A zatímco z Vánoc, které se sice jako svátek zachovaly, ale křesťanský obsah z nich pro většinu lidí zmizel či spíše jim ho nikdo v linii tradice ani nepředal, jistá úcta k mrtvým i v zemi takřka křišťálově světské stále trvá. A na hřbitovy o Dušičkách ještě stále chodí celé rodiny ve vícegeneračním složení: vnoučata, manažeři, prarodiče ve starobním důchodu.

Společnost, která žije přítomným okamžikem, se smrtí pokud možno nezabývá. Smrt a umírání, které jí předchází, jsou odsunuty do speciálních ústavů, které se o všechno v tichosti postarají, a občané mají „klid na práci“ a mohou „makat“. Za vymakané peníze si pak mohou jednak pořizovat předměty krátkodobé spotřeby, jednak mohou celá léta splácet hypotéky či v ideálním případě mohou před již splacenými nemovitostmi sekat trávu, která jistojistě každé jaro znova vyrazí do útoku. Smrt je zavřená v ústavu a o tom, co bude po smrti, už uvažuje vůbec málokdo nebo si to alespoň nechce přiznat. A na zlé sny a špatné psychické stavy je tu přece správné dávkování medikamentů. Smrt, ta je vlastně jen chybou lékařů.

Na Dušičky, u hrobu zemřelých, na kterém jejich příbuzní zapalují svíčky, mnohým dochází – alespoň pro tu chvíli –, že to s tím životem právě jen pro přítomný okamžik možná bude trochu jinak. Stačí ale vyjít za bránu hřbitova a s rodinou usednout v blízké restauraci k hamburgru a všechno je zase v pořádku a jak má být. Mrtví jsou uschováni na hřbitově, který už za reforem císaře Josefa II. opustil město a svou každodenní přítomnost ve všedním životě. Už více než dvě stě let není kostel místem, kde je člověk pokřtěn, kde má svatbu, kde jsou pokřtěny a mají svatbu jeho děti a u nějž je nakonec i pohřben.

Ano, to bylo dávno, pradávno, to bylo dřív, teď je svět jiný. Jen trocha dušičkového světla na hřbitovech zůstala.

Jedním z nedávno pohřbených, který v rakvi na pražských Olšanských hřbitovech strávil své první Dušičky, je básník Pavel Řezníček (1942–2018). Na Olšanské hřbitovy rád chodil a vztahuje se k nim několik jeho básní, a to z jeho básní nejlepších. Fascinace Pavla Řezníčka smrtí byla celoživotní, čehož by si v jeho díle slepý nevšiml a při hovoru s ním by to hluchý neslyšel. Před majestátem smrti se Řezníčkův proslulý třeskutý humor ale zastavoval a básník nezvykle zvážněl. Nyní už ví, co nevíme my, totiž jak to tam na druhém břehu vypadá. A jaký je tam osud všech věrných surrealistů.

Pro mne bylo dílo Pavla Řezníčka jedním z určujících setkání, které ovlivnilo moji tvorbu. A teď před Dušičkami se mi vracejí vzpomínky na setkání s Mistrem, kterým jeho smrt jediným úderem obrousila všechny hrany. A těmi vzpomínkami prolíná se v říjnu navršený rov na Olšanských hřbitovech a věnce se stuhami na něm. Pavel Řezníček, pokud vím ze zpráv z druhé ruky, jelikož v posledním roce před smrtí se odmítl s kýmkoliv z literátů stýkat, umíral nesmířen a s pocitem, že mu česká literatura a česká společnost hodně dluží. Což tak bylo a je, v tom měl naprostou pravdu. Snad našel smíření tam, kam my živí nedohlédneme.

Jsou právě Dušičky. Ne nadarmo se to slovo rýmuje se slovem svíčky. Zapálit plamínek světla na hrobě, to určitě může udělat každý z nás. S nadějí, že to světélko zabliká na cestu zesnulým v krajině smrti, která líčena bývá jako temná.