Je pravděpodobné, že prvním místem v Čechách, kde se dozvěděli o „Dušičkách“, byl benediktinský klášter na Břevnově. Tento svátek do náruče katolické církve vložil opat Odilo, působící v tehdy duchovně i společensky vlivném klášteře Cluny ve Francii. A tichou poštou od kláštera ke klášteru, od benediktina k benediktinovi… On totiž svatý Vojtěch, který břevnovský klášter v roce 993 založil, v Itálii vstoupil k benediktinům a pak zase z řádu vystoupil, byl to biskup z Prahy, tak si to mohl dovolit.

V Itálii byl svatý Vojtěch na sklonku 10. století dokonce dvakrát, takže ho můžeme nepochybně považovat za prvního veřejnosti známého českého turistu. A kromě toho se znal osobně nejen s kdejakým Přemyslovcem, ale i s vysokými činiteli germánskými a taliánskými, včetně frankofonních clunyjských opatů, kteří pravidelně dojížděli na štědrými granty zaopatřené konference do Vatikánu, kde už na ně svatý Vojtěch čekal u chlebíčků a minerálky.

Svatý Vojtěch zemřel o rok dříve, než byly Dušičky opatem Odilonem zkusmo zavedeny tam, kde je smělý Francouz zavést mohl. Ale rok sem, rok tam, dozajista nebyly nitky, navázané mezi břevnovským klášterem, nacházejícím se v hlubokých lesích Východu, a pověstnou západní Evropou, Vojtěchovou smrtí naráz zpřetrhány.

Za dob svatého Vojtěcha se Břevnov nacházel na venkově, dnes je v centru Prahy, ač stojí po více než tisíc let na stejném místě. Na hřbitov nad klášterem chodívám na Dušičky pravidelně. Místo je to malebné, a pokud jde o literaturu, pochovaných literátů, jejichž dílo doposud čas nepohřbil, je tu povícero. Letos na jaře uplynulo dvacet let od smrti jednoho z nich, básníka Ivana Diviše. Jeho hrob najdete, pokud byste k němu chtěli zavítat, poměrně snadno. Je v horní části hřbitova, směrem do velmi mírného kopečku je to pár metrů od monumentálně se do výše tyčící novogotické hrobky, jediné, která se na břevnovském pohřebišti nachází. Náhrobek Ivana Diviše je moderní sochařské dílo z rukou Jana Koblasy a není možné ho přehlédnout. Malá nápověda: vysloužil si přezdívku „skokanský můstek“. I když, pravda, hrobů je tu jako na hřbitově a hledej, smrtelníku.

K „Dušičkám“ patří modlitba za mrtvé a tichá vzpomínka. Ivan Diviš ovšem byl pravým opakem básníka a člověka pokorného a tichého. Jeho poezie je plná vzdoru, lamentací, zuřivých vzplanutí, hlasitého úpění. Ale jak řekl Tomáš Halík v kázání při rekviem za Ivana Diviše:
„… předstupoval před nás nahý, ukazoval nám svoje i naše rány, mokvající rozšklebené rány našeho století – ano, byl to obtížný člověk! Nebyl lehký sobě ani druhým, neměl to lehké s Bohem. Můžeme se domýšlet, že ani Bůh to neměl lehké s ním. Smíme se domýšlet, že ho Bůh jistě lehkým neshledal…“

P. S. www.mapy.hrbitovy