Nevzpomínky Ivana Wernische
Vrací se Ivan Wernisch ve svých vzpomínkách? Jsou to vzpomínky, nebo nejsou? Kdo vzpomínal a kdo vzpomínky zapsal? Pro koho? Když Petr Motýl píše o tom pravém a jediném mistru z Malvazinek, otázky se jen hrnou. Chcete znát odpovědi? Možná se jich dočkáte v následujícím textu.
S žánrovým zařazením bývá často kříž. Například když píšete životopis jako román. Vznikne tedy biografický román. Co když ale román pracuje navíc s autobiografií?! Nebo nepracuje? Je vůbec důležité, kdo příběh vypravuje? Co teprve, když román má zároveň mnoho společného s rozhovorem a vytváří panoramatický rozhled po historii českých zemí a kultuře 20. století? A vlastně je v něm i dost z poezie. A bohatě se v něm cituje z jiných knih. Jak na podobnou knihu psát recenzi, aby ji mohl číst každý a pochopil ji? Ale rozpaky stranou! Tato recenze je o románu, možná románu-řece, jak o svém výtvoru mluví sám vypravěč (s. 122). A už se nám žánrová zpřesnění začínají hromadit, už nás řeka unáší. Tak už to zkrátka v literatuře chodí, chtělo by se jednomu říct. Snažit se ještě odpovědět, kde je v románu pravda, a kde není, rovná se skoku po hlavě do silného proudu. Nechme otázku pravdivosti spát…
Kromě poezie píše Petr Motýl (nar. 1964; pro více informací o jeho básnickém díle mohou čtenáři sáhnout po recenzi sbírky Mikádo, kterou jsme na iLiteratuře publikovali nedávno) také prózu a je rovněž autorem několika překladů z polštiny. Nyní vychází kniha o jeho velkém příteli a básnickém vzoru: Život a dílo básníka Ivana Wernische (2024) – podobnost názvu se sbírkou Josefa Hory zdá se být čistě záměrná. Kdoví! Naučme se ale nespoléhat na náhody, neboť náhodou je v této knize máloco.
„A ty, Petře, si koukej víc vymýšlet.“
Petr Motýl knihu pojal jako velké vyprávění o velkém básníkovi generace, jež do literatury vstoupila na počátku šedesátých let. 20. století: Ivanu Wernischovi. V něm připravil čtenářkám a čtenářům chvíle úsměvné i rozpačité, vtipné, hořké i plné pochybností – se svými čtenáři si Motýl hraje stejně rád jako s vyprávěním, na mnoha rovinách: jazykové, syžetové, rovině postav a vypravěče i rovině vyprávěných událostí. Už jen proto není kniha rozhodně šlápnutím vedle, spíše naopak: pro čtenáře všeho druhu bude jistě velmi čtivá a zábavná. Vyprávění má spád, který nenarušují, ba naopak vtipně doplňují citace z knih samotného básníka i z jiných děl české a světové literatury. Mnohé z nich lze dobře rozpoznat, u některých může být určení autora velmi obtížné a čtenáři se jen zřídka dozvědí, odkud citace pocházejí. Většinou zůstane jen u těšení. Či snad u Těšení? Jak o Životě a díle básníka Ivana Wernische psát? Třeba stejně hravě? Ačkoliv to asi nepůjde zrovna „hravě“. Snad si knihu nakonec budete muset i přečíst, abyste pochopili…
Čtenář musí při čtení neustále oscilovat mezi částmi líčícími události, které se staly, a pojednávajícími o osobnostech, které žily, a těmi, jež jsou – jako ve správném postmoderním románu (pokud to ještě postmoderna je) – čistě fiktivní, nebo možná čistě fiktivní. Za tuto nejistotu vděčí (vděčný) čtenář rovněž velmi nejistému vypravěči. Vypravěč totiž není vševědoucí a ani vše nevědoucí, nýbrž ne vše vědoucí. Či možná pochybující, ale přesto vyprávějící a v pochybnosti vedoucí. Navíc ani není sám. Kromě ne úplně vše vědoucího vypravěče Petra občas promluví také sama hlavní postava: Ivan Wernisch. I když možná nepromlouvá, ale je promlouvána: „‚A ty, Petře, si koukej víc vymýšlet. Ty píšeš samou pravdu, anebo píšeš, jak to doopravdy bylo. Vymýšlej si!‘ ‚Jak to doopravdy bylo? To už jsi přece napsal ty, Ivane.‘“ (s. 195–196) Děje se tak často, když hlavní hrdina zapomene, že je hlavním hrdinou, a vystupuje se svými názory. Nebo také nevystupuje: „‚Co myslíš, Ivane?‘ ‚Já jsem tady ve třetí osobě.‘“ (s. 107)
Jak celá kniha vznikla, zůstane pro čtenáře tajemstvím. Napsal Petr Motýl knihu sám pouze z toho, co o Ivanu Wernischovi věděl a co mu o sobě prozradil? Anebo spolu seděli v zimohrádku na Malvazinkách a psali knihu společně? Ať tak, či onak, nás to přece vůbec trápit nemusí, vždyť máme něco jako pojem fikčního světa, který nás podobného tázání zbavuje. A navíc, my zde nevedeme výslech: „‚Nás nezajímá, jak to bylo! Řekni nám pravdu!‘ ‚Nás nezajímá pravda! Řekni nám, jak to bylo!‘“ (s. 109) Ale stejně…
Duchové, sršni a V. I. Lenin
Vypravěč Petr, stále deklarující, že je tím, kdo „jen“ zapisuje, nás seznamuje se zaručeně subjektivním, neúplným a z druhé ruky – či spíše z tlačítka klávesnice – podaným líčením života hlavního hrdiny, trojjediného Ivana Wernische, Ivana W., IW a jeho protloukáním se životem. Postupně zjišťujeme, kdo IW byl, že rád četl a moc rád škrtal sirkami v bytě, že chtěl být malířem, ale skončil, promiňte, začal jako básník, dozvídáme se, jak nesnadné bylo těsně po válce vyrůstat, měl-li někdo německé předky, a co vše se mohlo stát již zavedenému básníkovi. Třeba jaké důsledky mohlo mít, když malý kluk překročil státní hranici. Nebo jaké výhody plynuly z toho, že jste znali někoho významného (v tomto směru se dnes nic nezměnilo).
