Poprvé Ivan Motýl výrazněji zasáhl do české beletrie v roce 2009, kdy jemu a Janu Balabánovi nakladatelství Větrné mlýny vydalo knižně drama Bezruč?!. O čtyři roky později sestavil antologii ostravské poezie a poezie o Ostravě nazvanou Briketa (Větrné mlýny, 2013). Nyní konečně vyšel jeho oficiální (pomineme-li básnickou knihu z roku 1991 Zloděj ve sklenici, kterou vydal vlastním nákladem) básnický debut. Ten je specifický v tom smyslu, že samotné verše jsou vůbec poprvé v současné české poezii převedeny do komiksové podoby. Na finální podobě sbírky se totiž výrazně podílel grafik a typograf Jan Čumlivski z pražské UMPRUM a sochař Petr Szyroki, který byl autorem všech kreseb. Ty jsou vytvořeny z expresivně nahnědlých (jakoby narezlých) tahů, do kterých jsou vyryty tučně vysazené černé verše. „Čumlivski vlastně se Struskou pracoval jako se skutečnou vsázkou do vysoké pece a vytavil z knihy čistou strusku. Nejsem tak namyšlený, abych očekával, že z těch našich podkladů šla vytavit ušlechtilá ocel nejvyšší jakosti. Stačí kvalitní odpad, tedy struska. Tahle kniha má v každém případě tři autory: básníka Motýla, kreslíře Szyrokého a grafika Čumlivského. Považuji ji za kolektivní dílo,“ říká k ojedinělému vzniku sbírky pro kulturní deník ostravan.cz sám autor, který tu také v náznaku osvětluje samotný termín Struska. Ta vzniká spontánně při vulkanické činnosti nebo jako vedlejší produkt termických a spalovacích průmyslových procesů, například při tavení kovů.

I když se vznik strusky může zakládat na odlišných principech, topos „knižní Strusky“ je od začátku do konce jasně ohraničený: Motýl nás provádí esteticky odpudivým a temně periferním prostředím Ostravy, s níž je jako místní patriot srostlý od nepaměti. Zalézáme s ním do špinavých hospod a výčepů: „pochodem vchod / do chřtánu noci / levá, pravá / nikdo už to stejně nerozezná / Zahradní ulicí kolem hřbitova / a pět minut plevelem života“. Ironicky přijímáme všeobecnou povinnost lidstva „napřed do trumpety / pak do rakve“ a autorovy reminiscence v nás vzbuzují smogové halucinace: „včera pod Landekem / slunce napíchnuté na těžní věž / zamrzlá louka, sobí stádo / mamut a devět havířů / všichni udušeni / sirovodíkem / na čtvrtém patře“. Po otočení každé další stránky přitom ale čím dál více zarůstáme do nehybného místa, skanzenu, kde čas plyne tak pomalu, že si ho ani nevšímáme: „tak beznadějné smutné město / že už ho nedojímá / ani ruská okupace Krymu / pět let v tahu“.

Z výše uvedeného už může být patrné, že Ivan Motýl zřetelně navazuje na českou undergroundovou poetiku (Ivan Martin Jirous, Egon Bondy, Jáchym Topol), pro niž jsou klíčová slova „vzdor“, „surovost“, „sarkasmus“ a „negace“. Ač tedy Motýl nad zbídačeným městem jaksi lamentuje, neděje se tak odevzdaně, ale s energickou vervou a zkratkovitou úderností. A i když by se asi (s přihlédnutím k historickým konotacím tohoto pojmu) autor nad označením svých básní jako angažovaných ošíval, jeho verše v jádru tento apel nezapřou: „ledové krystalky / nad Dněpropetrovskem / atomy v láhvi slivovice, / molekuly moře, ionty pravoslaví / poezie vyšívaná stehy / státní hranice / čárka tečka čárka / tečka čárka tečka / všecko, co se zpívá / je od Boha / ale verše píše peklo“.

Poezie típnutých cigár a politých ubrusů
Asi nejpozoruhodnější prolnutí kreseb a psaného textu přichází v části nazvané Ostravské ulice. Kniha se v tomto bodě přetavuje do podoby dynamického komiksu. Verše takřka absentují. Básník si namísto jakéhokoliv opisu často vypomáhá strohým popisem reálných jmen ulic, které se stávají pomyslným inventářem, do něhož se postupně vsakuje básníkova touha až ryze realisticky popsat daný stav věcí. Motýlův (respektive Szyrokého) náhled na skutečnost je ale hořce sarkastický a bere si na paškál mimo jiné i období totality a jeho ideologicky znásilněný jazyk: „Mládí / Družební / Nová Kolonie / Spartakovců / Pětiletky / Dvouletky / Drůbeží / Nová osada / Mládeže / Údernická“.

„Ve Strusce se dost často umírá. Vojáci na bojištích, narkomani v ostravských ulicích. Je to sbírka především o smrti, alkoholu či tvrdých drogách. Je i o závislých, kteří do sebe bodají stříkačky ‚jako šicí stroj‘, jak jsem to slyšel od jednoho uživatele heroinu. Proto ten návod na použití šicího stroje na obálce Strusky,“ objasňuje autor hlavní motivy sbírky ve zmíněném rozhovoru a my proti tomu vlastně nemůžeme nic namítnout, protože tyto motivy opravdu nacházíme skoro v každé básni, což je možná na škodu. Motýl se svými kolegy čtenářům naservíroval dost silnou dávku sugestivní poezie, která ale neposkytuje otevřená okénka nedořečeností (to se týká i přílišně figurativních kreseb, což vyvolává otázku, zda poezie obecně vhodně pasuje do formy komiksu). To jsou ale jen malé výtky, které nakonec Strusce neubírají na autentičnosti. Nežijeme v ráji a o Ostravě to platí dvojnásob. Proč by se tedy nakonec starší („androšská“) generace nemohla oddávat explicitnímu nihilismu, když ti mladí za nic nestojí a našemu státu už zase vládnou bývalí komunisti?