Je. On se ale nevzdává.
„A můžu vás aspoň pohladit po vlasech?“
Váhám, ale zdá se mi to jako dobrý kompromis. Když mě pohladí po vlasech teď v zimě, patrně nenastydnu.
„To můžete.“
Nadhled je zpět.
Tenhle dotyk na rozdíl od toho předchozího téměř necítím. Publikum taktně odvrací zrak.
Možná je to ještě neslušnější než ta tkanička.
O konci dialogu nerozhodujeme my. Rozhoduje o něm řidič tramvaje. Olšanské náměstí.
Opatrně se zvedám. Dívá se na mě oběma očima. Zpříma.
„A kdy vás budu moct zout? Já rád zouvám lidi.“
„No teď rozhodně ne. Vystupuju.“
„Já taky vystupuju.“
„No dobře. Tak na shledanou. A nechoďte za mnou!“
Vystoupí druhými dveřmi.
A já funím Sudoměřskou nahoru na domluvenou schůzku, v botách, vymaněna z pout cizích tužeb, ale otáčím se, jako by mi pořád něco chybělo. Jako bych čekala, až někdo přiběhne a radostně mě zuje.