Středověká společnost vyznávala zcela jiný hodnotový žebříček, než jaký dnes pokládáme za samozřejmý my. Hlavní rozdíly spočívaly v pevně daném určení role každého jedince, vycházejícím z jeho stavovské příslušnosti a pohlaví. Toto uspořádání, jen málokdy tolerující odchylku, se projevovalo nejen uzavíráním předem domluvených sňatků či svázaností s rodným krajem, za jehož hranice se běžně vydával jen málokdo, ale také odlišným postihem za vraždu či ublížení na zdraví, závisejícím na sociálním postavení pachatele i jeho oběti. Právě poslední jmenovaný příklad si pro jeho názornost oblíbili mnozí spisovatelé románů, jejichž děj se ve středověku odehrává, ať už jde o autory ryzích detektivek (Vlastimil Vondruška, František Kalenda, Pavel Hrdlička), nebo o autory historických románů, v nichž kriminální zápletka hraje jen vedlejší roli (Josef Žemlička: Zpověď Kukaty). Proto jen málokoho překvapí, že tento motiv využil ve své nejnovější knize Příběh pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky také Petr Motýl (nar. 1964), prozaik a básník střídající ve své tvorbě tolik žánrů a stylů, že jej není snadné zařadit do žádné škatulky. V zásadě totéž lze říci i o recenzované knize, jejíž děj se odehrává v neklidném období posledních let vlády dynastie Přemyslovců, mocenských sporů po smrti posledního z nich a prvních let vlády Lucemburků, v podhůří Šumavy poblíž Sušice a Kašperských Hor.

Jak název knihy napovídá, jedná se o vylíčení životaběhu chudého rytíře Vítka, přítele spravedlivých a ochránce utlačovaných, kterému je dopřáno založit rodinu, musí však čelit intrikám nepřátel, jichž má i rytíř sídlící na tvrzi ztracené v šumavském podhůří více než dost. V budování otcova díla posléze pokračuje dcera Anežka, na kterou rovněž číhá několik démonů z minulosti, k jejichž přemožení bude potřebovat více než svůj důvtip a sílu nápadníka ze sousedství. Spolehlivou oporou rytíře Vítka i jeho dcery je věrný sluha Vávra, vždy připravený se za svého pána bít, přispět k obveselení válečnickou historkou a spořádat libovolné množství jídla i pití. Pochopitelně všechny tři schopnosti v knize využije, aby spravedlnost zvítězila a panu Vítkovi i jeho dceři se navzdory všem těžkostem a ztrátám dostalo zadostiučinění. S poetičností sobě vlastní přizpůsobuje Motýl postavám i jazyk textu: v pasážích týkajících se pana Vítka a jeho rodiny napodobuje vznešený styl dávných kronik, části, v nichž hraje hlavní roli sluha Vávra, naopak připomínají lidová vyprávění, sám Vávra se pak svou mluvou v nejednom ohledu podobá vůbec nejznámější české literární postavě, Švejkovi, s nímž Vávru pojí i schopnost zklidnit svou výmluvností vyhrocenou situaci. Vlastním jazykem se vyjadřuje i Anežčina dcera, která mimo rámec hlavního příběhu vypráví rodové vzpomínky svým pravnoučatům.

Podobně jako se střídají časové roviny a místa vyprávění, prolínají se i žánry textu – zpočátku se zdá, že půjde o sbírku jednotlivých příběhů, které spolu souvisí jen volně a stylově stojí někde mezi pohádkami, pověstmi a ruskými bylinami, postupně se však text stává kompaktnějším, až nakonec před sebou vidíme jednu dějovou linii, byť notně zamotanou. Vedle inspirace Vančurovou Marketou Lazarovou, Zbraslavskou kronikou Petra Žitavského a pohádkami Henriho Pourrata, přiznané i na obálce knihy, textem jasně prosvítají i motivy staroseverské, zatímco popisy přírody a s ní souvisejícího koloběhu venkovského života na Šumavě připomínají dílo Karla Klostermanna. Součástí děje jsou i motivy nadpřirozené, které hrály v životě středověkého člověka mnohem větší roli než v dnešní době, autor jich ovšem užívá střídmě a nesklouzává do žánru fantasy. Ačkoli nechybí ani prvky dobrodružného románu, je autor úsporný i při líčení bojových scén, bez nichž by se životopis rytíře obešel jen těžko, spíše v těchto pasážích klade důraz na psychologii postav a myšlenky, které se jim ve chvílích boje honí hlavou, konkrétní seky mečem a údery sukovicí ponechává na čtenářově představivosti. Podobný princip mimochodem platí i pro scény sexuální.

Při inspiraci konkrétním žánrem či přímo dílem může být někdy nesnadné nepadnout za oběť Scylle napodobeniny či Charybdě parodie, Motýl však po této pověstné zlaté střední stezce prochází bravurně a ještě u toho zvládá na čtenáře pomrkávat, třeba narážkami na kvalitu jiného než českého piva. Na mnoha místech čtenáře přímo rozesměje opisnými formulacemi, pronášenými s vážnou tváří zasloužilého kronikáře, i jadrnými urážkami z úst rozhořčeného Vávry či prachsprostých lupičů. Zároveň ale umí čtenáře i rozechvět a hlavně mu před očima vymalovat obraz namáhavého života na středověkém venkově, dost těžkého i bez zásahů zlých lidí. Těch se v knize vyskytne více než dost – Motýl rozhodně nezapře inspiraci pohádkami s dobrým koncem, a to nejen v jasné polarizaci postav. Ona předvídatelnost je snad to jediné, co se Příběhu pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky dá vytknout; nepočítáme-li, že se autor v samém závěru knihy vrhne na mísu lívanců a čtenáře nechá vstřebávat dojmy z knihy o hladu.