Období následující po roce 1989 mnoho lidí stále ještě považuje za současnost, přestože sametová revoluce a následující události jsou od okamžiku psaní tohoto textu vzdálené již více než třicet let a odstup každým dnem roste. Pamětníci let devadesátých a nultých nicméně představují drtivou většinu populace, a proto tuto dobu není lehké definitivně odsunout do historie, zejména pokud historická věda z řady praktických důvodů za předmět svého bádání pokládá události staré minimálně právě zhruba třicet let. Tato „ještě ne historie, už ne současnost“ přitom představuje období, kdy česká (a ještě československá) společnost prošla zásadními politickými, ekonomickými, technologickými a dalšími změnami. Na chronologickou, poučnou i vzpomínkovou cestu touto dosud odborně nezmapovanou dějinnou krajinou zve ve své nejnovější prozaické knize Bohemiana 1988–2019 aneb v srdci lehký žal na rtech sprostý smích básník, prozaik, dramatik a překladatel Petr Motýl (*1964), čtenářům iLiteratury známý také jako jeden z autorů pravidelných pátečních sloupků.

Motýl zvolil formu letopisu, postupuje striktně chronologicky rok po roce, přičemž, jak název knihy napovídá, začíná rokem 1988 a končí rokem loňským. Jednou z posledních událostí, které uvádí, je samotné vydání knihy, čímž do celého svého dějinného přehledu zapojuje sám sebe i čtenáře. Do tohoto přehledu zařadil události závažné, o jejichž dějinném významu nelze diskutovat, události, které se z obecného povědomí pomalu vytrácejí, i události významu nejvýše regionálního či zcela marginálního. To vše spolu s měnícími se trendy v životě české společnosti vytváří koláž, v níž snad každý čtenář rozpozná atmosféru, ve které posledních třicet let žil. Motýl klade do působivého kontrastu změny náhlé a změny postupné, ekonomiku, politiku a sport, výroky pronesené vážně i s nadsázkou, výroky parodované i s úctou opakované, kriminální kauzy, přírodní katastrofy i změny ve zvyklostech osobní hygieny, kultovní televizní pořady i celebrity, které už dávno skončily na smetišti neúprosných dějin („Ptáte se, co to bylo za lidi? Slavní své doby“). Občas autor popustí uzdu fantazii, skutečným osobnostem upraví jméno nebo si rovnou domyslí k některým událostem důsledky, ke kterým ve skutečnosti nedošlo a nejspíše ani nedojde. Podobně pozorný čtenář odhalí několik glosovaných událostí, jejichž datace je přinejmenším diskutabilní; ale kterému pamětníkovi je možné bez výhrad všechno věřit? A na závěr roku s železnou pravidelností přicházejí Vánoce, u nichž autor nejčastěji řeší, zda se toho či onoho roku národu splnil známý sen o Vánocích bílých.

Jistě by bylo možné přinést výčet událostí a fenoménů, které Motýl do knihy nezahrnul, to by však byla práce jednak zdlouhavá, jednak založená na posouzení navýsost individuálním a v neposlední řadě i zbytečná – autor si neklade nárok na úplnost, jeho cílem není předložit historickou, politologickou ani jakoukoliv jinou vědeckou analýzu posledních třiceti let. Jako básník a prozaik není na rozdíl od odborníků z řad vědců spoután závazným kánonem ani povinností dostát závazkům a očekáváním na svou práci kladeným, má úplnou tvůrčí volnost a vybírá si ta témata, která sám uzná za vhodná. Píše o výsledcích mysliveckých honů a hospodských turnajů v šipkách se stejnou poetikou a pečlivostí, s jakou připomíná ochotu vrcholných politiků schvalovat zákony „s Marťany“ nebo jejich náklonnost k perům určeným k podepisování státnických dokumentů. Je těžké odpovědět na otázku, zda se nějaké tematice cíleně vyhýbá, ale při bližším pohledu si pozorný čtenář všimne, že se autor nezmiňuje o smrti, tedy o úmrtí známých osobností, zejména těch z oblasti politiky.

Na rozdíl od středověkých, často anonymních autorů letopisů, kteří striktně udržovali neosobní styl, neváhá Motýl použít ironii a sarkasmus, zároveň se zdržuje černobílého hodnocení dobré – špatné. Pochopitelně není možné očekávat, že každý odstavec bude sám o sobě představovat onu nakladatelem avizovanou vtipnou glosu, byť některé pasáže v tomto ohledu obstojí. Ve výsledné mozaice, kterou si pozorný čtenář napříč jednotlivými roky poskládá dohromady, však probleskává autorův ironický humor zcela jasně. Zážitek z četby zpestří i slovní hříčky a další vynalézavé formulace, které každý rok obohacují ať už formou, či významově. Jeden rok je tak proložen výrazy odkazujícími k židovské kultuře, jiný v každém odstavci obsahuje zastřenější či otevřenější erotickou narážku, jindy autor jednotlivé odstavce charakterizuje citáty z děl Bohumila Hrabala nebo je prošpikovává zdrobnělinami, odkazy na houby či psy. Pokoušet se hledat objektivní zdůvodnění, proč autor pro určitý rok zvolil právě latinské citáty nebo palindromy, patrně nemá smysl a je otázka, zda by svou volbu nějak dokázal vysvětlit sám. Pro požitek z četby je ale rozhodně lepší se těmito otázkami nezatěžovat a obdivovat autorovu hru se slovy, přidávající četbě nový, ne zcela obvyklý rozměr.

Ohlédnutí za dvěma posledními roky totality a následujícími třiceti lety života ve svobodě, která ovšem zdaleka ne každému splnila jeho očekávání, vede autora ke konstatování, že naděje je lidem stále třeba. Na tom se během posledních dekád nic nezměnilo, stejně jako na odvěkém dilematu volby mezi jistotami v nesvobodě nebo nejistotami ve svobodě. Odpovědět si musí každý čtenář sám, a kdyby pod tíhou volby potřeboval duchovní útěchu, nemusí si zoufat: „… my v Čechách přece víme, jak vypadá Ježíšek – stačí zajít v Praze do jednoho malostranského kostela“.