Nešlo by o správný román, kdyby se v něm neobjevily také ženy. A o ženách Ivana Wernische se dozvíme vskutku mnohé. Tedy, nic konkrétního, ale vícekrát opakovaný výrok „ženy, ty se Ivana Wernische něco natrápily“ mluví za vše. Aspoň zbývá více místa pro mystičnost. Nejde o fantastický román, ale fantastického se v něm objevuje dost. Kupříkladu v pražské Loretě straší démoni a duchové – dokonce zapalují hlídače! –, hlavního hrdinu na Kypru málem připraví o život mytický sršeň přezdívaný zambur a V. I. Lenin, již třicet let balzamovaný, vstává a věští budoucnost.
Největší pozornost román věnuje takřka výlučně hlavní postavě, trojjedinému Ivanovi; na chvíli odskočí sem, posléze zase tam, aby bylo vysvětleno (občas spíš ještě více zastřeno) vše podstatné. Z hlediska času se nejdelší úsek věnuje obdobím poúnorového Československa, šedesátých let a normalizace. Jednoznačně proto, že hrdina v této době prožil nejdelší část svého života. A nejspíš se doba také táhla, ačkoli i tak letěla. Jak jen letěla! Jako když někam letí nebe a vy se ptáte, kam. Tak nějak uletěla i léta (léta, létat) hlavního hrdiny, takže „[…] do hospody Na vinici už Ivan Wernisch nechodí. Ani těch pár kroků ne.“ (s. 293)
O Motýlově románu s postavou dočista nevymyšlenou by bylo možné napsat ještě mnohé. Zkoumat podoby a povahy vypravěčů, roli hlavní postavy a podobně, ale nechceme z toho dělat vědu. Motýl ani Wernisch ji stejně nemají moc rádi: „Já literární vědě tak jako tak nevěřím vůbec nic.“ (s. 198)
Na závěr nutno dodat, že kromě výpovědi o hlavní postavě, Ivanu Wernischovi, je kniha podstatnou výpovědí také o vypravěči/autorovi samotném, o jeho vztahu k Ivanu W., ke světu a literatuře. Vzpomínky nikdy neodhalí pravdu, ale rozhodně nám řeknou, jak to bylo. A možná proto je tato kniha nevzpomínek IW tak čtivá.
Ještě něco k povzdechnutí
V knize se setkáváme s častými povzdechy nad plynutím času, nad nesnázemi života, nad trápením se ženami, nad tím, že básníci už dnes nejsou vážení a poezii už skoro nikdo nečte. A nikdo že nic nečte. A ani studenti literatury nečtou, natož studenti jiných oborů, posteskávají si vypravěč s hlavním hrdinou. Pravda! Pravda?
Postupné upadání kultury a vzdělanosti ale není jediným důvodem k povzdechnutí. Ač neexistuje kniha, v níž by nebylo možné nenalézt chybu, od určitého množství musíme konstatovat, že chyb je v textu nějak moc. V Životě a díle Ivana Wernische jsou chyby velmi časté, což zážitek z četby nesmírně ruší. Tolik chybných či chybějících koncovek: „Byl to dva hrozné roky.“ (s. 75), „Ona bylo o jedenáct let starší než já […]“ (s. 136), takzvaných překliků: „O oni si taky nahlas krkli […]“ (s. 35), „milé čtenářky a čtenářky“ (s. 46), „Źe jsem se s těmi překlady z němčiny trefil […]“ (s. 379), tolik chybějících zájmen a předložek: „Byly pohádky z ELKu s ilustracemi od Strnadela.“ (s. 57), „A tak až konce své školní docházky […]“ (s. 121), tolik přehozených slov, chybných větných konstrukcí: „ve čtyřicátém šestém roce chtěl nenápadně prodat libockou sodovkárnu, o níž se tvářil, že mu vlastně nepatří“ (s. 59) a zapomenutých přepisů: „A rád a často listoval trojdílnými Dějinami malířství od Richarda Muthera, které se rovněž nacházely na otčímově knihovní poličce jeho otčíma Vladimíra Jančara v domě z tvárnic na vyšebrodském Hrudkově.“ (s. 120), dokonce chyby gramatické: „Němcům se byty vyvlastňovali.“ (s. 54) a přehozená slova v citátu (která v originále takto nejsou): „když poslední vagon zmizel do deštivého dne, déšť mi se mísil ve tváři se slzami“ (s. 116), tolik povzdechů nad tím, že už je tam zase něco špatně, až je z toho jednomu smutno. Ona neexistuje jen autorská slepota, ale i korektorská…
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.