Redaktorka literárních pořadů z Českého rozhlasu 3 – Vltava Ivana Myšková (1981) se představuje svým knižním debutem Nícení jako autorka, jež se nechává unášet rozmanitými možnostmi jazyka.

Myšková ve svém textu zprostředkovává příběh mladé dívky Hermíny, která se snaží nalézt způsob, jakým by mohla uchopit svět. Hermína je vinou vlastní naivity vyhozena z vysokoškolských studií, vrací se domů k rodičům a potkává muže, kteří se jí stanou osudnými. Všechny tyto informace se dozvídáme z vnitřního monologu hlavní hrdinky, který je čas od času přerušen dopisy, jež posílá jistému Jakubovi a  kamarádce Elvíře. Odpovědi možná Hermína dostává, ale čtenáři zůstávají skryty. Vše důležité se odehrává v Hermínině hlavě, do níž Myšková čtenáře nechává nahlížet velice detailně.

Hermína se rozhlíží kolem sebe a klade si spousty otázek ohledně mezilidských vztahů, zaběhlých konvencí a tlaku společenských očekávání; svými dotazy mnohdy zpochybňuje samotné základy fungování společnosti: „Kdo rozhodl, že tento čas je určen k snídani? Proč ho mám na ni obětovat?“ (s. 49). Tato otázka může znít zcela banálně, ale samozřejmě záleží na způsobu čtení a úhlu pohledu na svět. Máte chuť pouštět se do nekonečných přemítání o pravidlech fungování jedince ve společnosti či nesmrtelnosti chrousta? Hermína vám ráda poskytne mnoho zajímavých podnětů.

Jedním z ústředních témat knihy je komplikovaný vztah matky a dcery. Vztah, z něhož není možné utéct. O matce hovoří Hermína jako o Předobrazu, snaží se vůči ní vymezit, přijít na podstatu jejího chování... ale nakonec musí konstatovat, že po matce zdědila množství vlastností a rysů, před kterými se neschová: „To je tvůj strach – z překlepů, chyb. Proč ho mám tedy já?“ (s. 79).

V knize však nejsou nekomplikované vztahy – Hermína a rodiče, Hermína a muži. Nic nejde hladce. Rodiče dcera vnímá jako kajky, které si vytrhávají peří z hrudi, aby mohly svým potomkům vytvořit útulné teplo domova. Kajka ať se trýzní sebevíce, její jedinou starostí je blaho ptáčete, které ale paradoxně přehnanou péčí trpí: „Moje trýzeň je směšná; přemíra lásky, přemíra péče a pozornosti, přemíra dobrých úmyslů a dobrého zacházení, přemíra dobrého vychování...“ (s. 33). Skutečnost, již nelze změnit.

Text uhání překotně kupředu a je lehké se v něm ztratit, pokud čtenář poleví v pozornosti. Jeho hybatelem není příběh, ale jazyk. Hermína mnohdy užívá slova na vyšší stylistické úrovni, než je pro mluvenou řeč běžné: „Pamětliva neblahého osudu své matky“ (s. 21), vytváří okazionalismy: „Tam stačilo lehce přihnojit slepičincem (a docela jistě by stačily i mušince nebo pavučince...)“ (s. 105) a hledá přesná a ještě přesnější slova k popisu skutečnosti: „Není roztržitý či nevšímavý. Je nesouvislý. Není roztržitý. Je roztržený. Na malé kousky, které neumíme pospojovat“ (s. 21).

Ostatně, jak píše na přebalu knihy Alexandra Berková: „Text, který může zklamat polykače příběhů, ale jehož je radost číst: nejvyšší jazyková vytříbenost, kultivovanost výrazu, brilantní surfování na špici verbální vlny.“ Nícení v mnohém navazuje právě na dílo Alexandry Berkové a často k němu také odkazuje. Ať už důrazem na práci s jazykem, ale zejména tématy a obrazy (sebeničení obličeje, vztah s matkou, s muži, neschopnost realizovat nezbytné rozhodnutí, dojídání zkaženého jídla... a další a další). Jazykového mistrovství Berkové Myšková ovšem nedosahuje. Její text postrádá sílu výpovědi, naléhavost a zanícení. Ale co dnes není, může třeba být příště. Nechme se překvapit. V každém případě je Nícení zajímavý opus, který stojí za pozornost.