Někomu se z Ivana Wernische líbí to, někomu zas ono, nepopiratelné je, že Ivan Wernisch měl a má více čtenářů a obdivovatelek, než je u českého básníka zvykem, a že v čase od osmdesátých let až po současnost ovlivnil zdaleka nejvíc mladých a ještě mladších autorů než kdokoliv jiný. K Ivanu Wernischovi se hlásí křehcí lyrici i underground, surrealisté i katolíci. Spoustu různých básníků Ivan Wernisch okouzlil, svým dílem především, protože básníci přece ve svém obdivu vycházejí vždy z díla, nikoliv z osobního charismatu, které je u Ivana Wernische ovšem fenomenální. Kdyby se Ivan Wernisch věnoval rockové hudbě, Paul McCartney, který je stejný ročník narození, by si neškrtnul, kdyby se Ivan Wernisch stal hercem, Harrison Ford, který je stejný ročník narození, by nenašel angažmá.

Ivan Wernisch se ale dal na poezii a dal dějinám české literaury a omdlévajícím čtenářkám z šedesátých let Zimohrádek, vrcholnou svou sbírku lyrickou, dojímající víc než Yesterday. Na počátku let devadesátých pak vydal knihu příběhů drsnějších a sakrastičtějších než Indiana Jones a zavlekl do svého Doupěte latinářů ironiky od půllitru i řehnící se mladé filozofky a ti všichni a ještě mnozí jiní si očítali Fua a Fua a Fua a mecenáše Hlávku, kteří se v nitru Doupěte nacházeli.

Byly ovšem i těžší časy, za normalizace uplynulo od vydání sbírky Loutky patnáct let, než Ivanu Wernischovi mohla vyjít další knížka, a to v osmdesátém pátém roce Beránci vlci. Překlady a překrady z Germánie a vlastní básně pokryté pokrývači z Německa, je to v té knížce tak třetina vlastních básní Ivana Wernische a dvě třetiny překladů, přičemž žádná z Wernischových básní se nehlásí k nějakému faktickému autorovi. Dnes je to titul pro fajnšmekry, tehdy se četl, byť si nad ním čtenáři a čtenářky museli lámat hlavu přes koleno.

Šíře díla je naznačena. Někteří z těch, které Ivan Wernisch ovlivnil, se postavili v zářijovém Hostu na značky a zatleskali a ještě mnozí a mnozí další by jistě zatleskali rádi. Ale přísnost a pořádek musí být, zvláště in Brünn in Mähren. Co vyšlo v Hostu, je výbor, zatímco řady obdivu jsou širší. A mnozí z obdivovatelů, na rozdíl od Ivana Wernische, budou zřejmě dějinami zapomenuti. Ale i na zapomenuté Ivan Wernisch myslel a málokterý soubor poezie je tak obsáhlý, jako jsou tři antologie z méně známých či neznámých básníků, které Ivan Wernisch uspořádal. A muselo na tu spoustu práce s antologizováním být v editorovi hodně lásky k literatuře.

A taky sranda musela být a ta u Ivana Wersniche je, a to v mnohých jeho spiscích, nemluvě o jeho trochu potměšile, trochu láskyplně se blýskajících očích.

Jak pravil František Palacký, otec národa: „Kdyby nebylo Ivana Wernische, museli bychom si ho vymyslet!“ Ano, bez něj by česká poezie nebyla tím, čím je.