Jedna z nejdelších básní sbírky se jmenuje V zahradě na horách a je zasvětitelkou do Motýlova poetického světa, v němž hraje ústřední roli pohádková až naivistická perspektiva. Jeho poezie tíhne k určitému bezčasí, jež společně s fantazijními prvky vytváří básníkovo mýtotvorné gesto. „Ve městě na horách / žil jsem mezi lháři / a lidožrouty / domy měly propadlé střechy / a vytrhaná okna / ve vzduchu stál celé léto / cihlový prach / válka už trvala tak dlouho / že na ni nikdo nemyslel / do hor o ní nedocházely zprávy / a o město / kde jsem žil v zahradním domku / ze zrezavělého plechu / neměla zájem / žádná z bojů se účastnících stran,“ (s. 62) čteme v básni, jejíž obsahová linie směřuje k zaznamenání právě onoho bezčasí a prožitků spojených s pocitem odlehlosti či oslavě bezelstnosti dětského pohledu. Ten ale lze chápat, s přihlédnutím k shrnující perspektivě a vážnému tématu, jakým je válka, i jako jistou alegorii ke grotesknímu vnímání světa. Píšícímu subjektu se v tomto „lyrickém ráji“ přesto nakonec žije docela spokojeně: „Pramenité vody je dostatek / vojenské konzervy jsou zadarmo / a na Písmo Svaté / nemají ovšem plameny nejmenší účinky.“ (s. 67) Na celou Motýlovu sbírku To by se mi líbilo lze vlastně pohlížet jako na jakýsi poetický skanzen, v němž se uchovávají lyrické dozvuky bezprostředně viděného, jež se zdárně rekonstruují z autorovy paměti.

Je to přívětivá poezie opojená obrazností, která se píše zdánlivě samovolně. Stačí jen pozorovat a plout na imaginativních vlnách: „hrnek čaje / i básně které píše jeho vůně / do krasopisného sešitu / z roztřískaného skla / všechno je zase dobré“.

Motýlova sbírka se ale těmto harmonickým polohám občas vzpírá, jazyk hrubne a stává se expresivnějším (např. báseň V archivu). Podobně jako v jeho knize Lahve z ubytovny (2000), v níž jsou vykresleny postavy setkávající se v prostřední dělnické ubytovny, nalézáme komponované mikroportréty jednotlivých lidských osudů i v aktuální knize: „V tramvaji 5.13 / na svých místech pořád stejných / já / cikán v černozelených montérkách / každý den čerstvě vypraných a navoněných / a mladé uzbecké ženy / dorozumívající se rusky / a podle počasí a posedle / buď zavírající nebo otevírající okna.“ (s. 84) Motýl v těchto polohách klade vůči okouzlení světem mírný odpor. Z veršů je možná cítit špetka demystifikace, která cílí k tomu, že se popisované situace stávají absurdními a groteskními. Pro sbírku jako celek ale tento rys není stěžejní. Jak už bylo řečeno, mnohem významnější je shoda s oním okouzlením viděného.

Daleko častější jsou tak pro Motýla znovu – stejně jako ve sbírkách Jazykem Haldy (1993) a Černá pěna (1995) zasazených do Ostravy – typické explicitní konkretizace vybraných míst, jimiž básník, resp. chodec prochází. Ve sbírce To by se mi líbilo je ústředním toposem Praha, jejíž lokality (Žofín, Karlín, Břevnov, Malvazinky, Radlice) se stávají díky autorovým sugestivním až pábitelským vhledům doslova kouzelnými místy: „V létě na Žofíně / voda plyne / loďky ještě spí / všichni svatí / vkládají ruce z Hradu / na Prahu / rajským plynem / voní červenec / Žofín zalyká se vedrem / a klarinet je štěbenec.“ (s. 22) Posvátnost těchto „městských impresí“ ožívá i díky frekventovaným náboženským motivům, které jsou pro básníka možnými ochraniteli jeho nevšedního mikrosvěta. Praha se pod Motýlovou melancholickou optikou mění v nezaměnitelně snové a mytické místo. Básník tím Praze vzdává hold, možná i po vzoru Ivana Blatného, který tak v podobně láskyplných intencích činil Brnu ve svých Melancholických procházkách. Za Motýlovu inspiraci lze rovněž považovat básnění Ivana Wernische, a to především v básni Hrušky, kde využívá obdobně jako Wernisch rozšiřující se náhled od jednotlivosti k celistvému, sevřenému tvaru celkové události: „zralé / sladké / hrušky / v keramické misce / s mřížkou / léto / v něm zahrada.“ (s. 80)

Jak už bylo řečeno v úvodu, autor i v této knize čerpá z pro něj důvěrně známé poetiky. Kniha To by se mi líbilo nijak nevybočuje z Motýlových předešlých sbírek, což ale není výtka. Básník v té aktuální zkrátka vsadil na jistotu. Kráčí po předem vyšlapaných cestách, v nichž se „půllitrem o půllitr / na lavičce pod klášterem ťuká“. (s. 28) Svět se pod jeho lyrickým hledím zdá být ještě v pořádku. Občas je to ale přeci jen také svět, který je „líbezností viděného“ až ukolébaný do sterilní předvídatelnosti. Stále dokola se cyklící imaginativní pobídky se časem stávají jednotvárnými, omšelými, bez zápalné jiskry ozvláštnění.

Sbírce by navíc prospěla lepší redakce, jež by z ní učinila komplexnější a ucelenější literární dílo. Nebylo by na škodu některé básně vyjmout, především ty, které způsobují až stereotypní cykličnost popisující stále dokola již zmíněná témata (procházky Prahou, líbeznost viděného atd.). Tím, že se tato témata produktivně nerozvíjejí, se z Motýlových veršů leckdy stává pouhé sebestylizační gesto, jakési básnické cvičení generující poetický verbalismus. Je ostatně k zamyšlení, zda nakladatelství Malvern svou editorskou práci provádí v sekci poezie pečlivě. Na danou problematiku jsem před nedávnem upozorňoval v kulturním čtrnáctideníku A2 (11/2020, 12/2020) v recenzích sbírek Dominika Obruči (Když jsem byl člověkem) a Miroslava Fišmeistera (See Emily Play, Tvar slunce).