Ano, je to poněkud komplikované, jako všechno o Velikonocích i před nimi. Palmovými ratolestmi mával špalír lidí Ježíšovi, když přijížděl do Jeruzaléma na vypůjčeném oslátku, když mu zbývalo, což mávající netušili, už jen pár dnů pozemského života, na Velký pátek byl ukřižován.

A tak Květná neděle nezahajuje radostné slavnosti jara, ale předvelikonoční pašijový týden, který byl a je tradičně zasvěcen rozjímání nad nastávajícím umučením a vzkříšením Ježíše Krista. Ale co naše vlastní životy? Jak bychom se na ně dívali, kdybychom věděli, že nám z nich zbývá posledních pět dnů? Před Velikonocemi máme jistě vhodnou příležitost i k tomuto zamyšlení.

Nebudeme to však my, kdo bude posuzovat naše činy, až zemřeme. Budeme váženi, to, co jsme učinili, bude spočteno. A kdo z nás může říci a být si tím jistý, že v jeho životě to dobré převažovalo, kdo může bez jakýchkoliv obav směle zaklepat na nebeskou bránu? Je tu ovšem nekonečná a nezměřitelná Boží milost, můžeme na ni ale lehkověrně a fanfarónsky spoléhat?

Jak budou měřeny a počítány činy literátů, které spočívají v popisování papíru či ťukání do klávesnice? Padesát ťuknutí a je tu báseň. Nejspíš víc nehmotná než hmotná, z lidí jí rozumí málokdo. A vztah církví po celém světě je k nejen k básni, ale i k mnohem uchopitelnější próze po tisíciletí vlažný, v tom lepším případě.

Jakého soudu se dostane vytištěným knihám, jak budou poměřovány rukopisy, které četl jen sám jejich autor a vševědoucí soudce na nebesích? Bude brána v úvahu jejich hodnota estetická, nebo bude pominuta? Bude důležité jen to, jaký byl vztah napsaných textů k Bohu? Nikoliv prvoplánový, vypsaný písmeny, ale ten, který je „pod textem“? Jaké bude měřítko? Vždyť cosi jako „vnitřní záře“ je pravděpodobně stejné u kostrbatě se vyjadřujícího farníka, který si na Květnou neděli představí špalír lidí před branou Jeruzaléma a napíše „palem listy, Kristus je čistý, jede na oslíku, vzdáváme mu díků“, jako u autora Božské komedie nebo Romea a Julie.

A co sloupky na iLiteratuře? Budou shledány kamenem, který stavitelé zavrhli, ale který se stal kamenem úhelným? Anebo budou shledány kamenem, který stavitelé zavrhli?

Jak to bude s literaturou obecně? Vyslovila to, co měla, a mělo to smysl v porovnání s tím, „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo?“

Bude literatura „posvěcenou ratolestí“? Můžeme se ptát, na Květnou neděli, při níž jsou květy kočiček symbolem nového začátku, nového života, na počátku týdne, ve kterém je v pátek vztyčen kříž na Golgotě a v noci na neděli nalezen prázdný hrob toho, který překonal smrt.