Dlouhé zimní večery, které zdály se být ideálními k trávení chvil nad knihou, to už je minulost. A může za to Amerika! Totiž Thomas Alva Edison a jeho elektrická žárovka. Další viníci? Nikola Tesla a jiní a jiní, a dokonce i ryze český František Křižík.

Poté co dlouhé zimní večery osvětlila elektrická žárovka, další nájezdníci, kteří se rozhodli klidné chvíle strávené nad knihou rozvrátit jako barbaři starověký Řím, na sebe nedali dlouho čekat. Rozhlas. Telefon. Televize. Počítač. Internet. Chytrý mobilní telefon s televizí a internetem. A co bary osvětlené elektrickým světlem a otevřené od setmění až do rozednění, ve kterých se pěstuje živá kultura? Co obchodní domy prodávající knihy dvacet čtyři hodin denně, obzvláště před Vánocemi? A nezapomínejme, že číst si sebrané spisy Aloise Jiráska za volantem automobilu, který vidí i potmě a hrne se prosincovým večerem, to je velmi ošidná záležitost.

Aloise Jiráska neuvádím náhodou, to bývalo to pravé čtení pro večerní zimní čas. Čtyři díly kroniky U nás, pět dílů F. L. Věka. Televizní seriál se vzmohl jen na to, že první díl F. L. Věka prostřihal televizními nůžkami a druhý díl nakousnul jako dortík. Takže například činění se císařského cenzora Amanda Berghofera, který v pátém díle F. L. Věka obydlel Nebozízek na pražském Petříně a štípal tam na protest proti rakouské byrokracii dřevo oblečen jen do trenek a stěžoval si na nedostatek hašiše v českých zemích, to je dnes jiráskovská literární lahůdka pro nemnohé gurmány, zatímco za první republiky si na ní smlsnul kdejaký chudý chalupník.

Spisy Aloise Jiráska vázané v kůži, to býval věru reprezentativní vánoční dárek. Dnes už je kůže neekologická, jako vánoční dárek ale knihy zůstaly. Desetitisíce, statisíce, miliony knih pod vánočními stromečky českých, moravských a slezských domácností, a dokonce i na etnicky problematickém Chodsku a v české enklávě na Floridě, kde tráví Vánoce ti původně čeští domorodci, kterým český způsob prosince zdá se býti poněkud nešťastným.

Co ale s knihami pod stromeček nadělenými? O Vánocích se číst nedá, to je jasné. Všichni jsou úplně vyřízení, vyflusnutí a zničení z předvánočního shonu a stresu. Takže odpočívají neboli čilují a gaučují nebo též sportovně adrenalinují, aby byli fit a fresh do nového roku. Čtení knih je však za prvé strašně namáhavé a za druhé se přitom člověk ani nezapotí, natož aby shodil kila nabraná konzumací bramborového salátu, sladkého cukroví a dvanáctileté single malt whisky.

A po Vánocích, to už se číst vůbec nedá, člověk sotva stačil nabrat sil na samomasírovací pohovce před interaktivní televizní obrazovkou nebo na sjezdovce v Alpách a u moře v Thajsku a už je tu zas každodenní dřina, problémy s parkováním a rozčilování se nad politikou, jinými slovy: krev, pot a slzy.

Ale tak ona koneckonců taková nepřečtená knížka doma v knihovně vůbec není k zahození. Je to symbol vzdělání a kultury. Tak jako symbolem Vánoc je v plynoucím zimním čase postupně adventní věnec, vánoční stromek a nakonec betlém s Ježíškem. I když dneska je to na vánočních trzích k vidění pěkně všechno pohromadě už od listopadu.

Ale ten betlém v kostele… Copak o to, tam se dá zajít, přece jenom to vypadá jinak než v digitální podobě.

A autor tohoto fejetonu remcá a remcá, což se k Vánocům vůbec nehodí, ale do kostela jde, to jo. To se mu to tam chodí, když se hlásí ke katolíkům a rád si o Vánocích čte o utrpení evangelíků v Aloisi Jiráskovi. A ty betlémy, ty betlémky. Úplně ze všech nejvíc se mi líbí ten, jehož figurky vyřezal ze dřeva výtvarník Václav Sokol. Ten betlém vypadá jako věž a koledníci ho obcházejí po spirálovitém schodišti směřujícím vzhůru. A obdivovatelé toho betléma věž obcházejí a rovněž pohlížejí vzhůru. A úplně nahoře září hvězda betlémská.

Václav Sokol jej vytvořil pro kostel v Odolena Vodě, nad betlémem se tam tyčila centrální klenba kostela a betlém stál pod ní uprostřed. Ale ještě pěknější byl ten betlém Václava Sokola, když ho jednou z kostela v Odolena Vodě vystrnadili a Vánoce strávil v rodném domku básníka Vítězslava Hálka v Dolínku, vsi, která je dnes předměstím toho městečka ve středu Čech. V rodném domku pěvce Večerních písní je společenská místnost s pecí a malá místnůstka, ve které sídlí knihovna. A světlo té knihovny svítí do dlouhých zimních večerů, světlo knih, ne elektrické žárovky. A nad světlem knih tiše pluje hvězda z Betléma.